Jana Rozehnalová, 5. ročník
Povedené plakáty, lákající k účasti na vědecké konferenci pod hlavičkou „Věda, sport a rock&roll“, slibovaly zajímavé přednášky, hosty i doprovodný program. Protože jsem si to nenechala ujít, můžete si přečíst jeden zcela subjektivní pohled na průběh celé konference.
Věda
Vědeckou část konference otevřel profesor Erik de Clercq z Univerzity Leuven, doktor honoris causa Univerzity Karlovy. Jeho téměř poetický příběh léku AMD-3100 sledovala plná posluchárna. Stejná situace se opakovala také druhý den konference, kdy dr. Havlíčková ze Státního zdravotního ústavu mluvila o chřipce tak zajímavě, že slova „pandemický plán“ tazatelé na konci přednášky pronášeli téměř s nadšením. Škoda, že dost lidí odešlo ve středu i ve čtvrtek už po první přednášce, protože poutavé příběhy pokračovaly až do konce programu po oba dva dny. Mluvím nejen o přednáškách týkajících se uplatnění budoucích absolventů, ale především o přednáškách nových docentů, docentek a profesorů, význačných osobností naší fakulty. Nevím, jestli to všichni cítí stejně, ale i když mě pochopitelně nejvíce zaujmou přednášky z oboru mně blízkého (vynikající přednášky prof. Starého a doc. Pohunka), stává se mi, že jsem naprosto fascinována příspěvky z oborů vzdálených. Proto jsem s otevřenou pusou sledovala mikrochirurgií baze lební doc. Sameše, ve které několikrát zaznělo: „Jistě si pamatujete z anatomie...“ a já jsem (pouhých pět let po jejím absolvování) musela konstatovat, že si jistě nepamatuji, a vybavila se mi jen doc. Mrázková pokoušející se máváním paží ve vzduchu naznačit průběh n. facialis.
To, že vyzvané přednášky budou vynikající, jsem očekávala. Mne však zaujala a příjemně překvapila i kvalita přednášek studentů. Každý, kdo navštívil loňskou VK, musel zaznamenat diametrální rozdíl. Zatímco loni nad některými sděleními obecenstvo chvílemi váhalo, zda jde o přednášku, parodii, či pohádku na dobrou noc, letos už nikdo nepochyboval, že se přišel podívat, jak vypadá a jak se dělá věda. Přednášky studentů i doktorandů byly ve většině případů systematicky zpracované, přehledné a dobře prezentované. Až jsem jako nenapravitelný kritik litovala, že vlastně v tomto směru téměř není co kritizovat. Myslím si, že rozhodovat, kdo vyhraje hlavní ceny (kterých bylo mimochodem více než loni), nebylo jednoduché.
O tom, že si v nabízeném programu každý návštěvník našel něco, se můžete přesvědčit v krátké anketě uspořádané mezi studenty. Trochu mě mrzelo, že mezi pedagogy by bylo jednodušší uspořádat anketu „Proč jste na vědeckou konferenci nepřišel?“. Nechci úplně generalizovat, našli se i takoví, kteří absolvovali velkou část, či dokonce naprostou většinu programu, ovšem poněkud zarážející bylo, že ze členů vědeckého výboru se na více než jednu sekci přednášek přišla podívat jen menšina.
Občerstvení (v programu skryté pod názvem „posterová sekce“) se naopak těšilo pozornosti značné. I letos se nad kávou debatovalo především o vystavených posterech, vyslechnutých přednáškách a snědených bagetkách. I letos můžete litovat, pokud jste si cokoliv z toho nechali ujít.
Sport
Novinka letošního programu, Motolská míle, si rozhodně nemohla stěžovat na nezájem. Před závodem bylo přihlášeno přes šedesát účastníků a další se přidali ještě těsně před startem. Precizní příprava Ústavu tělesné výchovy dodala celé akci nádech profesionálního závodu. Dav běžících postav v bílých pláštích byl jakousi variací na běh vrchních ve známém českém filmu. Potlesk sklidili nejen všichni, kteří doběhli, ale i závodník, jenž si v zápalu běhu podvrtl kotník a do cíle byl přiveden dvěma ošetřovatelkami. Otázka, která zazněla z velké skupiny bíle oblečených osob: „Mohl by už někdo zavolat doktora?“, pak stavovský charakter celé akce ještě podtrhla.
Blahopřání a ceny obdrželi tři nejlepší mezi ženami a muži. Zahlédnuvši cenu pro 3. místo – antivirový balíček obsahující hrníček, čaj proti chřipce, Paralen a kondomy, usoudila jsem, že na virové pandemie jsme skutečně dobře připraveni...
...a rock&roll
Na závěrečný večer se k Vojákovi přišlo podívat tolik lidí, až člověka napadlo, jestli se náhodou nebude dělat prezence. Na tu ale nedošlo. Naopak došlo na zmíněné ceny, kapely Bílá nemoc a PMĎ + Školení sester a také na občerstvení, tentokrát na účet fakulty, kvůli čemuž jsem byla nucena mnohokrát za večer vyposlechnout dvojsmyslnou větu svého kamaráda: „Dneska večer piju na děkana.“ Nálada byla vynikající a zábava pokračovala do ranních hodin, samozřejmě pod bedlivým dohledem zástupců vedení fakulty. Když jsem za zpěvu ptáků dorazila zpátky ke kolejním dveřím, litovala jsem v podstatě jen dvou věcí: že klíčová dírka není dost velká, abych se do ní mohla trefit, a že vědecká konference už skončila.
Foto: V. Stárek, J. Haider
