Ve středu 26. srpna 2020 navždy odešla prof. MUDr. Eva Seemanová, DrSc., genetička evropského formátu. Poslední rozloučení se bude konat ve čtvrtek 3. září 2020 ve 13 hodin.
„S velkou lítostí musím oznámit, že naši fakultu navždy opustila legenda české i světové genetiky profesorka MUDr. Eva Seemanová, DrSc. Paní profesorky jsem si vždy vážil jak pro její obrovské znalosti geneticky podmíněných syndromů, tak pro její statečné občanské postoje. Vychovala nejen dceru a dva syny – profesory naší fakulty, ale i desítky skvělých žáků a byla úctyhodným vzorem pro všechny, kteří jsme měli to štěstí s ní spolupracovat. Čest její památce,“ uvedl děkan fakulty prof. Vladimír Komárek.
Na prof. Evu Seemanovou vzpomínají synové prof. Pavel Seeman a prof. Tomáš Seeman a kolega prof. Eberhard Passarge
Dne 26. srpna odpoledne zemřela po náhlém zhoršení a nemoci ve věku 81 let prof. MUDr. Eva Seemanová, DrSc. Profesorka Seemanová se narodila 3. dubna 1939 v Lounech, byla členem naší fakulty přes 60 let, neboť studovala na bývalé Fakultě dětského lékařství od roku 1956, promovala v roce 1962 a od roku 1969 na ní téměř 50 let pracovala. V roce 1964 složila atestaci z pediatrie a v roce 1973 atestovala z lékařské genetiky. Založila spolu s prof. Houšťkem na tehdejším ÚVVD (Ústavu výzkumu a vývoje dítěte) první v ambulanci klinické genetiky v Československu. Habilitovat se jako nekomunistka mohla až po roce 1989, docentkou se stala v roce 1991 a profesorkou byla jmenována prezidentem Havlem v roce 1993. Po „sametové revoluci“ se stala i přednostkou Ústavu lékařské genetiky naší současné 2. lékařské fakulty, kde pracovala až do svého odchodu do zaslouženého důchodu v roce 2016.
Věda
Během své klinické praxe se díky své píli, houževnatosti a neustálému vzdělávání se stala jedním z nejuznávanějších klinických genetiků a syndromologů nejen v naší vlasti, ale i na mezinárodním poli. Svědčí o tom více než 260 vědeckých prací v češtině a kolem 180 publikací v mezinárodních recenzovaných časopisech s vysokými impakt faktory. Navíc byla spoluautorkou tří akademických knih z oblasti genetiky včetně kvalitního genetického atlasu dědičných syndromů v ruštině z roku 1987. Její doménou byla systematická klinická a genetická analýza genetických chorob a klinická diagnostika. Kromě svých klinických genetických znalostí také významně přispěla k objasnění molekulární příčiny několika chorob.
Nejdůležitějším genetickým objevem profesorky Seemanové se stalo nepochybně v roce 1985 popsání syndromu familiární mikrocefalie s normálním intelektem a s malignitami, známý také jako syndrom Seemanova II. Ten byl později po objevení genu pro nibrin (NBN) přejmenován na Nijmegen breakage syndrom (NBS). Toto onemocnění je ve slovanské populaci častější než v jiných populacích, heterozygoti se mezi Slovany vyskytují u 0,5-1 % populace. Získané základní klinické údaje profesorky Seemanové vedly k poznání, že u NBS jde o radiačně indukované poškození DNA s poruchou jeho reparace, čímž je výrazně zvýšené riziko rakoviny nejen u homozygotů, ale i u heterozygotů. Profesorka Seemanová se vždy snažila zvyšovat povědomí o tomto častém onemocnění, u kterého je nosičem každý 170. Čech či Slovák, u kterého lze radiační hygienou a prevencí předejít vzniku malignit.
Profesorka Seemanová označovala své pacienty s NBS z důvodu familiární mikrocefalie s normálním intelektem něžně „malé hlavičky“.
Podle profesorky Seemanové jsou pojmenovány další dva syndromy Seemanová I (mikrocefalie se spastickou diplegií – popsali s prof. I. Lesným a prim. M. Proškovou) a Seemanová III (mikrocefalie s mikrokorneou).
Ještě před NBS se dr. Seemanové proslavila mezinárodně. Když pracovala v Československé akademii věd (již jako matka malých synů), tak systematicky studovala na Slovensku děti od rodičů incestu a svá zjištění a výsledky publikovala již v roce 1971 v Human Heredity, přičemž tato práce je dodnes největším studovaným kolektivem dětí od rodičů incestu na světě.
Když odpovídala na to, jak mohla skloubit kariéru a rodinu se třemi dětmi, řekla, že za socialismu měla více času na práci, a že kdyby měla žít jako mladá v současné době, kdy se život naprosto změnil, děti by byly, ale publikace nejspíš ne. Tím jasně řekla, co pro ni bylo životní prioritou.
Téměř všechny její publikace byly originální práce, které byly založené na široké mezinárodní spolupráci, přičemž spolupracovala se stovkami kolegů z desítek zemí celého světa včetně Německa (např. prof. E. Passarge a později prof. K. Sperling ) či USA (např. prof. McKusick či prof. Opitz).
Nejvíce spolupracovala samozřejmě s genetiky, jako atestovaný pediatr však mimo genetiků nejvíce s pediatry, dále i s gynekology, internisty, ale i neurology, onkology, očaři, ušaři, kardiology, nefrology, dermatology nebo psychiatry.
Přestože měla před „sametovou revolucí“ několikrát nabídky emigrovat na „Západ“, kde jí nabízeli pracovní místa na genetických pracovištích s nesrovnatelně lepším karierním, finančním i společenským ohodnocením, nikdy to neudělala. Byla příliš vázána na rodinu i naši vlast, kam by se po emigraci za komunistů již nemohla vrátit. I když, nebo právě proto, že hodně cestovala v 80. letech, vyznávala pořekadlo „všude dobře, doma nejlépe“.
Klinickou doménou profesorky Seemanové byla klinická syndromologie. Ne nadarmo se jí říkalo „chodící encyklopedie syndromů“ nebo: „Pokud nevíte, co tomu dítěti je, zeptejte se Seemanové:“. Díky tomu byla mezi svými kolegy známá svými diagnózami na první pohled neboli tzv. „od stolu“, kdy často určila správnou genetickou diagnózu u dětí, se kterými si kolegové dlouho dobu nevěděli rady, pouhým klinickým vyšetřením. To však nepřišlo samo od sebe, ale bylo za tím vždy usilovné hledání možných diagnóz a mnoho času studia a stovky a stovky pacientů, ale i fenomenální paměť, co pak vedlo k té velké zkušenosti. Ještě po jejím odchodu do důchodu ji kolegové občas volali, jestli by se na „zapeklité“ pacienty s nejasnou genetickou diagnózou nepřijela z domova do ústavu podívat.
Rodina
Pro naši fakultu tedy byla vynikající lékařkou, učitelkou, školitelkou a vědkyní, pro své tři děti (Pavla, Tomáše a Janu) byla však především skvělou mámou a velikým vzorem a příkladem, která jim dala nejen život a výchovu včetně hodnotového žebříčku, ale i je vedla ke vzdělání. Na tomto jejím hodnotovém žebříčku nestály nejvýše peníze či sláva, ale rodina, vysoké morální principy, zdraví svých nejbližších, ale i svých pacientů, pro které by se často „rozkrájela“, aby jim mohla pomoci, např. posíláním vzorků od pacientů na u nás tehdy nedostupnou genetickou diagnostiku do zahraničí na vlastní náklady a radost z práce, kdy při ní viděla spokojené pacienty. Kromě toho, že byla dobrosrdečná, skromná a empatická, byla i přísná a náročná, zejména a nejvíce sama na sebe. Zároveň byla ale pokorná, nezpychla po úspěších a pracovala až do pokročilého věku. Ve své práci, ale i životě se vždy řídila „selským rozumem“, který jí často vyřešil problém lépe, než nejlepší počítač. Byla zásadová, pokud si myslela, že má v dané věci pravdu, odmítala se podrobit i autoritám, a tak vychovala i své děti, že mnoho kompromisů „podle větru” člověka neuspokojuje.
To ukázala i v 80. letech, kdy ji StB vyšetřovala po udání od kolegyně pro podezření ze špionáže („Proč jste jezdila na kongresy na západ, jaké informace jste jim předávala, přece jste to nedělala jen tak?“), když jim odmítla podepsat spolupráci, když jí slibovali, že ji potom přestanou vyšetřovat v Bartolomějské.
Profesorka Seemanová byla čestným členem vědeckých společností v Německu, Rusku, Indii a ČR. V letech 1990–1995 byla předsedkyní České lékařské genetické společnosti. V letech 1991–2009 byla členkou Mezinárodní rady pro kongresovou organizaci lékařské genetiky. V roce 2004 obdržela z rukou děkana 2. LF UK prof. Kouteckého jubilejní medaili za mimořádný přínos pro rozvoj fakulty. V letech 1994–2016 pracovala o víkendech ve své genetické ambulanci ve svých milovaných Plaňanech u Kolína, odkud pocházela její matka. Tam za ní dojížděli vděční pacienti z celé ČR, někdy i ze Slovenska, které tam kdysi poznala v rámci již zmíněné studie dětí od rodičů z incestu.
Záliby
Největší zálibou profesorky Seemanové byla historie. Chtěla ji také studovat na vysoké škole. To jí však otec, naštěstí pro medicínu a genetiku, rozmluvil, když jí řekl, ať jde studovat něco, co jí umožní pracovat v komunistické zemi svobodně a nebude se muset ohlížet na to, jaký je ideologický a často lživý výklad dané fáze historie. Další zálibou byly ruční práce, zejména za socialismu z nutnosti velmi důležité činnosti pro rodinu, a práce na zahradách v rodných Lounech, Plaňanech či manželových Všenorech.
Velmi příjemnou zálibou pro ni i pro okolí byla její záliba ve vaření a pečení. Byla to částečně z nouze ctnost, neboť se musela po předčasné smrti své matky již od svých 13 let starat o domácnost se svým otcem včetně kuchyně. Pověstné bylo její pečení vánočního cukroví, které začínalo již před Mikulášem. Uměla desítky různých cukroví, které pak zčásti posílala v balících svým známým a kolegům nejen po republice, ale i do zahraničí.
Závěrem bychom chtěli ocitovat rodiče jednoho ze stovek pacientů, které profesorka Seemanová geneticky vyšetřovala: „Paní profesorka je jedinečná!! Svým lidským přístupem k pacientům – dětem s handicapem. Jste pro ni „člověk“, ne kus, číslo jako na klinikách... Tam, kde jiní cestu zavírají, ona se snaží jít vpřed a pomoci. Velice jí touto cestou za celou naši rodinu děkuji, že o našeho syna pečuje!!! Je to zlatý člověk, který dělá své povolání s láskou a vysokou odborností. Velmi ochotná, lidská, dokáže pro člověka udělat nemožné. Moc, moc děkujeme.“
Děkujeme také nejen za všechny pacienty, ale také za všechny studenty naší fakulty, kolegy české i zahraniční, v neposlední řadě však jako matce a velkému příkladu a vzoru.
Prof. MUDr. Pavel Seeman, PhD., Klinika dětské neurologie 2. LF UK a FN Motol
Prof. MUDr. Tomáš Seeman, CSc., Pediatrická klinika 2. LF UK a FN Motol
Prof. Dr. Med. Eberhard Passarge, emeritní profesor genetiky, Univerzita Essen
