Pět dní, spousta předčítačů – koukej, táto, maminko, přišli za mnou do postýlky přečíst z knížky písmenko. Jen pro naše vlastní dobro zanechali učení, míří k dětem na kliniky, je tu týden na čtení.
Po úspěšné jarní premiéře zažila motolská nemocnice, resp. její dětská část opět Týden čtení. Tentokrát, zdá se, ještě úspěšnější, ještě velkolepější; opět podpořený celostátní neziskovou organizací „Celé Česko čte dětem“.
Od pondělí 30. listopadu do pátku 4. prosince vyráželo z improvizované centrály – z dočasného „skladu knih“, zbudovaného v nejvyšším patře nemocnice, průběžně sedmdesát osm studentů s Karolínou Šancovou a Terezou Brannou v čele. S úsměvem, s rancem vybraných knížek, trochou omalovánek, štosem archů papíru a s hrnečky pastelek se vydávali za dětskými pacienty různého věku a stiženými různými neduhy. Cílů měli při tom několik: podpořit v dětech zájem o literaturu, rozvíjet fantazii, pokusit se rozšiřovat komunikační schopnosti, a předně narušit více-méně stereotypní a leckdy ne zcela příjemný průběh hospitalizace. Rozptýlit, pobavit.
Vydávali se na chirurgii, pediatrii, hematologii, neurologii, ortopedii... do základní školy i na dětskou psychiatrii. Každý student – „předčítač“ musel proto zvládnout nejen bezchybnou četbu známé pohádky, ale dokázat i poutavě popsat obrázky v leporelu, pomoct s kresbou (nezřídka abstraktní nade všechny meze), debatovat o dílu Jamese Joyce i Petra Bezruče, ovládat své emoce, být protihráčem v pexesu. „Pri pexese nás Terezka totálne rozdrtila. Dokopy sme so Štěpánom mali deväť párov a ona dvadsaťtri. No a potom, keď sme jej čítali, tak kreslila. Neskutočné! Ja by som nikdy nič nenakreslila jako ona. Som hrdá na svoje sectio antebrachii pod šesť minút,“ líčí Monika.
„Jen těžko se dají popsat pocity, které mi proběhly hlavou, když jsem se v pokoji na onkologii představila holčičce s maminkou a zeptala se, jestli si se mnou holčička nechce přečíst pohádku,“ pokračuje Bára. „‚Barunka neslyší,“ odpověděla mi stroze maminka. Chvilka zaváhání, spousta silných pocitů. A pak už jsem ze své plátěné tašky tahala barevné papíry se slovy: „To nevadí, můžeme třeba skládat origami.“ Maminka tuto nabídku s vděkem přijala a asi na hodinu nás opustila. My mlčky skládaly jeřáby a žabičky a slova najednou nebyla vůbec potřeba. Barunčin pohled ve mně jen utvrdil dojem, že onkologičtí pacienti na dětském oddělení jsou vlastně takoví malí dospělí. Jsou to neskuteční bojovníci. A já jsem ráda, že jsem dostala šanci vykouzlit jim alespoň na chvíli úsměv na tváři.“
Děti spontánně podávaly studentům rozečtené knížky ze svých nočních stolků. Po prolomení počátečního ostychu se často rozpovídávaly tu o oblíbené princezně, jejím paláci a barvě jejího oblíbeného jídla, tu o dobrodružstvích od Bobří řeky... Srovnávaly filmové adaptace s literárními předlohami, omalovávaly, kreslily.
V neposlední řadě zapůsobil Týden čtení příjemně i na rodiče dětských pacientů. „Rodiče mívají velmi pozitivní reakce a jsou rádi, že si občas můžou oddychnout. Že si můžou dojít na kafe,“ dodala hlavní organizátorka Karolína pro kameru České televize.
Tomáš Mikyška, student 1. ročníku
