Gratulují a laudaci píší děkan 2. lékařské fakulty prof. Vladimír Komárek, vnuk doc. Vladimír Beneš, emeritní přednosta Kliniky dětské chirurgie prof. Jiří Šnajdauf, emeritní přednosta Chirurgické kliniky prof. Jiří Hoch a emeritní přednosta Neurochirurgické kliniky dětí a dospělých doc. Michal Tichý.
Zakladatel dětské neurochirurgie, profesor Vladimír Beneš I., slaví sto let
Když byla v roce 1970 pro Fakultu dětského lékařství dokončena Fakultní dětská nemocnice v Motole, otevřela se cesta pro rozvoj všech dětských oborů medicíny. Profesor Lesný v roce 1971 zakládá Kliniku dětské neurologie, v dalších letech vzniká Dětské kardiocentrum profesora Šamánka, dětskou hematologii rozvíjí profesor Hrodek, dětskou onkologii profesor Koutecký a endokrinologii profesor Kopecký. Mezi tyto velikány, na jejichž ramenou stojí současná špičková pověst naší fakulty, nepochybně patří profesor Vladimír Beneš I. V roce 1978 zakládá samostatné pracoviště dětské neurochirurgie, které úspěšně vede až do roku 1991. Hlavním partnerem „Benešovy“ dětské neurochirurgie je od počátku „Lesného“ Klinika dětské neurologie, na které jsem na začátku sedmdesátých let jako medik fiškusoval a od roku 1984 pracoval. Měl jsem tak možnost se s Vladimírem Benešem setkávat během služeb, konzilií či odborných seminářů a obdivovat jeho rozsáhlé znalosti oboru, zručnost, nápaditost, exaktní uvažování i vizionářství.
Fascinovalo mě, jak v době, kdy nebyly dostupné moderní vyšetřovací techniky, dokázal u novorozence s meningomyelokélou stimulovat míšní kořeny pomocí ploché baterie či úspěšně provést epileptochirurgický zákrok u dítěte s refrakterní epilepsií.
Na správnou diagnózu měl „nos“ i mimo svůj obor. Traduje se historka z konce osmdesátých let, kdy se u dospívajícího chlapce přivezeného s obluzeným vědomím, ataxií a zvracením sešlo několik špičkových pediatrických kapacit a rozpačitě diskutovaly o možnosti vzácného metabolického syndromu či neobvyklé neuroinfekci a dalších diagnostických postupech. Ze zoufalství přivolali i profesora Beneše, který k pacientovi přičichl a se slovy „To nevidíte, že je úplně vožralej“ zase odešel.
Po sametové revoluci jsme měli jeden bohužel nenaplněný společný sen – vybudování Institutu klinických a experimentálních neurověd, kde by se propojily vědecké aktivity neurologů, dětských neurologů a neurochirurgů, psychiatrů a neurovědců. Nicméně nás oba může těšit, že se z malého neurochirurgického pracoviště v roce 2012 stala respektovaná klinika, která se mimo jiné podílí na aktivitách EpiRec – výzkumného epileptologického centra sdružujícího klinická i experimentální pracoviště Univerzity Karlovy, FN Motol, AV ČR a ČVUT.
Rád vzpomínám na společné setkání se studenty naší fakulty v nabité Velké posluchárně (odkaz na videozáznam), kam jsme byli s profesorem Benešem v listopadu 2017 pozváni na akci Zázraky mozku. Mohl jsem tak během hodinové debaty sledovat jeho zázračný mozek, který po téměř stoletém intenzivním provozu stále generuje jiskřivě vtipné repliky a vzpomínky. Do dalšího desetiletí přeji jubilantovi hodně sil, radostí a nadějí.
V úctě a přátelství
prof. MUDr. Vladimír Komárek, CSc.
děkan 2. LF UK
Několik nemedicínských historek
Dne 27. ledna oslaví můj dědeček, profesor MUDr. Vladimír Beneš, DrSc., sto let. Jeho jméno je navždy spjato s motoloskou neurochirurgií, kterou v roce 1978 založil. Spíše než jeho (doufám, že všeobecně známé) profesionální úspěchy dovolte mi při této příležitosti zmínit některé „nemedicínské“ vlastnosti formou zábavných historek.
Děda byl celý život vášnivým sportovcem. Ještě v jeho osmdesáti letech jsme spolu s babičkou jeli na lyže do Francie. Permanentku měl v tomto věku pochopitelně zadarmo. Aby provozovatelům udělal co největší škodu, každé ráno jsme vstávali v sedm a před osmou již stepovali jako první u lanovky. Lyžovalo se do půl páté, kdy se vypínaly vleky. Pak domů, babička vyndala zavařené kuře s bramborem, k tomu dědovi šoupla dva brufeny a jedno pivo. Brufeny se potom objevily ještě večer spolu s práškem na spaní a takhle to šlo celý týden. Obdivuhodný výkon.
Vedle sportu neustále něco sepisoval. Nejen odborné články, ale je také autorem několika knížek; především Věčná chirurgie se stala jakýmsi bestsellerem. Jelikož dlouho nechápal, že počítač je pomocník, tak ji celou napsal na psacím stroji. Zde jsem jako student gymnázia vytušil možný výdělek a všech asi tři sta stránek jsem po večerech přepisoval do počítače za osm korun na stránku. Mzdu děda vždy platil včas.
Další jeho i babiččinou velkou ctností jsou skromnost a spořivost. Při oslavě svých osmdesátých pátých narozenin babička, bývalá lékárnice, vylovila odněkud na přípitek 95procentní líh, přelitý kdysi do láhve od koňaku. S velkou pompou rozlila celé rodině panáky. Všichni se zdráhali divného zápachu, pouze děda ho „dal na ex“. Chvilku kašlal, chvilku zelenal, nakonec podlehl a šel na záchod důstojně zvracet. Po slavnostním obědě (kterého se ani nedotkl) se mé ženy zeptal, co provedla se zbytkem lahodného likéru. Po odpovědi, že jej vylila, dostala vynadáno, že se dal použít na umytí oken.
Bohužel, pokročilý věk, zdravotní stav a současná epidemie mu znepříjemňují zbytek života. Na jaře asi jako nejstarší v republice prodělal covid. Na podzim znovu. A tak v současnosti je jeho hlavním heslem „Zas... Číňani“. I tak neustále sleduje společenské dění, novinky v medicíně, hlavně v neurochirurgii, a neustále vyzvídá, co nového v Motole. Snad mu to vydrží ještě mnoho let.
doc. MUDr. Vladimír Beneš, Ph.D., vnuk
Jasný a rychlý úsudek, sociální cítění a sportovní elán
Poprvé jsem viděl profesora MUDr. Vladimíra Beneše, DrSc., staršího v roce 1978, kdy nastoupil jako primář na nově ustanoveném samostatném oddělení dětské neurochirurgie. Všichni jsme věděli, že přišel jeden z největších odborníků v oboru neurochirurgie v tehdejším Československu. Sám jsem jeho příchod vnímal pozitivně pro dětské pacienty, protože na naší klinice jsme některé neurochirurgické operace dělali, ale sotva na průměrné úrovni.
Od roku 1982 jsem začal sloužit tzv. první služby a přicházel jsem s profesorem Benešem častěji do osobního styku při nočních službách, kdy jsme spolu řešili děti s polytraumatem. Obdivoval jsem na něm jasný a rychlý úsudek při stanovení diagnóz neurochirurgických poranění. Snad jsem se i něco v rychlém rozhodování od něho naučil.
Své pracoviště vedl do svých úctyhodných jedenasedmdesáti let a za těch třináct let vybudoval pracoviště s vysokým renomé nejen v Evropě. Obdivuji na profesoru Benešovi jeho celoživotní sportovní elán a hlavně jeho sociální cítění. Například vím, že v roce 1992 pořádal s velkým úspěchem světový kongres dětské neurochirurgie a nemalou finanční částku ze zisku věnoval na výstavbu dětské onkologie.
Velkou radost mu dělá jeho syn Vladimír a vnuk Vladimír, oba významní neurochirurgové.
Milý Vladimíre, přeji ti do dalších let zdraví, štěstí a radost z tvých neurochirurgických potomků.
prof. MUDr. Jiří Šnajdauf, DrSc.
emeritní přednosta Kliniky dětské chirurgie 2. LF UK a FN Motol
Lékařská a lidská moudrost a nezaměnitelný pohled na život
Dnes jsou v motolské nemocnici zastoupeny téměř všechny obory medicíny a z nich některé dokonce dvěma pracovišti nebo pracovišti, která se oddělila od svých mateřských oborů. Z tohoto hlediska se už nechce věřit, že dospělá neurochirurgie se prováděla na motolské chirurgické klinice. Zatímco elektivní neurochirurgii se před čtyřiceti lety věnovala v Praze stejně jako dnes klinika ve Střešovicích, pro akutní neurochirurgii to byla v Motole dětská neurochirurgie a v dospělé části chirurgická klinika, obě pod vedením tehdy docenta Vladimíra Beneše. Pacienti na chirurgické klinice měli bez výjimky kraniocerebrální nebo míšní trauma. Rozdíly proti dnešku ani nelze vypočítat, počínaje tehdy ještě nedostupnou umělou ventilací a těžko dosažitelným vyšetřením CT.
O to složitější to byl úkol pro neurochirurga. Pan docent byl v denní i noční hodiny volán na konzilia. Jakmile se chirurgický žadatel o konzilium dovolal, musel mu pan docent hned odpovídat na jeho otázky. Těch bylo hodně a často na ně chirurg uspokojivě neodpověděl. Většina z nás z jeho kritického komentáře znervózněla. Tak se stalo, že jsem býval přivoláním pana docenta pověřen nakonec vždycky já, dokonce jsem pro něj na dětskou část chodil a po cestě zpět mu referoval, co bylo třeba. To byl jen krůček k tomu, aby mne, benjamínka, žádal, abych se o pacienty postaral, dohlédl, aby byly splněny jeho pokyny, a referoval, jaké nastaly změny. Za odměnu, i když tenkrát jsem to tak nevnímal, si mne žádal jako asistenci, když u nás operoval. Jména si už nepamatuji, ale mnohé pacienty ano. Jejich osud, zejména po míšních lézích, nebyl lehký a péče o ně trvala dlouho. Pomoc a účast pana docenta byla příkladná a laskavá, přestože musel sdělovat špatné zprávy.
Během let se naše cesty rozdělily. Neurotrauma dnes neošetřují chirurgové, příležitostí spolupracovat s neurochirurgy ubylo. Jubilant dosáhl všech myslitelných met a získal pokračovatele. Jeho publikace, texty a bohužel již jen výjimečná vystoupení vypovídají o lékařské a lidské moudrosti, ničím nezkresleném pohledu na medicínu a vědu a nezaměnitelném pohledu na život.
Vážený pane profesore, milý Vladimíre, vážím si Tvé náklonnosti a přeji Ti, aby Ti sloužilo zdraví a mohl ses radovat ze všeho, čemu jsi pomohl do života a co máš rád!
prof. MUDr. Jiří Hoch, CSc.
bývalý přednosta Chirurgické kliniky 2. LF UK a FN Motol
Částečně (jak pro koho) humorná příhoda aneb Jak si pamatuji pana prof. Vladimíra Beneše seniora
Prof. Beneš vždy uměl oživit diskuse jak odborné, tak společenské svým typickým humorem, někdy až lehce sarkastickým a pro některé slabší povahy hůře stravitelným. Skvělé jsou jeho fejetony, které si připravoval k výročí některých svých kolegů.
S profesorem Benešem seniorem jsem se poprvé setkal jako medik se zájmem o obor neurochirurgie. Bylo to ve studijním roce 1976/1977 ve Vojenské nemocnice ve Střešovicích, kam jsem chtěl chodit stážovat ve volném čase. Kliniku vedl akademik profesor Zdeněk Kunc, na pracovišti byla silná sestava významných osobností neurochirurgie, profesor Šourek, profesor Fusek, profesor Zvěřina a řada dalších zkušených odborníků. Když jsem se profesora Beneše zeptal, kdy mám na kliniku příště přijít, suše mi odpověděl, že kdykoliv, ale ať nechodím zítra, protože on není vypsán na operačním programu, a tak bych stejně nic pořádného neviděl. Pod vedením profesora Beneše jsem pak pracoval na neurochirurgickém oddělení v Motole v letech 1978 až 1990 a podobných příhod se stala celá řada. Ta aktuálnější se vztahuje k roku 2017, kdy byl profesor Beneš pozván jako čestný přednášející na setkání se studenty do Velké posluchárny v Motole (odkaz na videozáznam), společně s děkanem profesorem Komárkem a doktorem Honzákem, a jako další do panelové diskuse jsem byl přizván také já. Bylo to v úterý 27. listopadu po čtvrté hodině odpoledne, šel jsem směrem do Velké posluchárny a cestou jsem měl nečekaný telefonát, ať jedu okamžitě domů, že mi hoří dům a jedou hasiči. Zavolal jsem proděkance doktorce Květě Bláhové, která měla přednáškové odpoledne na starosti, že nemohu přijit, protože mi doma hoří. Květa pak zprávu předala a na přednášce mne před studenty omluvila. Pan profesor Beneš to komentoval poznámkou, že už nevím, co hloupějšího si mohu vymyslet, abych nemusel jít studentům přednášet. Když jsme se viděli po několika týdnech na narozeninách docenta Kozáka, byl upřímně překvapen, že u nás opravdu hořelo.
doc. MUDr. Michal Tichý, CSc.
emeritní přednosta Neurochirurgické kliniky dětí a dospělých 2. LF UK a FN Motol
