as. MUDr. J. Bruthans, CSc.
Mortalita na ischemickou chorobu srdeční, která je u nás příčinou téměř čtvrtiny všech úmrtí, po roce 1990 v České republice rychle klesala. Pokles byl převážně podmíněn rychle se snižující úmrtností na akutní infarkt myokardu. Pokles mortality na AIM se zrychloval, největší byl v roce 1997. Mezi rokem 1990 – 1997 poklesla standardizovaná úmrtnost na AIM u mužů o 48 %, u žen o 43 %. Celkem zemřelo v ČR v roce 1997 na AIM 10 108 osob. Úmrtnost na chronické formy ICHS se snižovala jen zvolna a úmrtnost na chronické srdeční selhání naopak stoupala.
Incidence (počet případů) AIM v ČR klesala, ale pomaleji, než klesal počet zemřelých. První infarkty představovaly u mužů 2/3, u žen 3/4–4/5 všech infarktů. U mužů byl zřejmý trend k poklesu počtu primoinfarktů, u žen naopak podíl primoinfarktů stoupal. Údaje o prvních a opakovaných infarktech však lze sledovat jen do roku 1993, kdy byl ukončen registr IM studie MONIKA. V roce 1997 bylo v ČR vykázáno 28 287 AIM.
Letalita (fatalita) srdečního infarktu klesala. Rychleji klesal počet zemřelých mimo nemocnici než počet zemřelých při hospitalizaci. Letalita akutního infarktu se snížila v celé populaci ze 42 % v roce 1990 na 36 % v roce 1997, hospitalizační letalita ze 17 na 14 %. Letalita infarktů na koronárních jednotkách se snížila pod 10 %. Celková letalita reinfarktů byla téměř dvojnásobná než primoinfarktů (55 % a 28 %), letalita reinfarktů žen byla mírně vyšší než reinfarktů mužů.
Počet hospitalizací pro AIM se neměnil, snížil se až v roce 1997. Průměrná délka hospitalizace se postupně snižovala (z 18,4 na 12 dní), průměrné stáří pacientů se zvýšilo o 3 roky. Počet hospitalizací pro anginu pectoris (převážně pro nestabilní formu) rychle stoupal a v roce 1996 předstihl počet hospitalizací pro AIM. V roce 1997 bylo 21 256 hospitalizací pro AIM a 24 584 hospitalizací pro anginu pectoris. Hospitalizační letalita anginy pectoris byla nízká a klesala až na 1,22 % v roce 1997. 2/3 úmrtí na AIM nastala mimo nemocnici, 1/3 v nemocnici, ke třetině úmrtí na infarkt myokardu v nemocnici došlo mimo koronární jednotku.
Mimohospitalizační mortalitu více podmiňují faktory primární a sekundární prevence a hospitalizační mortalitu faktory akutní péče. Pokles mortality na AIM (a v jeho důsledku i pokles mortality na ICHS) byl v ČR podmíněn jak efektem primární a sekundární prevence (a do sekundární prevence je třeba zahrnout medikamentosní léčbu a revaskularizační výkony u pacientů s chronickou ICHS), tak pokrokem v akutní (nemocniční) léčbě AIM. Efekt primární a sekundární prevence na pokles mortality byl výraznější. V léčbě akutních koronárních syndromů lze i nadále předpokládat základní úlohu primární a sekundární prevence, ale i další pokrok akutní léčby. Se zřejmým posunem většiny hospitalizovaných případů od akutního IM k nestabilní AP budou dále nabývat na významu léčebné postupy zamezující přechodu NAP do AIM. Sekundární prevence je nákladově velmi efektivní, její význam zdůrazňuje i vysoká letalita reinfarktů.
