Jak už jsme informovali dříve, tým mediků ve složení Eva Fürstová, Tereza Cihlářová, Kvido Štěpánek, Roman Kalista a Daniel Vích skončil na 1. místě v soutěži Medik roku. O víkendu 16.–17. dubna 2016 se ve strakonické nemocnici uskutečnil už druhý ročník. Celkem 75 studentů českých lékařských fakult si v rámci 11 disciplín ověřovalo své odborné vědomosti, pohotovost i zručnost v práci s přístroji. Více v reportáži Kvida Štěpánka, člena vítězného týmu.
O soutěži Medik roku jsme se s přáteli dozvěděli minulý rok na podzim, neváhali jsme ani minutu a hned jsme se přihlásili, za zkoušku nic nedáme a aspoň si užijeme společně strávený čas v Jižních Čechách! Nikdo z nás tehdy netušil, že to bude jeden z nejlepších víkendů, co jsme kdy zažili. Čas utíká rychle, na medicíně obzvlášť, a tak tu byl pátek 15. dubna. Po úspěšně splněné zkoušce z urologie sedá náš tým (Roman Kalista – kapitán, Daniel Vích, Eva Fürstová, Tereza Cihlářová a já – Kvido Štěpánek, pozn. red.) do auta a vyrážíme směr Strakonice, bohužel v tu dobu tím směrem míří asi i celý zbytek Prahy, a tak uvázneme na pár hodin v beznadějné zácpě, zmeškáme tak uvítací večeři a na seznamovací párty dorážíme jako jedni z posledních. Možná proto náš tým usíná na ubytovně až v pokročilých ranních hodinách.
Moc toho sice nenaspíme, ale vydatná snídaně nás nakopne a vyrážíme soutěžit. Nemocnice Strakonice je celá nová a shodujeme se, že je to asi nejhezčí místo, jaké jsme během našich stáží viděli. Je nás tu 15 týmů, celkem 75 mediků ze všech koutů Čech a Moravy. Nikdo z nás si na vítězství moc nevěří a spíš to bereme jako srandu, ale hned při první disciplíně nás pohltí soutěživost. Vše na sebe plynule navazuje, začínáme na interním oddělení, nejprve plicní. Vyšetření pacienta, přiřazení rtg snímku, diagnóza, návrh léčby... Pokračujeme na endoskopický trenažér a na závěr hodnotíme křivky EKG. Lehké to není, s každým úkolem se ale nějak popereme. Každý ví něco, a když dáme hlavy dohromady, společně vydáme téměř za jednoho lékaře. Následují další stanoviště: oční, radiologie, mikrobiologie... Všude jsou na nás lékaři velice milí a každá disciplína má něco do sebe. Po vydatném obědě pokračujeme dále a následují disciplíny, které se nám povedly ze všech nejvíce. Na neurologii, kde zkoušíme aplikaci botulotoxinu do svalů na velmi vydařeném modelu, bodují hlavně naše holky, Eva s Terkou – lektorky anatomie. Na laparoskopickém trenažéru jsme ani jeden z nás nechybovali a získali plný počet bodů. Nejvíce se nám však líbila disciplína záchranné služby. Před chirurgickou ambulancí na nás čeká sanita a volá nám svědek nehody, Dan s ním komunikuje přes telefon a navádí ho jak provádět první pomoc, zbytek týmu luští v mapě a navádí řidiče sanity. Úspěšně. Na místě nehody se s plným nasazením pouštíme do resuscitace dvou andul, vše je rychlé a adrenalin stoupá. Na konci se dozvídáme, že jsme byli ze všech týmů nejlepší.
Celý program končí asi ve čtyři hodiny odpoledne, ale již v šest začíná slavnostní večer moderovaný Tomášem Matonohou. Čekáme na vyhlašování výsledků. Nikdo z nás na vítězství moc nevěří. Do tuhého jde, až když se umístění začne vyhlašovat sestupně od 15. místa. Číslo našeho týmu a jméno našeho kapitána stále nepadá. Nervozita stoupá, šklebíme se na sebe a říkáme si: „To snad není možný!“ Ale asi je, protože za pár vteřin stojíme na pódiu, přebíráme pohár, ceny, dort, smějeme se a jsme maximálně překvapení a šťastní. Původně odpočinkový víkend jsme zakončili krásným vítězstvím! Nejlepší cena je víkendový pobyt pro 30 lidí na šumavské chatě, ideální a dostatečně velké místo pro sraz našeho sympatického soukruží! Zbytek sobotního večera si náramně užíváme, poznáváme další mediky, bavíme se s organizátory a bereme útokem švédské stoly. Jdeme spát ještě o pár hodin později než předchozí den, sice vyčerpaní, ale s medailí na krku.
Soutěž se organizátorům velice povedla. S kolegy z ostatních fakult jsme se shodli, že jsme se zde setkali s asi nejpřátelštějším přístupem k medikům za celé naše studium. Akce splnila svůj účel, a to: ukázat mladým medikům, že i malé oblastní nemocnice disponují moderním vybavením a skýtají pro nás zajímavé pracovní příležitosti. Zároveň jsme byli rádi, že jsme mohli reprezentovat naši motolskou lékařskou fakultu a že se naše stará parta znovu sešla, protože těch posezení s přáteli bylo poslední dobou velice málo.
Na závěr bych chtěl ještě dodat, že všude jako medici neustále slyšíme, co nás po škole čeká za zlé věci a jak jsme si to budoucí povolání špatně vybrali. My jsme však ze Strakonic odjížděli se zcela jinými pocity: optimistickými myšlenkami a výhledy do budoucnosti, a v neposlední řadě s chutí do dalšího studia.
Kvido Štěpánek
