Studentka 4. ročníku všeobecného lékařství Lenka Pompová strávila letní klinickou stáž v Mexico City. Píše esej a posílá fotografie.
Když jsem na konci června pár dní po poslední zkoušce odlétala na stáž do Mexika, představovala jsem si, že zažiju medicínu praktikovanou v poměrech značně odlišných od evropských, na které jsem zvyklá. Po příletu do Mexico City jsem se ale dozvěděla, že nejenže budu bydlet na jiném místě, budu také docházet do jiné nemocnice, než bylo v plánu. Veřejná státní nemocnice, kde jsem původně měla domluvenou stáž a ve které údajně každodenní počet pacientů dvojnásobně až trojnásobně přesahuje počet dostupných lůžek, se k vidině zahraničních studentů nestavěla úplně vstřícně. Nakonec jsem proto červenec strávila na oddělení Radiologie a zobrazovacích metod v soukromé nemocnici Angeles del Pedregal.
Při prvním pohledu na nemocnici jsem si připadala, jako bych snad ani neodcestovala na jiný kontinent, ale stála znova v Motole. Zevnějškem ale podobnosti pomalu končily. Statut soukromé nemocnice šel ruku v ruce s někdy až astronomickými cenami za vyšetření a hospitalizaci, které si mohl dovolit jen zlomek populace. Jeden den bylo dokonce na ultrasonografii vyšetřeno pouze devět pacientů, na něž připadali dva doktoři a dvě laborantky, a s každým pacientem většinou přicházel minimálně jeden další lékař specialista. Když se v jiné dny objevil dvojnásobek pacientů a doktoři si začali naříkat na shon, jen jsem se usmívala. Pro mě byl ale nižší počet pacientů velkou výhodou, protože se mi mohl personál mnohem více věnovat.
Strávila jsem po týdnu na ultrasonografii, rentgenu, CT a magnetické rezonanci. Velmi mě překvapilo, že se snímky každého pacienta ze všech těchto modalit stále tiskly. Protiradiační ochrana byla poněkud v pozadí: rentgenová místnost nebyla uzavřena dveřmi, jen se zašlo za roh a ochranné vesty a nákrčníky přišly na řadu jen při dlouhých vyšetřeních a opakovaném snímání. Ultrazvukem vyšetřovali jen laboranti, radiolog pak pouze popsal nálezy. Přístrojové vybavení oddělení bylo na podobné úrovni jako u nás, lékaři tu však mají k dispozici také slušné zázemí k trávení volného času – od bazénu přes posilovnu až po tenisové kurty na střeše budovy. Bohužel sotva nás touto částí nemocnice první den provedli, hned nám oznámili, že vstup je dovolen jen lékařům platícím měsíční členský poplatek, a my máme proto smůlu.
Život v Mexico City byl občas docela výzvou, zejména s mou dost omezenou znalostí španělštiny. Obrovské rozdíly mezi soukromými a státními nemocnicemi, a potažmo mezi bohatými a chudými, jsou patrné i v mnoha dalších směrech. Já sama jsem bydlela v pětipokojovém studentském bytě, který sloužil jen dvěma osobám, měl dvě koupelny, paní na úklid a vrátného. Stačilo však jít o ulici dál a rozpadající se domy ukazovaly, jaká je realita života v Mexico City pro značnou část jeho obyvatel. Město je rovněž nechvalně proslulé dopravními zácpami: desetiminutová cesta autobusem do nemocnice se v odpolední špičce protáhla někdy i na hodinu. A to za předpokladu, že jste nastoupili do správného autobusu – ty totiž nejsou číslované, nemají jízdní řády a v některých případech ani stálé zastávky. Dají se rozlišit jedině podle nápisu cílové stanice. Ta může být mnohdy ale i dvě hodiny cesty daleko, a protože přesnou trasu linky nikde nevyčtete, je tento dopravní systém záhadou i pro velkou část místních.
Nevýhodou mé stáže bylo, že kromě mě tam byli jen dva další zahraniční studenti, a navíc jsme bydleli dost daleko od sebe. Nešťastná veřejná doprava ještě víc komplikovala jakékoli cestovatelské plány. Ve větším počtu bychom si to užili asi víc, přesto jsme spolu podnikli několik výletů na zajímavá místa, kterých je Mexiko plné, a ochutnali nespočet místních specialit. Velké díky patří také místním studentům, kteří nás často doprovázeli a ochotně řešili nastalé problémy. Šest týdnů, které jsem v Mexiku strávila, mi dalo obrovské množství zkušeností jak medicínských, tak osobních. Stáž IFMSA bych všem doporučila, a pokud snad dokonce uvažujete o Mexiku, určitě jděte do toho, stojí to za to!
