Nebát se zeptat

Student 3. ročníku všeobecného lékařství Antonín Haluza strávil letní klinickou stáž v Santanderu. Píše esej a posílá fotografie.

Santander, kde jsem strávil svou prázdninovou stáž, je pobřežní město o necelých 200 tisících obyvatel a nachází se v autonomním společenství Kantábrie na severu Španělska. V roce 1941 město zachvátil velký požár, v jehož průběhu značná část města vyhořela, a muselo být znovu vystavěno. Město tedy nenabízí ani turistické památky, ani příliš teplé podnebí či teplé moře, což jej chrání před náporem turistů, kteří jinak každoročně do Španělska míří. Osobně jsem to velmi uvítal; město není přeplněné a měsíc života v něm byl autentickým zážitkem Španělska takového, jaké skutečně je.

Santander jsem si zvolil nejen díky doporučení známých ze Španělska ohledně nemocnice, ale také proto, že ač mám rád moře, nemám rád příliš velká vedra. A počasí nám většinou přálo: běžná odpolední teplota venku byla kolem 24 až 27 stupňů, pouze jeden den jsme se dostali až k hranici 30 stupňů. Horší to bylo s mořem, které bylo povětšinou studené až moc, ale ani to nás neodradilo, abychom si alespoň krátce nezaplavali a nerelaxovali na jemném písku na jedné ze sedmi pláží, které město nabízí.

Hned zkraje popisu klinické zkušenosti musím říci, že mou cestu do Santanderu provázely mírné obavy. Z doslechu jsem se dozvěděl, že lékaři ve Španělsku nebyli na studenty příliš přívětiví a že je nenechali udělat víceméně nic. Stáž s IFMSA tak byla pro mne sázkou do loterie, a pokud by tomu tak skutečně bylo, byl bych zklamán. Moje obavy se naštěstí ukázaly jako naprosto zbytečné.

Hospital Universitario Marques de Valdecilla (pojmenovaný podle mecenáše, který v roce 1929 zaplatil výstavbu) se za období Francovy diktatury (1939–1975) stal dle vládního nařízení jedním z několika mála nemocnic, které byly takzvaně spádové a pokrývaly potřeby obyvatelstva širokého okolí bez ohledu na to, v jak velkém či malém městě se nacházely. Vznikla tak nemocnice, která má i dnes kapacitu 950 lůžek a zaměstnává téměř pět tisíc zaměstnanců.

Pro srovnání: Fakultní nemocnice v Motole, umístěná v šestkrát větším městě, má 2189 lůžek (což není až tak udivující vzhledem k tomu, že v Praze je několik dalších nemocnic, ačkoliv ani v Santanderu není tato nemocnice jediná). Zarážející je ale skutečnost, že motolská nemocnice zaměstnává 5 600 osob. Zda je to málo, nebo naopak HUMV zaměstnává lidí až moc, nechám na posouzení čtenáře – berme však v potaz stavy personálu v českém zdravotnictví a také fakt, že španělští lékaři, kteří se chtějí zařadit do předatestační přípravy, musí být rezidenty ve státní nemocnici. Rezidentských míst je však ročně pouze sedm tisíc, tedy méně než uchazečů. O hodně méně. Každý, kdo chce vstoupit do rezidentury, musí projít po dostudování národním srovnávacím testem, zvaným MIR. Uchazečů je každoročně kolem 12 tisíc(!), a to i přesto, že každý rok studia medicíny ve Španělsku je placený – od 600 do 2 500 eur základní částky (záleží na městě a univerzitě, kde studujete). Rovněž se platí za každý termín zkoušky, a to 80 eur za každý pokus. Při opakování ročníku je to pak dvojnásobek.

Ale nyní již k poněkud subjektivnějším poznatkům. Považuji se za skalního příznivce oboru všeobecné chirurgie, a proto byla má volba před odjezdem jasná. K mému prvotnímu zklamání jsem však nemohl být na dané pracoviště přiřazen. Byl jsem umístěn na oddělení traumatologie, což byla má poslední, tedy čtvrtá preference. Již minulé léto jsem strávil dva týdny dobrovolně v Traumacentru ve FN Ostrava (včetně dne srážky Pendolina s kamionem ve Studénce), a zkušenost to byla zajímavá – nebyl jsem tedy přiřazením zklamán zcela. Nakonec se však karta obrátila a já byl naopak velmi, velmi rád, že jsem se na toto oddělení dostal.

Prvním zážitkem z praxe bylo dorazit první den na lékařskou poradu. Překvapení se mi naskytlo hned několik.

Překvapení číslo jedna: Začíná se později než v Česku. Oddělení traumatologie začíná jako jedno z prvních v osm hodin. Ze všech kolegů na bytě jsem býval ráno první, kdo vstával, neboť ostatní oddělení začínala většinou mezi půl devátou a devátou. Většinou jsem také býval poslední, kdo končil, kolem třetí až půl čtvrté odpoledne.

Překvapení číslo dvě: Po vstupu do seminární místnosti jsem nabyl dojmu, že jsem se ocitl minimálně na poradě Interní kliniky. V místnosti byli asi čtyři lékaři a pět lékařek. Skutečně jsem se ocitl na ranním hlášení traumatologie? Nebyl to omyl. Ze čtyřiceti pěti lékařů, kteří na oddělení pracují, je sedmnáct ženského pohlaví. Neberte mne špatně, nejsem sexista. Ze svých stáží jsem ale byl zvyklý, že na všeobecné chirurgii je žen v jednotkách. Při stáži ve traumacentru při ostravské fakultní nemocnici jsem nepotkal jedinou lékařku. Byl jsem tímto velmi příjemně překvapen. Po dobu pobytu jsem se snažil této záležitosti přijít na kloub. Došel jsem k tomuto výsledku: Ač jsou Španělé známí svou oblibou slavností (fiestas) a vynikajícím vínem, pijí vlastně docela málo. Strávil jsem s lékaři dvě služby, a to jak na sále, tak na urgentní ambulanci. Ani jednou se v čekárně neobjevil agresivní či opilý pacient. Tím netvrdím, že se nevyskytují nikdy, ale bude jich podstatně méně než v Česku. Tato skutečnost eliminuje riziko, stres a nebezpečí, pro které si české absolventky traumatologii často nezvolí.

Překvapení číslo tři: Ranní hlášení se nese ve velmi uvolněném stylu. Šéf oddělení za celý měsíc dorazil na hlášení jednou. Hlášení je z půlky velmi neformální, kdy spolu lékaři konverzují ve skupinkách (nejen o věcech pracovních), a z druhé půlky méně neformální, kdy probírají pacienty, kteří byli přijati, avšak do diskuse se může zapojit kdokoliv z lékařů, kdykoliv uzná za vhodné. Je těžké od sebe rozeznat lékaře dva roky po škole od lékařů sedm let po škole. Není to něco špatného, mladí rezidenti často přišli s dobrým nápadem na řešení vyvstalé situace, avšak byli si vědomi své pozice a respektovali autoritu svých nadřízených a starších kolegů. Hlášení obecně probíhala v dobré náladě a trvala zhruba 25 až 30 minut.

Překvapení číslo čtyři: Nedělají se hromadné vizity. Vizitu provede jeden lékař, který je v daný den k tomuto určen. Projde za celé dopoledne všechny pokoje se svými pacienty, a případně i pacienty jiných lékařů, s každým pacientem probere jeho stav a následný postup. Celý tento úkon probíhá až po ranním hlášení, není tedy nutné za pacienty chodit již brzo ráno, jak tomu zde někdy bývá, a pacienti si více odpočinou.

Jelikož jsme byli na oddělení pouze dva studenti a má kolegyně příliš zájmu o sálovou praxi nejevila, strávil jsem asistováním u operací většinu praxe. Systém je zde opět poněkud odlišný. V Česku je přesně určeno, který lékař je u výkonu operatér, který je asistent, kdo bude dělat případnou druhou asistenci, dokonce i kdo přijde na sál první, aby pacienta připravil k zákroku. V HUMV uplatňují systém, ve kterém jsou pacienti napsáni na sál, a k sálu jsou přiřazeni lékaři a rezidenti, kteří se až na místě dohodnou, kdo bude operatérem kterého pacienta. Na každém sále jsou vypsáni dva lékaři atestovaní a jeden rezident. Rezident vždy alespoň asistuje (aby se co nejvíce naučil), z atestovaných lékařů se pak myje buď pouze jeden (jednodušší výkony), či oba (výkony složitější). Do této kombinace může přibýt student, tedy například já. K mé radosti byla většina lékařů velmi nadšenými učiteli a zdravotnictví je ve španělsku výborně financováno, nebyl proto problém, abych byl i třebas třetí asistent u výkonů, na které by si v Česku nevzali ani druhou asistenci. Nabízeli mi, abych se s nimi umyl i k výkonům trvajícím slabých deset minut, u kterých by mne ani nepotřebovali, a to jen proto, abych si postupy lépe zafixoval a abych si stále více zvykal na provoz operačního sálu, což jsem s vděčností přijímal, a každý den se díky tomu do nemocnice těšil, neboť jsem věděl, že se vždy naučím novým věcem a že mám jistotu toho, že pro mne bude – byť malá a dalo by se říci i bezvýznamná – práce. Současně mne ale lékaři nechali dělat úkony, které bych u nás směl provést asi jen stěží: vrtání Kirschnerových drátů, zašroubovávaní šroubů a jiné.

Velmi poučné byly i obě čtyřiadvacetihodinové služby, kterých jsem se zúčastnil. Viděl jsem tak nejen provoz na urgentní ambulanci, kterého jsem se směl zúčastnit i aktivně (sádrování, pomoc při redukci zlomeniny, šití ran), ale také výkony na operačním sále, které se v denním programu běžně nevyskytují, a to jak akutní (například compartment syndrome), tak septické (obrovský infikovaný absces v místě protézy kyčelního kloubu, nedostatečně ošetřená tenosynovitida s hlubokou nekrotizací tkáně na palci ruky a jiné...).

Mezi operacemi jsme jednou měli více času, a tak jsem jednomu z lékařů, který mne učil nejvíce, poreferoval o našich kurzech chirurgického šití a o kurzech laparoskopického nácviku, které na fakultě pořádáme. Oba kurzy se mu velmi zalíbily a podělil se se mnou o svou zkušenost a článek s domácím nácvikem dalších technik, které chci v blízké době zpracovat a zařadit je jako třetí kurz, který v rámci IFMSA budeme na škole organizovat. Nechte se však překvapit.

Celou stáž jsem si užil hlavně díky několika okolnostem:

Zaprvé – obrovský dík patří členům organizačnímu týmu ze Santanderu, kteří pro nás připravovali hezký společenský program: turistický do hor, výpravy do jiných měst, dále pak třeba lekce surfu nebo jen jednoduše večeře a setkání v místních barech.

Zadruhé mi velmi pomohla španělština. Španělé jsou obecně na tom jazykově snad ještě hůře než Češi, takže i když náhodou někdo mluví anglicky, mívá silný přízvuk a dorozumět se nebývá lehké. Přizpůsobit se jejich jazyku pro mne znamenalo, že mne mezi sebe přijali velmi vroucně, rádi si se mnou povídali, a celkově jsem se tak mohl lépe účastnit života na oddělení. Stáž doporučuji každému, kdo má ve španělštině alespoň základ úrovně B1. Je samozřejmě možné stáž absolvovat i v angličtině, ale většina mých kolegů neměla příliš štěstí na lékaře a často se na stáži nudili právě z důvodu jazykové bariéry.

Třetí aspekt, který ale platí obecně, mi připomněla má kolegyně z bytu Sevim, shodou okolností studentka 5. ročníku anglické paralelky na 1. lékařské fakultě: „If you want to do something, ask for it. Worst case scenario – they'll say no.“ (Když chceš něco dělat, řekni si o to. Nejhůř povědí, že to nejde.) Za celou dobu stáže mi nebyla odmítnuta ani jedna prosba.

Ubytování nám bylo poskytnuto v prostorném bytě ve vzdálenosti asi deseti minut svižné chůze od nemocnice. Trochu jsem litoval, že byt není rovnou u moře, na druhou stranu by to ale znamenalo delší ranní cesty do nemocnice, takže mi nakonec patnáctiminutová cesta autobusem k pláži vůbec nevadila.

Co se týká stravy (oblíbené to téma nejen mé), měli jsme nárok na oběd v nemocniční kafeterii, který byl velmi dobře připraven. Nemocnice sázela na několik jídel, které střídala, takže jsem některá jídla za měsíc jedl i třebas třikrát, ale zato to byla jídla velmi chutná a varieta byla dostatečná na to, aby se jídla nepřejedla. Jeden oběd sestával ze dvou prvních chodů, z hlavního chodu, desertu, nápoje, pečiva a kávy. Snídaně a večeře jsme si obstarávali sami, s čímž jsem počítal, a věda, že Santander je město pobřežní, snažil jsem se připravovat co nejvíce druhů ryb a mořských plodů co nejčastěji to bylo možné. Ryby byly opravdu na vrcholu čerstvosti a ceny byly v porovnání s tuzemskými až čtyřikrát nižší.

Pokud mám mluvit o povaze lidí, pak jsou Španělé velmi vstřícní a usměvaví. Osobně musím říct, že stereotyp horkých hlav a přehnaných vášní je dost daleko od pravdy. Nikdy jsem se nedostal s nikým do konfliktu, vždy mi byli nápomocni. Nejkrásnějším zážitkem dne je, když jdete po ulici a usmějí se na vás babičky z oken, dědové z předzahrádek barů, nebo třebas jen tak náhodný kolemjdoucí.

To se pak hned stážuje příjemněji.