S počátkem prázdnin se změnilo vedení Dětského kardiocentra 2. lékařské fakulty a FN Motol. V pořadí teprve čtvrtým šéfem tohoto unikátního pracoviště se stal MUDr. Ondřej Materna, Ph.D. Dětské kardiocentrum v Motole integruje dvě odbornosti, které laikovi mohou splývat, tedy kardiochirurgii a kardiologii. Ne všude ve světě to takhle funguje a doposud takové spojení nefunguje ani v dospělé medicíně. „Pro běžné pacienty to není až tak klíčové, ale pro pacienty s vrozenými srdečními vadami tým musí být dohromady,“ je přesvědčen nový přednosta Dětského kardiocentra.
Když jste vstupoval do funkce, tak vám ředitel FN Motol Miloslav Ludvík popřál, ať ve funkci vydržíte 25 let. Vydržíte?
Musím přiznat, že když jsem to tam slyšel, tak jsem se trošku lekl. I když s tím člověk podvědomě počítá, tak ve chvíli, kdy to zazní nahlas, si uvědomí, že se to tak může i stát. Myslím, že pokud člověk má ve funkci úspěch, tak není nic špatného vydržet takovou dobu. Teď si ale netroufám odhadovat, jak to celé poběží.
VEDENÍ DĚTSKÉHO KARDIOCENTRA V MOTOLE
1977 – 1993 prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc., FESC
1993 – 2011 MUDr. Jan Škovránek, CSc.
2011 – 2023 prof. MUDr. Jan Janoušek, Ph.D.
2023 MUDr. Ondřej Materna, Ph.D.
Kolikrát už jste slyšel, že jste nejmladší přednosta Dětského kardiocentra za jeho historii?
Asi jednou nebo dvakrát. Nikdo to moc nezdůrazňuje. Mně je 43. Když se podívám na veřejné činitele či ředitele různých institucí, tak jsou kolikrát i mladší. Myslím si, že na významnou funkci se člověk úplně nepřipraví. Říkal jsem si, že bych mohl být ještě o něco starší a že bych se možná cítil líp, ale myslím si, že to tak ve skutečnosti není. Ten rok, dva nebo tři už v tom žádnou roli nehrají.
Jaké cíle jste si pro sebe vytkl v pozici přednosty Dětského kardiocentra?
Mám před sebou řadu slavných předchůdců. Můj skromný cíl je udělat to všechno tak dobře jako oni a udržet úroveň Dětského kardiocentra na úrovni, která je nezpochybnitelná a snese světové srovnání. Jsem rád, že tu můj předchůdce profesor Janoušek ještě nějakou dobu zůstane a bude mi pomáhat. Samozřejmě je ale co rozvíjet. Postupně zavádíme nové léčebné metody. Naši chirurgové dělají úžasnou práci. Já sám jsem intervenční kardiolog, takže zavádím některé novější metody v léčbě srdečních onemocnění.
Na organizační úrovni nás čeká velký úkol. Je jím vybudování funkčního spolupracujícího kardiocentra pro dospělé pacienty s vrozenou srdeční vadou. Jejich péče v České republice zatím není optimální, ale teď je šance zkusit vybudovat specializované centrum tady v Motole.
Jaká v tom bude vaše role?
Moje role bude spočívat hlavně v koordinaci. Musíme se domluvit se dvěma dospělými klinikami. Není jednoduché nastavit celý program tak, aby správně fungoval. Do procesu vstupují i odborné společnosti a pojišťovny. To hlavní břemeno nicméně bude na obou dospělých klinikách. Nám v Dětském kardiocentru záleží na tom, kam pacienty předáváme. Je pro nás důležité, aby péče, která pokračuje dál, byla na patřičné úrovni, abychom věděli, že je předáváme do dobrých rukou.
Kde je prostor pro výzkum ve vašem oboru?
Ten prostor je pořád velký. Čím déle v oboru člověk dělá, tím víc zjišťuje, co všechno ještě neví. Počínaje buněčnou úrovní, přes genetický výzkum. Dřív jsme si třeba mysleli, že většina vad vzniká náhodně. Tím, jak přibývá genetická diagnostika, je zřejmější, že srdeční vady mnohem častěji nejsou náhoda, je za ně odpovědný nějaký gen.
V mém oboru intervenční kardiologie je velkým tématem posledních let náhrada chlopně plicnice. Na to už je dnes několik produktů, ale pro řadu pacientů ještě nejsou.
Ze světového pohledu je Dětské kardiocentrum v Motole poměrně unikátní tím, že péče o dětské pacienty s vrozenými srdečními vadami je centralizovaná a my všechny pacienty dlouhodobě sledujeme a máme je velice kvalitně evidované v našich elektronických databázích. Díky tomu jsme schopni dodávat poměrně rozsáhlé soubory dlouhodobého sledování. Na první pohled to není taková ta laboratorní věda, ale pro pacienty a pro lékaře je poměrně podstatné vědět, jaké jsou dlouhodobé výsledky. To je oblast, kterou se zabýváme docela dost.
Máme i významné publikace v oblasti poruch srdečního rytmu. To je zásluha především pana profesora Janouška a pana docenta Kubuše, kteří se zabývají kardiostimulací a resynchronizační léčbou ve světově unikátní podobě.
V poslední době se i díky postgraduálním studentům vracíme ve spolupráci s Anatomickým ústavem 1. LF UK a s Fyziologickým ústavem Akademie věd k základnímu výzkumu.
Tématem poslední doby je robotizace v medicíně či umělá inteligence. Jak vidíte využití ve vašem oboru?
V katetrizaci robotické konzole nevyužíváme. V kardiochirurgii se robot dá zatím využívat spíše u dospělých pacientů. Umělá inteligence sice není v běžné praxi, ale její využití si dovedu představit. Už teď existují třeba systémy pro monitoring pacientů v intenzivní péči po operaci, které dokáží sledovat všechny parametry na monitorech a porovnávat je s velkými databázemi. Mohou tak upozornit lékaře ještě ve fázi, kdy se nic zásadního neprojevuje, že se nějaký problém již chystá.
Jak student pozná, že jeho srdce bije pro kardio?
To nevím, já třeba jsem to jako student úplně nepoznal. Ale máme tu několik mladých lékařů i studentů, kteří se u nás objevili už v rámci pregraduálního studia. Ten obor je hezký. Je to taková rychlá medicína a pořád se něco děje.
Jaká byla vaše cesta?
Já jsem o kardiologii věděl z rodiny, můj strýc je dětský kardiolog. Přemýšlel jsem, že by to mohlo být něco, čemu bych se mohl věnovat. Po škole jsem nastoupil na dětskou kliniku Všeobecné fakultní nemocnice, kde jsem se necelé tři roky věnoval všeobecné pediatrii. Protože jsem měl zájem o dětskou kardiologii, tak jsem odešel na stáž sem do Dětského kardiocentra a z té stáže už jsem se nevrátil. (směje se)
Promoval jste v roce 2004, v Dětském kardiocentru jste od roku 2007. Jak moc se za tu dobu váš obor proměnil?
Když člověk v oboru trvale dělá, tak mu to nepřijde. Ale když se podívám, jak to vypadalo, když jsem tu začínal, tak se zásadně vyvinuly chirurgické i katetrizační metody. Chirurgové provádějí některé složitější operace, které dřív nebyly možné. Také se podstatně zlepšilo technické provedení operací, jsou miniinvazivní postupy, mimotělní oběh se zlepšil. Takže výsledkem je, že pooperační průběh je podstatně jednodušší a kratší, než býval. Pokud jde o katetrizační metody, podstatně narostlo procento intervenčních zákroků.
Dřív tvořila velkou část diagnostika a intervence byly možné jen u menší části pacientů. Narůstá procento intervenčních katetrizací a zároveň jsou nové typy výkonů, které se dřív nedělaly. Třeba implantace chlopně plicnice. Mnohem víc používáme stenty do různých zúžení cév a chlopní. Posouváme se také do kategorie velmi malých novorozenců či nedonošenců, kde jsme schopni dočasně nahradit některé operace, čímž se zároveň snižuje zátěž pro pacienty.
Jak se operujete dítě, jehož srdce je menší než švestka?
Člověku by se určitě neměly třást ruce a je potřeba zůstat v klidu. Je důležité být připravený na to, že všechno vždy nemusí jít dobře a že mohou nastat komplikace. Operatér by měl mít vždy na několik kroků dopředu rozmyšleno, co bude v takovém případě dělat, aby to nemusel vymýšlet v ten moment, ale byl na to připravený. Myslím si, že to docela uklidňuje, když člověk ví, co by dělal, kdyby nastal problém.
Jak se dá trénovat být v klidu?
Asi to jde trénovat opakováním. Je to i jeden z důvodů, proč centrum pro pacienty s vrozenými vadami je v České republice jenom jedno. Spektrum výkonů, které děláme, je poměrně široké a pacientů není zas tolik. Pokud je takové centrum jedno, tak lékaři, kteří tam pracují, mají pacientů hodně. A tím pádem jednotlivé operace dělají častěji, čímž získají zkušenost. A zkušenost způsobuje, že jste víc v klidu. I když ne vždy. Čím víc toho člověk zažije, tím spíše zažije i nějaké komplikace. Ale měl by si s nimi být schopen lépe poradit.
Nakolik se vám daří balancovat osobní a pracovní život?
Práce je náročná. Zabírá spoustu času i doma, zejména vědecká činnost. Na to v práci není moc času, takže to člověk píše po večerech doma. Ale mě ta práce baví, takže mi to nevadí. Je pravdou, že moje práce s sebou nese nějaký stres a teď ho nebude míň. A to se pořád učím ten stres ventilovat.
A čemu se tedy věnuje Ondřej Materna?
Já jsem dřív hrál poměrně hodně na klavír, ale to už teď moc nedělám. Když je čas, tak se jedu projet na kole. Nemusí se u toho moc přemýšlet a člověk může vypnout, když třeba jede do nějakého prudkého kopce.
Související články:
Novým přednostou Dětského kardiocentra je Ondřej Materna
