Všichni tři se narodili na samém počátku 70. let. Všichni pocházejí z Prahy, kde se jejich cesty několikrát protnuly. Ať již během gymnázia, kam spadají jejich literární počátky, nebo během studií na Matematicko-fyzikální fakultě.
Karel Kuna vystudoval logiku a biologii. Publikoval povídky, eseje a komentáře v Literárních novinách, Právu, Mladé frontě Dnes. Jeho literární prvotina Cesta do Malšic se dočkala velmi pozitivních kritik. „Cesta do Malšic je útlá knížka mikropovídek, někdy i jen na stránku, na dvě. Některé z nich jsou jen takové odlehčené momentky, ale za většinou se skrývá silný příběh nebo jen silná myšlenka. Něco, co vás přinutí se po přečtení zamyslet, srovnat si to v kontextu svého života, a podotknout: Ten chlap ale umí psát!“
Vít Janota je osobnost veskrze renesanční, amatérský saxofonista, kavárenský sportovec, fyzik v oboru molekulárních a biologických struktur, programátor a počítačový grafik. Spolu s Karlem Kunou poloviční předseda staroslavné Společnosti za obrodu Čtyřlístku. Těžiště svého díla nalezl v poezii. Je autorem sbírek K ránu proti nebi, Fasování košťat, Praha zničená deštěm a Miniová pole.
Poslední z této trojice je prozaik, básník, publicista a také umělecký fotograf Igor Malijevský. Vystudoval teoretickou fyziku, kterou i vyučoval, pracoval také jako správce sítě či redaktor Literárních novin. Je autorem básnické sbírky Bělomorka a povídkového sborníku Družba. Jelikož byl v době rozhovoru pracovně v zahraničí, dovolím si citovat jeho odpověď na otázku, zda sleduje také knihy jeho vrstevníků, zda ho nějakým způsobem oslovují. „Já říkám pořád, že mám rád poezii Víta Janoty a prózu Karla Kuny. Oni mi za to vždycky zaplatí pivo“
Z jakého díla bude vaše ukázka na VK a jestli byste nám tuto knihu mohli přiblížit?
V.J.: Abych se přiznal, tak jsem o tom zatím úplně nepřemýšlel, ale uvažuju, že bych četl ze sbírky, která se jmenuje Fasování košťat. Jsou to takové krátké básničky, relativně vtipné, co mají přesnou pointu, takže si myslím, že by se do tohoto prostředí hodily spíše než lyrika těžšího kalibru 
. A ještě nejspíš budu přednášet z jedné knihy, co se jmenuje Praha zničená deštěm.
K.K.: Já budu číst buď z knihy povídek Cesta do Malšic, nebo z něčeho novějšího, což je rukopis Šimon Stylita, který je teď momentálně u nakladatele. Autorské čtení nevydaných věcí bývá podle mne nejlepší, prozatím nepublikované texty čtu nejradši.
Jak navazujete kontakt s posluchači u autorského čtení? Přizpůsobujete výběr díla s ohledem na cílové publikum?
K.K.: Zcela určitě. Někdy je do našeho čtení zakomponovaná jiná složka, např. s Igorem Malijevským jsme pořádali besedy, kde byla i hudební vsuvka. Vždy mám připraveno více variant, často je měním dle situace. Například někdy je publikum naladěno na kratší rychlé věci, což si myslím, že je zde nasnadě, někdy je nálada třeba večer si poslechnout něco delšího. Čtení prózy je podle mne těžší, protože povídka je přeci jen kus textu dlouhého na čtení. Takže číst kratší útvary, třeba básničky, je v tomto jednodušší.
V.J.: Co do délky jednodušší, ale co se týče vnímání, tak samozřejmě těžší. Tady očekáváme specifické publikum, takže to pro nás bude velký experiment. Normálně čteme spíše lidem, kteří si přišli primárně poslechnout literaturu, ale o to to bude zajímavější. Samozřejmě většina koriguje, co přednáší s ohledem, jak publikum reaguje. Spíše zkracuje, když zjistí, že to lidi nebaví. Snažíme se, aby tam nebylo jen čisté čtení, člověk vytáhl papíry, něco přečetl a zase odešel, ale jak říkal Karel, přidáváme hubení složku, scénky. Tady ještě uvidíme, čím to ozvláštníme a jak se to povede.
Co vás v díle spojuje, že jste byli vyzváni jako trojice? Jak jste se seznámili?
K.K.: Prof. Trka nás jako trojici viděl a bere nás jako celek, ale každý si děláme svoje věci. Doba je hektická, každý je ponořený ve svých i literárních věcech, ale dělali jsme již mnoho vystoupení spolu a docela se to líbilo. Navíc jsme žánrově dobře rozestavění. Vítek píše básničky, já prózu, Igor obojí a je to hlavně fotograf, má silné výtvarné cítění, krásné fotky a někdy i toto do toho zapojoval, tak uvidíme, co vymyslí, až se vrátí z Ameriky. Jako trojice můžeme být zajímavější, zvlášť když je to jen takový nástřel během konference, kdy člověk nikdy neví. Jak se říká: Nemít všechny vejce v jednom košíku .
V.J.: My se známe ještě z gymnázia, s Karlem i ze základky. Už tehdy jsme se kamarádili a literatura nás držela dohromady. Přátelství vydrželo a funguje dodneška.
Máte v literatuře nějaké vzory? Co je pro vás největší inspirací?
V.J.: Jak bych tak řekl, ten vezdejší život. Správná literatura je reakcí na problémy, které člověk prožívá, kde je reflektuje, či kam je odkládá. Vyjadřuje se k tomu, co ho v životě pronásleduje, co ho zatěžuje a tak.
K.K.: Já s tím souhlasím. Podle mne jsou v literatuře dva velké zdroje inspirace, důvody proč psát. První je mimoliterární život, takový může být i deník, záznamy z tábora. A druhá věc je literatura, která vzniká z jiné literatury, a tento proud je čím dál silnější. Věci, které se váží k již vydaným dílům a bez znalosti přechozího díla je interpretace obtížná, špatně srozumitelná. Ne, že by mě to úplně nebavilo, ale já to vědomě nepěstuju.
V.J.: Oba máme občanské zaměstnání, kromě literatury se snažíme o normální život, inspirační zdroje jsou tedy veliké.
K.K.: Co se týče vzorů, tak pro mne jsou to především Emil Hakl a Václav Kahuda. Jsou to současníci a čeští spisovatelé, ale nedovedu si představit, že bych je následoval. Naopak když se člověku něco líbí, tak musí odstraňovat pokus o napodobování, který v nás je. Protože když přečtete knížku, která vás zaujme, a víte, že je dobře napsaná, máte tendenci používat stejné postupy. Také máme rádi českou klasiku: Haška, Čapka, Poláčka.
Pokud je vaším hlavním tématem sám život, snažíte se pak poukazovat na společenské problémy nebo pouze čtenářům zprostředkováváte váš pohled na svět?
V.J.: Že bych prvoplánově své čtenáře vychovával, jak tomu bylo u socialistické literatury, tak to ne. Samozřejmě že se někdy, když reaguji na problémy, objeví v básni nějaká výzva nebo apel. Potom o to více oceňuji, když si toho někdo všimne a třeba mi napíše, že za tím viděl tohle a tohle.
K.K.: Já to mám podobně, ne že bych se o společenské dění nezajímal, naopak třeba politika je mi velmi blízká, ale není to pro moje knihy zásadní věc.
Na co byste nalákali účastníky naší vědecké konference:
V.J.: Jsme mladí, krásní, dynamičtí! Spíše středního věku, poměrně unavení . Já si myslím, že literatura je pěkná věc, jen je v tomto světě zatlačená do kouta konzumní zábavou. O poezii si leckdo myslí, že je to mrtvá věc, kterou se zabývají jen intelektuálové, ale literatura může být živá, zábavná, speciálně na autorských čteních, kde to může být velmi veselé. Budeme se snažit spíše o nějaký kabaret, než že někdo přečte svoje věci nudným hlasem. Bude to experiment, což by mělo být publiku blízké .
K.K.: My se těšíme, vy se můžete taky těšit, jen ještě nevíme na co . Přijede Igor z Ameriky a kdo ví, co ten má ještě v rukávu.
Malá ochutnávka na konec
Předkrm Karla Kuny, Cesta do Malšic
Tereza je zvláštní holka. Spousta věcí mu na ní vadí. Má na jeho vkus přílišnou zálibu v nepořádku. Ráda převrací slova a dává jim svůj vlastní význam, často opačný. Když dělá fotky, schválně je naklání, obrací, rozostřuje. On má rád věci, které věrně plní své poslání. Fantazie, radost i hra je pro něj ve spolupráci se světem, ne ve vzpouře. Toužil po ostrých pojmech a ostrých fotografiích. Připadalo mu nesnesitelně laciné říci o kruhu, že je to čtverec nebo že pravidelnost je nudná. Naštěstí ten, kdo stvořil Terezu, nebyl její letory. Kromě jistých rysů, které oceňoval jen on sám a které ho nesmírně přitahovaly, naplňovala obecnou představu ženské krásy. Věděl, že by toho měl vlastně litovat, protože ji tím dřív ztratí. Ale litujte takové věci. Ostatně, už tu měla být.
„Kávu,“ řekl, když za sebou spíš vycítil, než uviděl velké tělo hostinského. Pomalu se obrátil. Bureš byl obrovský růžolící čtyřicátník. Přes svou tloušťku se pohyboval dost pružně zvláštní nadutou chůzí. Jeho tvář vyzařovala totální zhnusení.
Pavla se okamžitě zmocnil leptavý pocit, že se nějak provinil. A že se to už nedá odčinit, že to bude horší a horší. Bureš beze slova odkráčel k vedlejšímu stolu. Tam zřejmě vzkřísil nějakou nekonečnou diskusi s Jardou, podroušeným chlapíkem v umolousané modrobéžové bundě z umělotiny.
„Seš teda pěknej tupec.“
„A co sem měl podle tebe dělat?“ zeptal se plačtivě Jarda.
„Já se s tebou vůbec nebudu bavit.“
„Promiň, tak promiň.“
„Co se zase vomlouváš?“
„Promiň, že žiju. Dej si na mě velkýho ruma.“
„Já ti na tvýho ruma seru.“
„Zejtra to udělám.“
„A už drž hubu.“
„Zejtra to udělám,“ opakoval muž s pláčem na krajíčku.
Chlapi u Pavlova stolu se odvrátili a dívali se do stěny. Věděli, co bude následovat. Zoufalec se jich začal dovolávat.
„Franto, ty seš svědek, že nekecám.“
Oslovený se zatvářil mimózně.
„Franto, zejtra se voběsim.“
„Hlavně ne u mě na zahradě,“ odpověděl Franta a muži se stručně zasmáli.
Pavla přitom zamrazilo. Chápal přesně to zoufalství i tu nemotornou vlezlost, kterou se zoufalec pokouší najít ztracenou cestu k lidem. Jenže je to už jen tápání v rumišti sebe sama, které ještě víc rozdírá. Přijímací salón pekla.
A dezert Víta Janoty
Jen třídit odpad nestačí
podrážkami sešlapávat průhledné bubliny plastových láhví
s rozkoší pouštět do tmavých otvorů bezbarvé křehké sklo
tahat na světlo balíky neforemných zažloutlých časopisů
Po tuhé zimě a krátkém neduživém jaru
vpadlo vedro do kraje jako mračna nenasytných kobylek
jako ohnivý koberec leteckých pum
Veslaři usazení na vratkých prknech člunů
hledají alespoň malý kousek stínu
opatrně noří listy vesel do vody
i řeka je líná
olejnatě se motá v kruhu za vlastním ocasem
jako omámené utahané zvíře
Podobni kardiakům
jak ampuli s nitroglycerinem
pod jazykem převracíme křížaly zakrslých myšlenek
každý večer sklízíme do krabic roztahané kostky dětských stavebnic
Už jsme se naučili žonglovat s lecjakým krámem
s lecjakou oprýskanou bandaskou
už jsme se naučili s přesvědčivým úsměvem zlehčovat
existenciální otázky které nás hrůzou budí ze sna
Jen mezi lopatkami ještě občas tlačí
ten drobný hrášek neklidu
vzpomínka na doby kdy se ještě o něco hrálo
kdy dny ještě nestály podél silnic jako náklaďáky s natúrovaným motorem
neležely v řadách jak zajíci po skončeném honu
kdy se ještě každá chvíle nerozpouštěla v přeslazeném sirupu sentimentů
tajemství dálek byla na dosah na každém zaplivaném peróně
v každé hale nad kterou se chraptivě z amplionů nesla
nesrozumitelná plechová hlášení o zpoždění nočních vlaků
to se ještě příbuzní vraceli ověnčení taškami a balíčky
zpoza zadrátovaných hranic
to ještě konspirace bujela jako plíseň na vlhkých zdech
to ještě bylo nějaké tam a tady.
