Odpověď RNDr. Petra Heřmana (Ústav biofyziky) na otázku „Co se vám vybaví, když se řekne 17. listopad?“ v anketě k příležitosti výročí listopadu 1989.
Ostatní odpovědi si můžete přečíst zde.
17. listopad?
Jungův asociační experiment. Trochu ukecanější.
Ó ano. Vzpomínám. Cosi se mi vybaví. Jo jo. Státní svátek, že ano?
17. listopad. Státní svátek. Rok co rok. Vždycky na začátku zimního semestru, když děláme rozvrhy. 28. září, svatý Václav, 28. říjen, 17. listopad. A imatrikulace. Do toho občas nějaký děkanský den. No to bývalo dřív, teď už je to na jaře. Ale pitvy, jó pitvy! Ty jsou ještě před Vánoci.
To jsou takový ty dny, co nám vždycky nějak rozhodí ten podzimní rozvrh. 17. listopad, ten má výhodu, aspoň se s ním dá počítat dopředu. Na jednu stranu: je to dobrý, že ano, ty svátky. Občas se to hodí, třeba že má člověk prodloužený týden, že ano. Ale pokaždý to nějak komplikuje rozvrh. Některé kruhy pak mají té výuky hodně, některé zase málo, celé se to posune, je v tom binec. Stojí to vůbec za to? Začátek semestru, pokaždé jinak, vánoční prázdniny, začátek a konec, pokaždé jinak.
17. listopad? 17. listopad. Letos to bude úterý. To se týká anglickojazyčných studentů. Vypadne jim úterý. Kruhy 3, 4, 5. Ale jo, tak to je ještě celkem dobrý. To středečním kruhům toho letos odpadne víc – 28. říjen a ještě začátek vánočních prázdnin. Aspoň se to trochu vyrovná. Takže 17. listopad? Letos úterý. Jo, celkem dobrý.
Co se mi vybaví. Ach jo. To jsou mi otázky. Státní svátek. Jak dlouho státní svátek, vlastně? Je to už všechno nějak moc dlouho. Víc jak čtvrt století. Skoro na to nevzpomínat. Leží to jak těžká deka. Těžká deka na duši. A nikdo to netuší. Že bych začal rýmovat?
17. listopad. Svíčky. Skoro jak dušičky. Svíčičky. Žitná ulice. Chodím kolem té desky často. Kolem té jeho desky. Kolem jeho destičky, svítí pod ní svíčičky. Letos zase budou. Ještě jsem tam nikdy žádnou nedal. Letos asi dám. Ještě mi zbyly nějaké od dušiček, nevyhořelé. To jen já si občas už někdy připadám tak vyhořele. Burnout.
Honza. Honza. Nebo Honzík? Jeník? Jak mu asi doma říkali? Jak že to bylo? Která že to byla? Nějaká kulka? Olovo? Plumbum? Student medicíny. Prý. Ne, já to nezpochybňuju, já tomu věřím. Já jim věřím. Věřil jsem jim, svým učitelům, vyprávěli nám o něm ve škole, ještě i za komančů. Musel jsem věřit, protože já to nezažil. 1939. To jsem se ještě nenarodil. 1939, 1989, 1939, 1989. Padesát let mezi tím tenkrát bylo.
11. listopad. 11. 11. To umřel. Je to na Wikipedii. Věřím Wikipedii? Musím? Nemusím? Tak proč tedy 17. 11.? Den studentstva. Mezinárodní den studentstva. Byl to student medicíny. Já teď učím studenty medicíny. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych učil. Že bych učil studenty. Že bych učil studenty medicíny. Všechno je to nějak dávno. Za rok bych měl jít do důchodu. Vzpomínat? Nebo radši nevzpomínat? Číst Wikipedii? Asi se něco stalo. Something happened. Heller. Taky furt takhle vzpomínal. Žil minulostí. Anebo ne? Ne, minulost mu vyžírala současnost.
Something happened. 17. listopadu. Už byl pár dní po smrti, už byl pohřeb, ale studenti to tak nenechali. Nenechali to jen tak, ležet na zemi. Studenti. Mí studenti? Jsou to pořád mí studenti? Jsou to pořád titíž studenti? Kolik jich tehdy umíralo a bude ještě umírat?
Tak nějak to asi bylo. Tak nějak to asi muselo být. Vzpomínám. Krutě vzpomínám. Na co? Na to, co jsem nezažil? Na to, co mě učili ve škole? Na to, co mě musili učit ve škole? Musili, chtěli? Mohl bych se podívat na Wikipedii. Nebudu. Nechci. Tak nějak to bylo, tak nějak to muselo prostě být.
Opletal, Palach, Zajíc. Honza, Honza, Honza. Jan, Jan, Jan. Honzík, Honzík, Honzík. Jenda, Jeník. Jak jim jen ty jejich maminky říkaly? To je, myslím, důležité. Velmi důležité, abychom tak řekli. Najdeme to na Wikipedii? Nevím.
Před pár dny jsem potkal Jacka. Ahoj, Jacku, říkám. Ahoj, říká. Na chodbě fakulty. Dlouho jsme se neviděli. Jakub Trojan, ten Jendu pohřbíval. Třeba by něco věděl. Jak mu říkala maminka. Napsal bych to na Wikipedii?
To si pamatuju. Neznal jsem ho, neviděl jsem ho hořet. Až tu jeho rakev, tu jeho černou rakev, tu si pamatuju. Zástupy lidí, davy lidí. Valily se ulicemi, za tou jeho rakví. Lešení. Lezl jsem po lešení a fotil, fotil, fotil ty davy lidí, co se dole valily. Kde končí svět. Kde začíná se. Kde vítr vichří hlas, až zvedne se a píseň vydá. Orten. První báseň. To bylo na elpíčku, které ještě stačilo vyjít. Ještě ho mám možná někde doma. Bim bam – tak zní ty zvony. Umíráček. Srdce. Umíráček. Probouzínek? Probuďte se, probuďme se. Příšery vstávají z hrobů!
Majáles! Majáles, to bylo potom. Jo, to bylo potom! To mi říkala máma, že to ještě pamatuje, že to bývávávalo každý rok. Majálesy. Než to komanči zakázali. Kurvy. Kdy zakázali majálesy? Aby jim nekazily jiné májové slavnosti? Májky a majálesy, to za mých mladých let moc nebývalo. Nebývalo. Majáles. Až majáles 1968. To bylo najednou něco! A zase jsem fotil, fotil, fotil. Řekni, kde ty fotky jsou? Co se s nimi mohlo stát? Sag' mir, wo die Blumen sind. Květiny. Kytky. „Vyléčíme i soudruha Kosygina“ – jó to byli medici, co nesli ten transparent, zatímco soudruh prodlíval v Karlových Varech.
Majáles. Palach. A zase majáles. Studenti. A mezitím Zajíc... Končíme základku. S bývalým spolužákem chodíme po Praze, po Václaváku. On má magneťák na baterky – Start! Tenkrát bomba. Já velkou reprobendu. Propojeni kabelem. „Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci...“ Někteří jsou. Ti lidi na Václaváku, co se mezi nima prodíráme. Najednou mě to baví, pozorovat ty lidi. Někteří jsou zase sluníčka. Někteří se jen diví. Bubáci, estébáci. To nám tenkrát ještě nikdo neřek. Byli jsme jen děti. „Vždyť už jsi velikej...“ Děti, rok po Pražském jaru. Bylo toho mezitím moc. Moc, co nám možná učitelé za ty roky školy nestačili říct. A najednou, devátá třída, jakoby se prolomily hráze. Jako bychom najednou potřebovali rozum, tolik moc rozumu! Naučili nás psát, píšeme podporu, žáci 9. třídy z Resslovy ulice vyjadřují podporu studentům v jejich boji, neseme to na Filosofickou fakultu (dole stržená cedule „Náměstí Krasnoarmějců“). Naučili nás zpívat a hrát (kdo není muzikant, není Čech – to byla urážka!), píšu své první protestsongy – a mezi nimi pořád ty kytky, kytky, kytky. Dítě květin, kopretinu v dlouhých vlasech, a ne a ne vstoupit do SSM!
Cítím únavu. Dusno. Dusno v paměti houstne. To jak se blížím k sedmdesátému sedmému. Zase ještě rok do konce školy. Teď jsem na řadě zase já. Student. Nejdu se upálit. Jen ty mraky. Mezi nima možná občas slunce. Nechci psát zase o sobě. Anebo jo? Tak třeba jindy. Někdo v práci ukradl rozmnožovací blány, namotám je v kuchyni na váleček na nudle, furt vlhčit technickým lihem, smrdí to po celém domě, že bychom nakonec přeci jen vzpláli? Místo nudlí válíme Chartu. Cesta k tomu listopadu je ňáká dlouhá...
No dobrá. Ještě deset let. Deset let v Motole. Po tom, co mi nedali ani práci v kotelně, se najednou ocitám v Motole. Pod přísným politickým dohledem. Ano, tak jsem to měl v posudku z vysoké, že práci budu moci vykonávat pouze pod přísným politickým dohledem. Co dodat. Tíha těch deseti motolských let. Nebyly tak hrozné, dalo se to přežít, bylo hodně hezkých chvil – ale vy mě nutíte dostat se k tomu 17. listopadu 1989 – a v tom je celá ta tíha. Ty výslechy v Bartolomějské ulici mezi tím – to mi přijde jako sranda proti tomu, co mělo přijít.
„Palachův týden“ 1989 – také jsem tam chodil, ale fízlům jsem pokaždé nějak uniknul. Kamaráda chytili na osmačtyřicítku, a když ho pustili z Ruzyně, povídá neuvěřitelný věci, jak se s ním nějaký bachař loučil: „Až bude pan Havel prezidentem – si na mě vzpomeňte, že jsme se k vám chovali celkem slušně!“
Byla to divná doba, začátek roku 1989, děly se neuvěřitelné věci. Připravovali jsme znovuobnovení Diakonie Českobratrské církve evangelické. Připravovali jsme znovuobnovení Českobratrských škol. Komouši mi po téměř deseti letech napsali, že mohu pokračovat ve své vědecké aspirantuře. Výslechy na Barťáku houstly. Pravidelná zadržení a výslechy na hranicích NDR, kam jsem jezdil na brigádu do církevní nemocnice, zjistit, jak taková věc může v sousední socialistické zemi fungovat. Nakonec jsem jako pacient sám skončil v jedné pražské nemocnici – vylezu oknem na balkon, natáhnu drát, poslouchám Svobodku. „Co máte pořád s tím Havlem? Dyť ho nikdo nezná!“, diví se spolupacienti.
Poprvé v životě mě nechali nakouknout za Železnou oponu (předtím mě nepustili ani do SSSR – asi abych jim to tam nerozvrátil, ha ha ha...). Dobří lidé z naší Brüdergemeine mně předtím museli poslat pozvání a marky na účet do banky. Byl to divný zážitek. Divný svět. Všude samé reklamy. První obchod – jdu do knihkupectví. Tam fakt všechno. Jako v Jiříkově vidění. Co neměli v zrovna regále, to vám objednali. Do týdne. K neuvěření. Tolik knih! A pak regál – samá magie, čarodějnictví, okultismus. Naprosto nechápu. Myslel jsem, že to jsou normální inteligentní lidé. Jak tohle můžou číst? A hned za rohem sexshop. Skoro se stydím, že jdu vůbec po chodníku kolem něj, a pokradmu se rozhlížím, jestli se na mě někdo nekouká. Nekoukal, všem to bylo buřt. Tak tahle to jednou bude u nás vypadat taky – ani nevím, jak mě ta letmá myšlenka tehdy napadla.
S těma školama to bylo tak: Zkrátka tu Diakonii Českobratrské církve se jako zázrakem podařilo nakonec založit v roce 1989 ještě za socáče. A já byl z Jednoty bratrské, duchovní dítě Komenského, a tak si říkám: Když jsme naší sesterské církvi pomohli obnovit diakonii, tak teď je řada na nás, abychom zase obnovili Bratrské školy po vzoru našeho biskupa Komenského. A šťourám tak dlouho, až vyšťourám, že naše socialistické Československo kdysi ratifikovalo jakýsi mezinárodní pakt, kde stojí černé na bílém, že právo zakládat školy má nejen stát, ale i církve a další osoby. Jak to, že si toho dosud nikdo nevšimnul? 17. listopadu budeme mít synod Jednoty bratrské, kam kdokoliv může podávat své návrhy – takže přes prázdniny jsem měl co dělat!
Takže 17. listopad 1989? Ty synody v ten samý den byly v podstatě dva – synod Jednoty bratrské a synod Českobratrské církve evangelické. Termín nám samozřejmě povolovali komouši, tedy církevní tajemníci, kteří konali státní dohled nad všemi církvemi. Schválně na jeden a ten samý den, abychom se nemohli vzájemně navštěvovat – ekumenu tenkrát stát moc nepodporoval. Náš synod se konal v Hálkově ulici – asi půl kilometru od Albertova, kde se k tomu všemu ještě chystala studentská demonstrace. A já potřeboval stihnout obojí! Pendloval jsem sem a tam, co mi nohy stačily – kolikrát jsem tehdy ty schody musel vyběhnout! Poznávám známé tváře, mluví právě akademik Katětov, ke kterému jsme dlouhé roky chodili s Ivanem Havlem do Karlína na semináře matematických metod v psychologii a medicíně. Mohutný průvod se dává do pohybu. Pod botanickou zahradou první střetnutí s policajty v helmách, s obušky a štíty. Běžím do nejbližší telefonní budky, mobily tenkrát samozřejmě ještě nebyly, volám na synod, říkám, prosím, modlete se za nás, jdou po nás policajti. Stáčí nás zpátky do Vyšehradské, směrem na Výtoň, pak po nábřeží, tehdy se jmenovalo Bedřicha Engelse. Tam dav volá: „Havel na hrad, Havel na hrad!“ Vzpomínám na doby, kdy jsme tam chodili k Ivanovi na domácí semináře – třeba na ta úžasná Vopěnkova nekonečna!
No co dál? No co dál? Zkrátka po nábřeží dál, jakoby na Hrad, no a pak nás najednou zahnuli kolem Národního na Národní. Dojdeme až skoro k Perštýnu a tam konec. Policajti v helmách. Co dělat? Vzpomenu si, že mi moje máma zpívávala Gaudeamus igitur a vyprávěla, že to byla studentská hymna. Začneme tady zpívat Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus! A lidi se přidávají. Vita nostra brevis est, brevi finietur. Tak na tuhle druhou sloku ale už zpěváci odpadají, i když pohledy opancéřovaných esenbáků by nám mohly relativitu života připomenout: Venit mors velociter, rapit nos astrociter, nemini parcetur. Třetí sloku, už jenom jako tichou vzpomínku na Opletala, Palacha, Zajíce šeptá jen pár lidí: Ubi sunt qui ante nos in mundo fuere? Vadite ad superos, transite ad inferos... Tak takovou empatii bych od policajtů fakt nečekal, rozhodli se asi napomoci naší vetché paměti, takže to vypadalo, že nás obuchy ženou rovnou do těch pekel. Ubi iam fuere, ubi iam fuere.
Dosud nehybná stěna policajtů se dává proti nám do pohybu a tlačí a tlačí. Nastává zmatek. Já zdrhám – anebo jsem tlačen – už ani nevím, je to skoro jedno – do první volné postranní ulice, byla to Mikulandská. Jenže na jejím konci další nehybná hradba přileb a štítů. Ale ani obuchy nebyly naštěstí v pohybu. Vracíme se tedy zpátky na Národní, ale na tomhle konci Mikulandské se mezitím utvořila další nehybná hradba. Korzujeme tedy Mikulandskou sem a tam, jako fotony mezi dvěma zrcadly v laseru. Nemám tušení, jak dlouho to trvalo, na Prahu mezi tím padla temná noc. Má to alespoň výhodu, navazujeme nové kontakty a nová přátelství, vyměňujeme si adresy, telefonní čísla, kam koho půjdeme navštívit, až nás pustí.
Když se po několika hodinách kordon na Národní třídu pootevře a nechá nás husím zástupem vycházet, je Národní třída už skoro prázdná. Jen před domem kultury DDR stojí policejní anton, vedle něj řada lidí, opírající se zvednutýma rukama o bok, za nimi řada policistů, jakoby před popravou. Hodíme na sebe pohled s Ivanem Havlem, jednou zvednutou rukou se mu podaří udělat véčko, opětuji pozdrav.
Jdeme pod dohledem esenbáků, vedou nás až na nábřeží a tam nás vypouští na svobodu. Na relativní svobodu. Z menší klece do větší. Jdu dál sám po nábřeží směrem ke Karlovu mostu, a brečím, brečím jak zkopané štěně, za celou dobu jsem nechytil ani jednu ránu pendrekem, ale vnitřně se cítím hrozně, je mi na blití, řvu a řvu a nadávám sprostě, řvu směrem k Hradu a hrozím svou malou pěstičkou, vy kurvy, vy svině komunistický, vy tam budete dřepět snad věčně, a brečím, a brečím, a brečím. Nevěřím už nikomu a ničemu.
Nějak jsem se dostal domu a nějak jsem se z toho vyspal.
Ráno 18. listopadu pokračuje druhý den zasedání synodu Jednoty bratrské. Vyprávíme si, co kdo včera zažil a co kdo kde slyšel. Konečně přichází má chvíle – jedná se a hlasuje o našem návrhu znovuzřízení Bratrských škol, následovaném návrhem o mateřských školách. Nevím, jestli tomu někdo v tu chvíli věřil – ale nějakým zázrakem se oba návrhy odhlasovaly. Tak to byly dva dny těch „listopadových událostí“, jak se dnes říká, které se mi tak nějak vryly do paměti, byť už jsou dnes zaváty prachem. Ty pocity z nich jsou dodnes divné. Nikdo vlastně doteď nic nevyjasnil. Co jak kde kdo narafičil, jaké síly se to uváděly do pohybu. Člověk má pocit – možná – „nudle v bandě“ – do něčeho se jednou namočí a pak už v tom lítá.
17. a 18. listopad – dny hrůzy, nausea a hrůza, Phobos a Deimos, dva tajemné trabanty Rudé planety, co odvětit Jungovi, který by tu dnes hledal nějaký kolektivní mýtus?
Další dny nebyly o mnoho lepší – ano, chodili jsme s klíčema cinkat na Václavák, řvali jsme „sundejte tu hvězdu“, ale nikdo z nás pořád nevěděl, jak to dopadne, šly zprávy o tom, že kolem Prahy se stahují ozbrojené jednotky Lidových milic s těžkou technikou, ano, viděl jsem ozbrojené milicionáře pochodovat Prahou, viděl a filmoval a fakt jsem měl strach, že mě přitom zastřelí.
Jdu tahle do práce do Motola a najednou proti mně můj bývalý šéf s rozzářenou tváří a otevřenou náručí, ten sviňák komunistickej, kterej mi před téměř deseti lety jednou rukou podepsal souhlas s externí aspiranturou a druhou rukou už zvedal sluchátko a volal kádrovákovi, ať moji žádost uloží na pár let pěkně k ledu (jak jsem se pak od toho kádrováka dozvěděl, když ho z Motola vylili). Ten komunistický profesor, kterému jsem jako prodejná děvka ještě pomáhal sepisovat jeho habilitační práce, aby se stal docentem a pak profesorem. Ten, kterému se v Motole přezdívalo „Doktor Mengele“, protože prováděl pokusy na mladých lékařích, kteří museli držet hubu; já byl na jeho seznamu pokusných králíků a ještě jsem si výsledky experimentů musel zpracovávat. Ten, který se v opilosti vychloubal, že je důstojníkem StB a asi taky byl. Ten, který každou chvíli lítal letadlem do Moskvy na různá konzilia. … Tak ten najednou září jako sluníčko a volá: „Petře, tak jsme to vyhráli!“ Já myslel, že v tu chvíli zkamením. Představil jsem si ty milicionáře na Václaváku, jak z obrněných transportérů střílí do davu. „Kdo – kdo MY?“ sotva vykoktám. „No přece MY – tys to, Petře, nevěděl? Já přece od začátku v té Komunistické straně byl jenom proto, abych to vnitřně rozkládal!“ Mně, který jsem si do té chvíle stále připadal jako kamenná socha, nejednou přepadl silný pocit na zvracení. Je to možné, aby kámen zvracel? Stejný pocit, jaký jsem měl tenkrát na tom nábřeží, v noci 17. listopadu. Ano, stejný pocit, který jsem měl už někdy před pěti lety, kdy jsem se po jednom z jeho pokusů, které na mně prováděl, ráno co ráno probouzel s nauseou a zvracením.
Zanedlouho následovala petice, ve které nás, současné i bývalé zaměstnance, soudruh profesor vybízel, abychom mu podepsali, že se k nám vždy choval slušně a kolegiálně, a mohl tím pádem setrvat na postu přednosty kliniky... Podařilo se mu setrvat tam ještě asi rok a pak odešel zřejmě za lepším – nejspíš si založil nějakou soukromou kliniku, a měl vymalováno.
Bohužel nebyl v tomto ohledu jediný. V tom týdnu trvajících studentských protestů měla být řada studentů vyloučena ze škol. Byla to zoufalá situace. Já se ponížil natolik, že jsem šel škemrat za jedním z tehdejších komunistických prorektorů, který byl vedoucím ústavu, kde jsem vystudoval, aby se za tyto studenty vahou svého úřadu přimluvil, aby nebyli vyloučeni. Samozřejmě, byl to tentýž komunistický profesor, který mi důvěrně říkal „Zuzanko“ (tak mi kvůli dlouhým vlasům a hippiesovskému chování říkali skoro všichni), a přitom mně napsal ten posudek, kvůli kterému jsem několik měsíců po škole byl bez zaměstnání, s ročním dítětem, s odebranými rodičovskými přídavky (na ty měli za socáče nárok jen zaměstnaní občané), a ještě mi hrozilo, že mě zavřou pro příživnictví (to byl paragraf, kterým totalitní systém vyhrožoval všem, kteří zůstali na mizině bez práce).
Kupodivu, tak tedy tentýž soudruh profesor mě opět vítal s rozzářeným obličejem, otevřenou náručí, žoviálním oslovením „Zuzanko“ a se stejným papírem v ruce – jen abych mu tady podepsal, že se k nám všem choval kolegiálně a přátelsky... Jo, jo, potkali jsme se za pár let, nastupoval do tramvaje – můj první impuls byl schovat se před ním. Pak jsem si řekl – mám se snad já za něco stydět a zalejzat před ním někam do díry? Už mě vidí, žene se opět ke mně s rozzářenou tváří a žoviálně vykládá, jak se má dobře, že s podporou nějaké nadace založil a vede nějakou americkou obchodní akademii...
Takže, snad se na mě nebudete zlobit, když se mě někdo z lékařské fakulty zeptá, jaké pocity ve mně vyvolává vzpomínka na 17. listopad 1989, musím říci – nausea, nausea, nausea. Asi jsem moc velký citlivka. Už když jsem byl malý, tak mi dávali Hysteps proti kinetóze. Nějaké změny pohybu jsou asi na mě moc rychlé.
Ale raději na to neříkám nic. Nevzpomínám. Potlačuji do nevědomí. Svátek jako jiný – přemýšlím, jak využít ten den volna.
Až letos. Donutili jste mě vzpomínat. Zítra je 17. listopad 2015. 26 let poté. Že bychom si kolektivně zapěli – Vivat academia, vivant professores...
Asi se porozhlédnu po fejsbůku. Jestli se v Praze bude konat něco, za co by se ještě dalo demonstrovat.
Vivat et respublica, et qui illam regit,
vivat nostra civitas, maecenatum caritas,
qui nos hic protegit.
Petr Heřman, Praha 16. 11. 2015
