Přednášková zkušenost (skorofejeton z VK)

Tvářit se sebejistě.
Jako přednášející jsem stála před optimisticky poloplnou posluchárnou s nelehkým srdcem. Úkolem účastníků reality show VK 2011 je během přibližně deseti minut vysvětlit srozumitelně poměrně úzce odbornou problematiku tak, aby ji pochopilo pokud možno co nejvíce posluchačů. Navíc je třeba ukázat, že jste byli schopni vygenerovat originální, validní a podložené výsledky. Taky je třeba občas kouknout do obecenstva. A hezky ar-ti-ku-lo-vat. A držet mikrofon stále před ústy. A nesvítit si laserovým ukazovátkem do oka... Zkrátka je toho hodně, na co má člověk při prezentaci myslet. Paradoxně se mi ve chvíli, kdy mám začít mluvit, vybavuje pouze a jenom moje babička: „Měla ses dát radši na jazyky, holka.“
Ale to jsem začala trochu zprostředka...
 
Nepodcenit přípravu.
O několik časových jednotek dříve, při vytváření prezentace, zjišťuji, že dodržet pravidla správné přednášky na několika málo snímcích není tak jednoduché, jak jsem si vždy představovala. Člověk by rád přecpal své sdělení všemi těmi strašně zajímavými věcmi, které vyčetl a vyzkoumal, taky má najednou pocit, že by ty snímky ještě chtěly něčím oživit (nechtěly!). Je těžké krotit se a uvědomit si, že na obecenstvo můžete zkrátka vychrlit jen malou část toho, co byste rádi. Ještě vyzkoušet, zda to vše stihnu podat bez zlozvyku papouškování textu z obrazovky ve stanoveném čase. Zdá se mi to, nebo se můj tréninkový posluchač, plyšový medvídek, při pátém pokusu o přednes opravdu začíná tvářit hodně, ale hodně znuděně? Manžel zase zabijí seriózní nácvik odborné diskuse větou: „Diskutuj, co bude k večeři...“
 
Upoutat obecenstvo.
Ačkoliv úvodní vtípek mé prezentace rozbíjí ledy a dodává mi špetku sebejistoty, dále v průběhu přednášky se už naplno projevuje relativita přednáškového času. Mých deset minut na proděkanově budíku ubíhá nějak mnohem rychleji než deset minut na hodinkách toho pána ve třetí řadě s výrazem mého plyšového medvídka. Zdá se, že i on ale nakonec přece jen jihne zájmem při pohledu na neodolatelně ladný pohyb řasinek. Nebo možná při pohledu na pohyb té studentky před ním, co se pokouší zvednout ze země tužku. Takhle na dálku se to špatně rozeznává...
 
Připravit se na dotazy.
Doba mezi koncem přednášky a prvním dotazem je nekonečně dlouhou chvílí ambivalentních pocitů. Jsem ráda, že už to mám za sebou, a nejradši bych se co nejrychleji vrátila na druhou stranu barikády. Představa dotazu ve mně totiž vyvolává nepříjemně úzkostný pocit, že dotaz zcela jistě neuslyším, nezodpovím nebo nepochopím. Strach z toho, že se nikdo na nic nezeptá, zase paranoidně utkvělou nihilistickou myšlenku, že to stejně vůbec nikoho nezajímá. Překvapivě je však pro mne při bouřlivé diskusi (tři otázky) největším problémem identifikovat jazyk tazatele – jednotlivá slova zní povědomě anglicky, syntax a přízvuk jsou však zcela jistě české...
Měla ses přece jen dát radši na jazyky, puntičkářko.
 
-jd-
 
Ještě o VK 2011...