O své srpnové stáži v Tunisu píše studentka 4. ročníku všeobecného lékařství Markéta Racková a posílá fotografie.
Stáž v Tunisku jsem si vysnila již na konci minulého roku. Jednak proto, že jsem na tuniskou IFMSA a organizaci stáží slyšela samou chválu, ale také proto, že mám přímo v Tunisu přátele, kteří mi toho o své zemi hodně vyprávěli, a já chtěla všechna ta místa s exoticky znějícími názvy spatřit na vlastní oči.
Na procházce v jedné
z malebných uliček v centru Tunisu.
Archiv M. R.
Vypadalo to jako perfektní prázdninový plán. Ale po útoku v Bardu se vše trochu zkomplikovalo. Pár měsíců na to útok v Sousse. Dostala jsem strach a zvažovala, zda vůbec odjet. Jistotu o správnosti svého rozhodnutí jsem neměla ani na palubě letadla z Říma do Tunisu, kde jsem byla, soudíc dle vzezření svých spolucestujících, jedinou osobou vlastnící evropský pas, a mému rozpoložení nijak nepřidávalo, že celá italská posádka letadla na mě házela zděšené tázavé pohledy, skoro jako kdyby se ptali, jestli mám tuto cestu opravdu zapotřebí.
Avšak už bylo pozdě rozhodnutí měnit, a tak se moje reakce na čtyřicetistupňové vedro, které mě hned po průchodu dveřmi letiště doslova praštilo do obličeje, chvíli na to stala cílem posměšků mých tuniských přátel. O tom, že nejsem jediná, kdo měl jisté pochyby, jsem se přesvědčila hned po příjezdu na studentskou kolej, která se na následující měsíc stala mým novým domovem. Z původních padesáti studentů nás totiž nakonec dorazilo pouze dvacet sedm: někteří stáž zrušili doslova den předem. I to však přispělo k jedinečnosti naší stáže, protože všichni Tunisané, ať už z nemocnice, místní IFMSA, nebo dokonce kaváren a obchodů, pro nás jakožto cizince, kteří se jejich zemi rozhodli navštívit i za těchto ne úplně příznivých podmínek, udělali první poslední.
První dva týdny stáže jsem strávila na oddělení SAMU (Service d´aide médicale urgente), což je zjednodušeně řečeno regulační centrum fungující nezávisle na nemocnici, odkud se koordinují veškeré výjezdy sanitek. Lékaři pracující na tomto oddělení přijímají telefonáty jak od lidí přímo z ulice, tak z menších nemocnic, které potřebují převézt pacienty na specializovanější pracoviště, a určují, jak přesně v konkrétních případech postupovat. Každé ráno jsem se společně s lékaři účastnila hlášení, kde se rozebíraly výjezdy z předchozího dne, naštěstí pro mě francouzsky. Na běžném denním pořádku byly infarkty, diabetická komata, děti po aspiraci cizího tělesa, ale i autonehody, intoxikace a domácí násilí. Vzhledem k tomu, že jsem na oddělení chodila dopoledne a většina výjezdů byla až odpoledne nebo večer, musela jsem přijít na noční službu, abych se vůbec na nějaký dostala. Během dopoledne ale chodili na oddělení i tuniští studenti, pro které měli lékaři připravené velmi zajímavé praktické semináře týkající se různých oblastí urgentní medicíny, takže jsem se přidávala k nim.
Zbylé dva týdny jsem pak docházela na jednotku intenzivní péče do dětské nemocnice. Kromě dětí v posttraumatickém stavu tu leželi hlavně novorozenci po operaci atrézie jícnu, na kterou se v této nemocnici specializovali. Ačkoliv bylo oddělení nově zrekonstruované, zoufalý nedostatek peněz v tuniském zdravotnictví to zakrýt nedokázalo. Viděla jsem tak děti umírat na komplikace, které by u nás byly naprosto nepřípustné, což rozhodně nebylo způsobeno nedostatečnou kvalifikací lékařů, ale čistě nedostupností kvalitnější péče. To bohužel platí pro celé tuniské zdravotnictví. Za názvy mnoha léků, které v nemocnici používali, byste v českých učebnicích farmakologie našli větu „pro významné nežádoucí účinky se již nepoužívá“.
Stáž v Tunisu pro mě byla obrovským přínosem nejen medicínsky, ale i lidsky. Tunisané jsou neskutečně milí lidé, jsou náležitě hrdí na svoji zemi a její historii a v porovnání s ostatními muslimskými zeměmi jsou v mnoha ohledech tolerantní a otevřeni ostatním kulturám a názorům. Během celého měsíce jsem měla příležitost bavit se s lidmi z úplně odlišných sociálních i věkových skupin, od studentů medicíny a již pracujících lékařů, přes pacienty, taxikáře, trhovce, ale i náhodné lidi v obchodě, kteří se se mnou jen tak dali do řeči, a vyslechnout si jejich názory na současnou situaci, včetně toho, jak vnímají nás Evropany, a udělat si z toho všeho vlastní závěry. Příjemně mě překvapilo, kolik toho vědí o naší historii, protože v nás jakožto zemi, která si také prošla revolucí, vidí jistou inspiraci. Moc bych jim proto přála, aby se veškeré jejich snahy o vybudování lepšího státu konečně zúročily navzdory složitému období, kterým si zrovna procházejí, už i proto, že bez přispění místních obyvatel by můj měsíc v Tunisku nikdy nebyl tak úžasný, jaký byl.
