V soutěži dvojic v poskytování první pomoci Inter Vitam et Exitum (Mezi životem a smrtí) se studentům naší fakulty podařilo vybojovat 4. místo i vítězný post. Přečtěte si o zážitcích a dojmech účastníků; rozhovory připravila Tereza Dočekalová.
Miroslav Keselica, Tereza Dočekalová,
Jan Špičák, Barbora Honesová
Ve dnech 18.–20. září 2015 se konala soutěž dvojic studentů v poskytování odborné první pomoci v rámci přednemocniční neodkladné péče Inter Vitam et Exitum (Mezi životem a smrtí). Naši fakultu reprezentovaly tři dvojice: Silvia Kovácsová a Ondřej Ježek, Barbora Honesová a Jan Špičák, Tereza Dočekalová a Miroslav Keselica. Letošní ročník byl úspěšný a studentům naší fakulty se podařilo vybojovat jak 4. místo ve složení Silvia Kovácsová a Ondřej Ježek, tak i vítězný post ve složení Tereza Dočekalová a Miroslav Keselica.
Jak jste se k soutěži dostali?
Barbora Honesová a Silvia Kovácsová: Zajímáme o urgentní medicínu, a tak jsme hledali něco na způsob kurzu nebo vzdělávací akce, kde bychom si mohli rozšířit naše poznatky o tomto oboru. Měli jsme v plánu jet na kurz urgentní medicíny do Biskupic, který pořádá dr. Daniel Kvapil. Ten se tento rok nekonal, tak jsme hledali jinou alternativu a našli jsme soutěž Inter vitam et exitum. A byli jsme příjemně překvapeni.
Jak soutěž probíhala?
Miroslav Keselica: Soutěž se skládala z více částí: testu teoretických znalostí, etapy „Urgentní příjem“ a hlavní části soutěže, která byla koncipována jako 24hodinová služba na záchranné službě ve výjezdové skupině „rendes-vous“. Při soutěžních úkolech měli soutěžící k dispozici veškeré funkční vybavení, které je ve voze „rendes-vous“ ve skutečnosti, včetně léků. Oba dva členové plnili úkoly v rozsahu kompetencí lékaře. Úkoly v rámci hlavní soutěže se odehrávaly na figurantech, popřípadě k tomu určených modelech. Cílem bylo provést základní vyšetření, včetně odběru anamnézy, podání základní terapie, stanovení pracovní diagnózy, rozhodnutí o směřování pacienta a sepsání dokumentace. Každý úkol byl časově omezen a hodnocen rozhodčím – lékařem. Soutěžily dvoučlenné týmy studentů zdravotnických oborů, tj. všeobecného lékařství a zdravotnického záchranáře, včetně absolventů těchto oborů, kteří mají méně než rok praxe.
Jaký výjezd byl pro vás nejzajímavější?
Tereza Dočekalová: Jedním z nejzajímavějších případů byl výjezd ke staršímu pánovi s akutní dušností: V brzkých ranních hodinách přijíždíme na místo, kde zjišťujeme, že muž je dlouhodobě léčen pro pokročilou CHOPN (chronickou obstrukční plicní nemocí – pozn. red.). Pacient nemluví, sípe a velice rychle dochází k poruše vědomí, proto ho je nutné pod adekvátní medikací zaintubovat. Celou situaci ještě komplikuje hysterická manželka pacienta. Nečekaně navíc dochází k zástavě oběhu, okamžitě proto začínáme s KPR (kardiopulmonální resuscitací – pozn. red.) a připravujeme defibrilátor. Zjišťujeme fibrilaci komor a podáváme první výboj. Pacient zareagoval a je hemodynamicky stabilní, proto můžeme přistoupit k transportu na nejbližší ARO. Na tomto případě jsme si skvěle vyzkoušeli, jak je zejména při provádění pokročilé KPR důležité umět rychle a efektivně spolupracovat.
Miroslav Keselica: Velmi zajímavé pro mě byly především úkoly, ve kterých se z minuty na minutu rapidně změnila situace. Například výjezd k pacientovi s bolestmi zad po fyzické námaze, při kterém jsme zjistili běžné lumbago. Po podání analgetika se v krátké době rozvinul anafylaktický šok, na který jsme museli rychle reagovat podáním adrenalinu, krystaloidů, antihistaminik a kortikosteroidů. V dalším úkolu jsme například vyjeli k mladému paraplegikovi s halucinacemi. Po cestě jsme se domluvili, jak zaléčíme akutní psychózu, a mysleli jsme si, že jsme dobře připravení. Ale když jsme dorazili k pacientovi, ukázalo se, že je vše jinak. Po fyzikálním vyšetření jsme zjistili, že pacient – paraplegik s permanentně zavedeným močovým katetrem – je na pokraji septického šoku pro uroinfekci, což pravděpobně způsobilo i jeho delirózní stav. Od původně plánovaného podání antipsychotik jsme museli upustit a místo toho podat nitrožilně tekutiny k oběhové stabilizaci a antipyretika, díky nimž nakonec ustoupily i halucinace. Tyto úkoly nám daly možnost nahlédnout do toho, jak se v urgentní medicíně můžou náhle rapidně změnit podmínky a člověk musí být připraven na všechno.
Co pro vás bylo v rámci soutěže nejtěžší?
Silvia Kovácsová: Soutěž probíhala jako simulovaná 24hodinová služba na záchranné službě a bylo velmi těžké se vydržet koncentrovat, protože únava stále stoupala a nebylo možné polevit, jinak bychom byli ohrozili pacienty. Ze situací byla například náročná ta, kde jsme měli sdělovat špatnou zprávu příbuznému, jehož rodiče měli těžkou dopravní nehodu. Na řešení takové situace jsme se vůbec nepřipravovali a nečekali jsme ji.
Tereza Dočekalová: Pro mě osobně bylo nejtěžší zvládnout v omezeném časovém limitu patnácti minut technické aspekty úkolu. V rámci strategie našeho týmu jsme se vždy střídali ve „vedení“ jednotlivých výjezdů, a proto tyto technické záležitosti většinou řešil pouze jeden z nás. Jenom zorientovat se ve veškerém vybavení, které bylo zabalené v záchranářských batozích a taškách, a nalézt potřebné propriety k danému úkolu dalo zabrat. Pro nás mediky, kteří jsme se s tímto vybavením setkali jen omezeně, to byl opravdu problém. Ale i samotné úkony jako zavedení flexily, podání infuze, aplikace léků, práce s defibrilátorem nebo ventilátorem nebylo v časovém presu taky lehké zvládnout, s některými pomůckami, jako je například pánevní pás, jsme pracovali na místě vůbec poprvé. V těchto ohledech měli určitě, hlavně co se rychlosti týče, navrch zejména studenti oboru zdravotnický záchranář.
Jaký pro vás soutěž měla přínos?
Barbora Honesová: Hodně jsme se poučili ze svých chyb, uvědomili jsme si, jak je důležité spolupracovat v týmu, a naučili jsme se spoustu nových věcí. A taky jak je důležitá anamnéza a fyzikální vyšetření, protože v přednemocniční medicíně se musíte spolehnout hlavně na svoje smysly. Výuka pomocí simulací je určitě dobrá věc jak se na podobné situace připravit.
Jak vás výuka na fakultě připravila na takové situace?
Silvia Kovácsová: Přednemocniční péče je samozřejmě specifický obor, ale obecně jsme byli teoreticky určitě lépe připravení než po praktické stránce. Další věc je propojení teorie s praxí a k tomu je výuka pomocí simulací výborná věc. Na soutěž jsme se připravovali samostudiem, bohužel jsme neměli možnost nacvičit si některé praktické úkony jako zavádění kanyl, používání jednotlivých přístrojů apod. Nejen kvůli tomu bychom byli rádi, kdybychom si mohli poznatky a praktické dovednosti nejen z tohoto oboru rozšířit například formou volitelného předmětu, ideálně výukou pomocí simulací.
