Reportáž o reportáži aneb lékařem bez hranic

Na Klinice dětské chirurgie se lze potkat s jedním mladým panem doktorem. Je to chirurg, který odrodil spoustu dětí, prováděl císařské řezy a jiné gynekologické operace, řešil mnoho případů úplně mimo svůj specializační obor, nejednou „dělal medicínu“ tak, že ráno vstal, přečetl si učebnici a šel operovat, mimo jiné viděl škrkavky a jiné potvory a hlavně měl skutečnou odvahu a možnost, nejen přání, se vypravit jako dobrovolný lékař do podmínek afrického kontinentu... Takový dojem jsem si odnesla ze středečního odpoledne (4. 2. 2009), kdy jsem se šla podívat na promítání fotek a na reportáž z tříměsíční mise do Demokratické republiky Kongo, kterou podnikl zmiňovaný pan doktor – MUDr. Jan Trachta, „náš“ dětský chirurg a zároveň vyslanec mezinárodní organizace „Médecins sans frontieres“ neboli „Lékaři bez hranic“. Setkání začalo úvodem, kterým nás přenesl Richard Walker, ředitel pražské pobočky Lékařů bez hranic, do světa medicíny, kde lékař bezprostředně zachraňuje životy. Právě o tom sní spousta potenciálních mediků, než dospěje. Zážitek z reportáže určitě podnítil nejednoho studenta k tomu, aby zase zapomněl na to, že chce být patologem, neurologem nebo radiologem, a začal uvažovat o tom, že by jednou jako chirurg, gynekolog, anesteziolog nebo zkrátka jako jiný dobrovolník s vhodnou specializací odjel plnit své poslání do Afriky. Setkat s lékařem bez hranic se přišlo i poměrně dost „hotových“ lékařů, specialistů – jejich pohled je určitě zase jiný. Atmosféra v malé posluchárně byla jako ve starém kině – lidé seděli všude možně a stáli ve dveřích, zatímco mamina zakrývala svému děcku oči při pohledu na ránu mačetou do zátylku...
 
Pokud byste chtěli vědět více o misi a o panu doktorovi, zadejte jeho příjmení do Googlu a najděte si v odkazech článek v časopise Respekt. Pokud vás zajímá organizace, tak existují české stránky Lékařů bez hranic – včetně možnosti kontaktu a nabídky spolupráce – která byla v prezentaci zmíněna jen okrajově!
 
Na závěr přidám malé zamyšlení – přemýšlím, kde hledat hranice, které člověk musí překonat, aby se stal lékařem bez hranic – jestli mezi státy a kulturami, nebo zda jde o hranice lidských sil. Slýcháme o hraničním procentu novorozenecké úmrtnosti, o hraničních odpovědích na etické otázky, o hranicích poznání molekul a možností mikroskopu a o teorii chaosu v medicíně. Myslím, že lékařem bez hranic, i když s malým „el“, je ten, pro něhož jeho poslání neskončilo, kdo si najde svoji cestu, na kterou se vydá, a neztratí během ní své nadšení a odhodlání. Přeji všem „lékařům bez hranic“ hodně sil, motivace a dobrých lidí, které na své cestě, ať už je povede kamkoli, potkají.
 
-az-