Doc. MUDr. Tomáš Seeman, CSc.

Pan docent Tomáš Seeman se narodil roku 1968 v Praze. Vystudoval 2. lékařskou fakultu UK. Po promoci nejprve nastoupil na 1. dětské klinice Fakultní nemocnice Motol, pak na rok a půl vycestoval za doktorským studiem na německou univerzitu v Heidelbergu, kde nejprve vykonával experimentální práci v laboratoři a pak se věnoval klinickým studiím na dětské klinice. Po návratu do Čech nastoupil opět na Pediatrickou kliniku FN Motol, kde působí dodnes. Je ženatý, má 3 děti (1, 3 a 5 let).
 
15. října letošního roku obhájil doc. Seeman před vědeckou radou 2. LF svou profesorskou přednášku. K úspěšnému přiznání titulu profesor jej čeká ještě jmenovací řízení před vědeckou radou na půdě rektorátu UK.
 
Co vás vedlo k tomu stát se lékařem? Pocházíte z lékařské rodiny?
Pocházím, oba rodiče i prarodiče z tátovy strany byli lékaři. Nebyl jsem příliš technicky zaměřen a práva nebo filosofie v době před listopadem byly, abych tak řekl, dost ovlivněny režimem té doby. Navíc mne už na gymnáziu hodně zajímala přírodověda a lidské tělo.
 
Co vás pak přivedlo k vašemu oboru? Rozhodl byste se i dnes stejně?
Vybral jsem si fakultu dětského lékařství, protože jsem k práci s dětmi inklinoval vždycky, třeba jsem ještě na gymnáziu vedl sportovní oddíl pro děti v mé bývalé základní škole. Při mých studiích se všechny obory stážovaly na dětských pracovištích. Mimo to mě práce s dětmi zajímala a je pro mě osobně zajímavější než práce s dospělými pacienty – přináší mi větší radost. Děti jsou velice spontánní a do určitého věku si ani nevymýšlí, nesimulují. Jsou upřímné, rychle reagují a při uzdravování je na nich rychle vidět zlepšení. Pohled na radostně si hrající uzdravené dítě je pak velkou odměnou pro každého pediatra. Rozhodně bych tedy neměnil .
 
Čím se v rámci pediatrie zabýváte a o čem byla vaše jmenovací přednáška?
V rámci oboru se zabývám hlavně diagnostikou a terapií dětské hypertenze – o té byla vlastně i má jmenovací přednáška, kdy jsem se zaměřil na relativně novou metodu ambulantního 24hodinového monitorování tlaku krve. Měl jsem to štěstí stát u zavedení této nové metody měření krevního tlaku u dětí v naší republice – zde jsem hodně využil svých zkušeností z Heidelbergu. V roce 1995 jsme zakoupili první takovýto tlakoměr na dětskou kliniku a dnes už máme touto metodou změřeno přes 1300 dětí. Tato nová vyšetřovací metoda zlepšila diagnostiku hypertenze u dětí, zejména odhalováním tzv. hypertenze bílého pláště a schopností měřit krevní tlak i v noci, resp. ve spánku. Mnoho dětí s onemocněním ledvin má zvýšený krevní tlak, což zatěžuje jejich ledviny i srdce. Před 12 lety jsem začal pracovat v dialyzačně-transplantačním týmu motolské dětské kliniky a od roku 2001 jsem vedoucím programu transplantací ledvin u dětí v naší nemocnici, která je jediným pracovištěm v republice provádějící transplantace ledvin u dětí. A konečně se zabývám dědičnými onemocněními ledvin se zaměřením hlavně na polycystické choroby ledvin – na naší klinice jsme vytvořili registr dětských pacientů s polycystózami ledvin, ve kterém máme asi 300 dětí s touto chorobou, což představuje 2. největší registr na světě dětí s tímto onemocněním. Zjistili jsme například, že asi třetina dětí s polycystózou ledvin má hypertenzi, která vyžaduje léčbu.
 
Jsou v něčem dnešní malí pacienti rozdílní od pacientů v době, kdy jste začínal?
Abych pravdu řekl, nevidím žádné velké rozdíly. Dnešní děti častěji a více cestují, vidí svět, mají možná o něco větší rozhled a možnosti, jsou sebevědomější. Nemocné děti se ale chovají stále stejně. Rozdíly vidím spíš v chování rodičů, více se ptají, shání si různé informace na internetu a někdy, třeba o vzácných chorobách, mají zdánlivě lepší přehled než lékaři. Považuji to za pozitivní změnu, protože rodiče se pak stávají více, než tomu bylo dříve, partnery lékaře v péči o nemocné dítě.
 
Jistě jste se během let vaší praxe podíval někam do zahraničí. Kde to pro vás bylo nejvíce inspirativní?
Ano, měl jsem to štěstí, že jsem krátce po studiích měl možnost působit na univerzitě v Heidelbergu. To mi hodně dalo nejen profesně – medicínsky, ale i jazykově a v rámci celkového rozhledu. Pro začínajícího lékaře je to vynikající škola po odborné i lidské stránce. Později jsem byl – už jako zkušený lékař – měsíc na univerzitě v německé Jéně a 3 měsíce v americkém Houstonu na dětské klinice. Jsem rád, že jsem mohl srovnávat a viděl jsem, že odborností, kvalitou práce i přístrojů jsme na tom prakticky stejně jako v Německu nebo Americe, a myslím, že se nemáme za co stydět. A dokonce třeba pediatrickou preventivní péči máme v ČR lepší než v Americe.
 
Stíháte při svém pracovním nasazení ještě sledovat zprávy nebo aktuální dění? Zaregistroval jste třeba aféru na plzeňské Právnické fakultě?
Pravdou je, že na zprávy se dívám čím dál tím méně – snažím se raději trávit víc času s rodinou, a ne sedět u televize. Noviny si ale přečtu. Kauza v Plzni je, dle mého názoru, pro vysoké školy velice špatná věc, která může pohled veřejnosti na všechny vysoké školy negativně ovlivnit. Doufám, že toto se nikde na lékařských fakultách neděje.
 
Čemu se rád věnujete ve svém volném čase?
Na prvním místě je rodina, mám tři malé děti, se kterými je hodně starostí, ale i obrovská legrace, takže když nejsem v práci, snažím se věnovat jim. Mým hlavním koníčkem je sport, což je i koníček mé manželky, takže jej rádi provozujeme spolu. V zimě jezdím na běžkách, hraji hokej, v létě hlavně přespolní běhy, triatlon, tenis, fotbal, kolo. Loni na děkanském dni jsem si bohužel utrhl křížový vaz v koleni, tak jsem sportování musel po operaci kolene omezit, ale teď už se k němu pomalu vracím, hlavně ježdění na kole je teď pro mne i součást rehabilitace.
 
Máte nějaké životní krédo, něco, čím se řídíte?
Ani ne tak krédo, snažím se prostě dělat věci poctivě, abych se nikdy nemusel stydět za to, co dělám nebo jsem udělal. Snažím se pracovat tak, aby mne to bavilo, protože pokud vás práce baví, jde vše hned lépe.
Pro práci lékaře, pediatra, je velice důležité vycházet dobře s dětmi i rodiči, získat důvěru pacientů i rodičů – pak jsou i výsledky lepší a přináší to také oboustranné uspokojení. Lékař a pacient nesmí být proti sobě, je to vždy na úkor pacientů, negativně to může ovlivnit průběh nemoci.
 
Máte nějaké poselství na závěr?
Přeji všem studentům, aby je studium hlavně bavilo, protože když je bude bavit, půjde jim snáze a budou mít i dobré výsledky.
 
 
Děkuji za velice příjemný rozhovor!
-md-