Student 5. ročníku Miroslav Koblížek odjel v létě jako zdravotník se skupinou dobrovolníků do Albánie. Své zážitky shrnul v reportáži s fotografiemi.
Na začátku celého dobrodružství byla nabídka od kamaráda. Oslovil mě po jednom vánočním koncertě s tím, že zná skupinku lidí, která organizuje akci Albánská výzva. V rámci ní se chystají v létě vyrazit na tři týdny pracovat do Albánie a shánějí k sobě zdravotníka. A já, jakmile jsem uslyšel slova „hory“ a „Albánie“, jsem se rozhodl tam jet stůj co stůj.
O co přesně šlo?
Na podzim roku 2014 založil Jan Balák s několika přáteli Spolek pro povznesení údolí Curraj Eperm a začal připravovat letní akci. V předchozích letech totiž několikrát navštívili severoalbánské hory a v jednom z údolí narazili na skoro vysídlenou vesnici Curraj Eperm. Rozhodli se proto přivést do obce turisty a zlepšit životní úroveň místních tím, že v okolí vyznačí turistické trasy, postaví na místě most, opraví kostel a podobně.
První setkání
Jelikož studuji medicínu v Praze a naprostá většina účastníků akce byli studenti brněnských vysokých škol, šel jsem do všeho úplně naslepo a ostatní účastníky poprvé potkal až v Brně na nádraží, kde jsme se rozdělili do aut a vyrazili. Naštěstí se mi potvrdilo očekávání, že lidé, kteří se do něčeho takového pouští, mi budou sympatičtí a snadno s nimi najdu společnou řeč. Po úmorném dni stráveném střídavě řízením a spaním v autě jsme dorazili až do městečka Koman, které leží u hráze rozlehlé přehrady. Zde jsme zanechali auta a ráno vypluli lodí na 40 km dlouhou cestu mezi prudkými svahy a skalami. Už při vyloďování v přístavu Markaj jsem pochopil, že Albánci jsou schopni čehokoliv. Loď totiž nemohla kvůli velkému ponoru zajet přímo k přístavišti, a proto přirazila o kus vedle ke skalnatému svahu a nám nezbylo nic jiného než přeskakovat s batohy na zádech přes boční zábradlí a drápat se nahoru na silnici. Vyrazili jsme do nedaleké vesnice Curraj Posthem. Naposledy jsme šli po cestě sjízdné i autem. Potom už jsme na vlastní kůži poznali přírodní filtr, který náš cíl nadlouho uchrání od přívalu mas turistů, kteří by nejraději všude dojeli autem. Cesta přes hřeben je totiž úzká, strmá, místy skalnatá a i zdatnějším z nás zabrala téměř šest hodin.
Návrat o 150 let zpátky
Samotná vesnice je tvořená většinou polorozbořenými domy rozmístěnými ve svazích po obou stranách řeky. Ještě v dobách komunistického režimu zde žilo celoročně přes 1000 lidí, k dispozici měli i elektřinu z malé hydroelektrárny. Když se ale v devadesátých letech elektrárna porouchala, byl to poslední impuls pro odchod většiny obyvatel. V současnosti tak na místě žije jen okolo 30 lidí, kteří navíc, vyjma jedné staré paní a její dcery, na zimu odcházejí do měst. Základem obživy každé rodiny je stádo zhruba 50 ovcí, které jim poskytují mléko, sýr a jogurt, hlavní složky zdejšího jídelníčku spolu s vlastnoručně pečeným kukuřičným chlebem. Bez elektřiny jsou při vaření odkázáni jen na oheň a stejně tak svícení v noci je obtížné. To jsme ostatně ocenili hned první noc, protože zdejší hvězdná obloha nerušená pouličním osvětlením je naprosto úchvatná.
Práce jako na kostele
Každý z účastníků Albánské výzvy se na začátku přihlásil do nějaké pracovní skupiny. Já jsem byl hlavně zdravotník, ale jak jsem doufal, nemusel jsem za celou dobu řešit nic závažného, a tak jsem si mohl užívat i manuální práce. Jedním z cílů bylo opravit zchátralý kostel, který za komunismu sloužil jako kino, čemuž odpovídaly i budovatelské nápisy na zdech. V prvé řadě jsme museli opravit okna a zasklít je plexisklem, dále zpevnit podlahu, doházet místa s opadanou omítkou a nakonec celý kostel vybílit vápnem. I přes obtížné podmínky se nám povedlo s nutnou dávkou improvizace (těžko nahazovat omítku, když vápna máte sotva na vybílení, takže se musíte spokojit se směsí cementu a ne zrovna jemného říčního písku) všechny úkoly splnit, a dokonce jsme mohli natřít rámy oken a dveře, k čemuž nám posloužily přebytečné barvy od skupin značkařů. I ostatní týmy, jako právě zmínění značkaři nebo třeba mostaři, si vedly skvěle, takže za námi po dohromady třech týdnech snažení zůstala i stovka kilometrů nově vyznačených turistických tras, most ve vedlejším údolí Teth či základy tábořiště pro příští roky.
Co může Curraj Eperm nabídnout turistům?
Výlet do těchto končin, jak už jsem naznačoval, je spíše pro zdatnější dobrodruhy. Odměnou za fyzické výkony a odepření si výdobytků civilizace, jako je elektřina či teplá voda, jim ale bude především pohled na okolní dvoutisícové vrcholy (samotná vesnice leží jen pár set metrů nad mořem). Úpatí svahů jsou navíc pokryta netknutými listnatými lesy, které zvolna přecházejí v louky plné bylinek, jako je rozmarýn či saturejka. Komu by ani to nestačilo, může se, stejně jako my, vypravit po značené cestě do jeskynního systému v sousedním údolí a na vlastní pěst si ho část projít. Je to úplně jiný zážitek než procházka po betonových chodníčcích v nasvícených Punkevních jeskyních.
Albánská výzva pokračuje
Činnost Spolku pro povznesení údolí Curraj Eperm tím ale rozhodně neskončila. Bude pokračovat i příští rok s dalšími úkoly, na něž letos nedošla řada. Celý projekt stojí nejen na penězích dárců a sponzorů, ale také na dobrovolné práci nadšenců. Pokud vás Albánská výzva jakkoli zaujala, nebo byste ji chtěli dokonce podpořit, na stránkách www.albanianchallenge.org naleznete spousty dalších informací včetně fotografií. A jestli se pro nevšední zážitky nebojíte opustit pohodlí domova, můžete se s chutí přidat.
Míra Koblížek
