V březnu 2008 přednesl tehdy ještě doc. Rob svou profesorskou přednášku před vědeckou radou 2. LF a v listopadu téhož roku před vědeckou radou UK. Úspěšně tak zakončil profesorské řízení a byl dne 2. 3. 2009 prezidentem republiky jmenován profesorem. K této příležitosti vám přinášíme následující rozhovor.
Ze životopisu prof. Roba:
Profesor Rob se narodil 21. 2. 1958 v Pardubicích. Již středoškolské studium absolvoval v Praze na Gymnáziu Jana Keplera a po něm nastoupil na medicínu na FVL UK. Svou profesní kariéru začínal na Gynekologicko-porodnickém oddělení nemocnice v Berouně. Od roku 1986 působil na FVL UK a Gynekologicko-porodnické klinice 1. LF, kde se postupně stal odborným asistentem a vedoucím lékařem Onkogynekologického oddělení. Po první a druhé atestaci z gynekologie a porodnictví složil v roce 1993 nadstavbovou atestaci z klinické onkologie. V témže roce úspěšně obhájil kandidátskou disertační práci na téma „Nové poznatky v diagnostice a terapii maligních forem GTN“ (pozn. GTN = gestační trofoblastická nemoc). V roce 1996 přešel do Motola a na UK 2. LF Praha, kde od počátku působil jako odborný asistent Gynekologicko-porodnické kliniky FN Motol, vedoucí lékař Onkogynekologického oddělení a školský zástupce přednosty kliniky. V roce 1997 obhájil habilitační práci na téma „Současné postavení chemoterapie v komplexní léčbě gynekologických zhoubných nádorů“ a byl jmenován docentem. Od roku 2003 až dosud je přednostou Gynekologicko-porodnické kliniky UK 2. LF a FN Motol a vedoucím lékařem Onkogynekologického oddělení.
Profesor Rob je členem českých i zahraničních odborných společností, z nichž mezi nejvýznamnější patří jeho nynější členství ve výboru Mezinárodní onkogynekologické společnosti (IGCS), kde působí od roku 2006 jako „Finance Committee“. V roce 2010 bude v Praze Světový kongres této organizace, přičemž prof. Rob bude presidentem organizačního výboru. Rozhovor k příležitosti jeho zvolení viceprezidentem Evropské onkogynekologické společnosti (ESGO) v roce 2006 si můžete přečíst zde. V neposlední řadě je prof. Rob též jako jeden z mála neamerických gynekologů členem Společnosti gynekologických onkologů (SGO).
Manželkou profesora Roba je doc. MUDr. Helena Robová, Ph.D., docentka UK 2. LF. Prof. Rob má dceru a dva syny, kteří oba studují medicínu na naší fakultě.
Můžete stručně shrnout, o čem jste přednášel na obou profesorských přednáškách?
Profesorská přednáška se týkala tématu, kterému se poměrně intenzivně věnujeme zhruba deset let. Jedná se o modifikované a modernější postupy v léčbě, zejména chirurgické léčbě karcinomu děložního hrdla a vulvy. Zde se nám, myslím, podařilo zachytit určitý trend individualizované radikality chirurgické léčby, která vychází z peroperační detekce sentinelových uzlin. To umožňuje v určitých indikacích provádět bezpečně i méně radikální operace, včetně fertilitu zachovávajících postupů.
Jaké máte do budoucna profesní plány?
Tak ve smyslu profesních plánů si myslím, že jsem uspokojený. Spíš mi jde teď o to, aby klinika dobře fungovala a abychom se neuštvali.
Byla některá z podmínek profesury pro vás obtížně splnitelná?
Pro řadu kliniků, zejména chirurgických oborů, je velice obtížné splnit všechna kritéria ve smyslu počtu publikací a počtu citací. Obzvláště když není možné navázat na nějakou již započatou práci. My jsme v Motole začínali před třinácti lety, dá se říci, na zelené louce. Trvalo nám tedy přes deset let, než se naše systematická práce zúročila tak, že byly ve skupině onkogynekologie během posledních tří let úspěšně dokončeny tři PhD. práce, dvě habilitace a má profesura.
Přesuňme se nyní do sféry světové gynekologie a porodnictví. Daří se vám sledovat největší pokroky oboru gynekologie a porodnictví?
Samozřejmě, že pokroky oboru sleduji. Od roku 2002 do roku 2006 jsem dokonce působil jako první Čech ve výboru Evropské onkogynekologické společnosti a v letech 2006–2008 jsem byl i jejím viceprezidentem, což bylo velké osobní uznání. Na to navázala skutečnost, že jsem byl v roce 2007 zvolen do výboru Světové onkogynekologické společnosti, kde je mojí funkcí sledovat tok financí v této společnosti. Dále jsem byl jako jediný Čech přijat za člena americké Společnosti gynekologických onkologů, kde je asi jen dvacet mimoameričanů. Je to určitě také odraz skutečnosti, že máme poměrně často citované publikace v onkochirurgii a odborníci nás díky nim respektují. Takže se nám trendy oboru určitě podařilo nejen zachytit a kopírovat, ale i některé dnešní postupy vytvořit. Dostali jsme za ně loni (výstup grantu IGA MZ ČR) cenu ministra zdravotnictví a dokonce teď budou opakovány v americké multicentrické studii, která má ověřit naše výsledky a postupy.
Můžete nám říci pár slov ke Světovému kongresu IGCS, který bude příští rok v Praze?
Světový onkogynekologický kongres se koná jednou za dva roky. Je to velmi prestižní záležitost. Místo konání pravidelně rotuje – jednou je v Jižní nebo Severní Americe, za dva roky je v Asii nebo Austrálii a další rok v Evropě nebo Africe. Státy, města a lidé těchto oblastí se účastní výběrového řízení, kde se hodnotí různé parametry – jak jsou města schopná uspořádat kongres nebo jestli má místo lokální odbornou garanci. Před pěti lety jsme vyhráli pořádání kongresu v roce 2010 ze třinácti zemí Evropy a Afriky. Do finále jsme se dostali s Jihoafrickou republikou a Nizozemím a nakonec jsme poměrně suverénně vyhráli. Na podzim v roce 2010 tedy bude Světový onkogynekologický kongres v Praze. Bude to určitě veliké zpestření a snad i stimulující impulz pro mladé kolegy.
Již dříve jste zmínil, že gynekologie pro vás nebyla celoživotním přáním...
Opravdu nebyla.
...Jak se tedy přihodilo, že jste se začal věnovat gynekologii a porodnictví?
Bylo to úplně jednoduché. Můj otec byl profesor veterinární gynekologie a porodnictví a vždycky toužil dělat humánní. Tehdy bylo nemyslitelné, aby v Čechách dělal vůbec nějakou vysokou školu. Nakonec ho vzali do Košic, kde vystudoval veterinu. Potom, když jsem se já dostal na školu, mi stále předhazoval, že by bylo dobré, kdybych dělal humánní gynekologii a porodnictví. Takhle mě opakovaně popichoval. Byl jsem sportovec, takže jsem byl přesvědčen, že budu dělat traumatologii. Doba byla trošku jiná, než je teď, museli jsme mít příslib na místo. Já jsem ho získal na Kladně na ortopedii, nechtěl jsem začínat v Praze. Jenže jsem se dozvěděl, že se tam přihlásil jeden můj kolega, který měl „silnější stranické pozadí“, takže tam nemůžu nastoupit, ale že na Kladně můžu nastoupit na internu nebo ještě já nevím, co mi nabídli. Tak jsem přišel nešťastný domů a začal jsem hledat něco jiného. Měl jsem možnost jít na chirurgii do Krče, kde mi teoreticky místo mohli dát, ale já chtěl na začátek mimo Prahu, měl jsem takový svůj ideál. Otec mi tenkrát říkal: „Zajeď do Hořovic, tam na tebe čeká pan primář Kolář.“ Tak jsem dojel do Hořovic do nemocnice na chirurgii, ťukám... tam žádný Kolář není. Blbost. Tak se zeptám, tady budou mít traumatologii asi samostatnou. Sestřička: „ne ne ne, to je o patro výš, na gynekologii.“ Ježišmarja! Ten otec je podvodník! Byl jsem přesvědčený, že se půjdu za panem primářem omluvit, že to nebudu chtít dělat, že chci dělat chirurgii. Když jsem se tam objevil, tak pan primář neměl čas a říká: „Prosím vás, vy jste ten Rob? A už jste někdy byl na sále? A umíte vázat uzel?“ Já říkám: „Jo, to umim.“ A než jsem se stačil nadechnout, tak slyším: „To je výborný, pojďte se mnou na sál, já tam teď potřebuji, aby mi někdo asistoval, protože...“ spustil průpovídky, že tam jsou dvě kolegyně, které jsou zrovna těhotné. „Ty už na sál nemůžou a já potřebuji tohle dělat a druhý kolega, který mi zbyl, půjde na porodní sál.“ Neměl jsem sílu mu říct, že to je totální omyl, že jsem nikdy gynekologii dělat nechtěl. S panem primářem jsme strávili sedm hodin na sále při operaci a já pořád neměl odvahu mu říct, že to nebudu chtít dělat, že chci dělat chirurgii. Jak jsme ale byli na tom sále, a po těch sedmi hodinách, kdy jsme došli do jeho pracovny a on mi řekl, ať se osprchuju, že si promluvíme, co a jak dál, jsem už neměl sílu mu říct, že tam nechci.
To bylo v Hořovicích, že? Začínal jste ale nakonec v Berouně...
Ano, začínal jsem v Berouně. Bylo to tehdy daleko složitější, Beroun byl jakoby nad Hořovicemi. Tam měl jít Ríša Švamberk, můj spolužák z fakulty. Tenkrát si nás zavolal po nástupu okresní odborník – tehdy primář z Berouna a bavil se s námi. Po čtvrt hodině nám řekl: „Víte co, tak Rob zůstane tady a Švamberk půjde do Hořovic.“ A to už se nedalo nic dělat. Po dvou letech jsem pak vyhrál konkurz na kliniku na první LF na Karlovo náměstí, protože jsem se chtěl věnovat onkogynekologii a to bylo možné jen na klinice, a potom po deseti letech jsem v roce 1996 přešel s prof. Bauerem na 2. LF do Motola.
Pochyboval jste někdy o své konečné volbě?
Nakonec ne.
S přáním dalších úspěchů děkuji mockrát za rozhovor.
-az-