Kampus Plzeňská už plně slouží výuce. Vznikla v něm mimo jiné největší posluchárna 2. lékařské fakulty. A to byl také jeden z motivů, proč prof. Václav Hampl z Ústavu fyziologie navrhuje, aby posluchárna nesla jméno někdejšího proděkana 2. lékařské fakulty a člověka, díky kterému prostory u Plzeňské ulice fakulta vůbec má, prof. Janu Hergetovi.
Proč vás napadlo, že by posluchárna měla nést jméno profesora Hergeta?
Byl to právě profesor Herget, kdo pro 2. lékařskou fakultu získal areál na Plzeňské. Za minulého režimu tam stávaly dřevěné budovy, které sloužily vojenské katedře. Po sametové revoluci, kdy byl Jan Herget proděkanem profesora Kouteckého, se podařilo získat tyto prostory právě pro naši fakultu. Nejprve se nastěhoval Ústav fyziologie, který prof. Herget vedl, a posléze se to rozšiřovalo o další ústavy. Mně přišlo, že když se teď areál celý dostavěl, tak je na místě celou tuhle záležitost připomenout i dnešním a budoucím studentům.
Debata pokročila, padl i návrh na pojmenování celého areálu po profesoru Hergetovi. Jak by se vám tahle idea zamlouvala?
To by mi přišlo ještě elegantnější. Mně přišlo pojmenování posluchárny jako dobrý nápad, protože on hrozně rád učil, byl oblíbeným učitelem. Pojmenovat po něm třeba zvěřinec, by nebylo úplně vhodné, přestože i s laboratorními zvířaty pracoval rád. Přijde mi, že buď celý areál, nebo posluchárna dává smysl.
V diskuzi, kterou jste vykopl, se objevila další jména významných osobností 2. lékařské fakulty jako prof. Koutecký nebo prof. Hrodek…
Profesor Koutecký je samozřejmě další jméno, které se nabízí, aby si ho fakulta trvale připomněla. Nechci, aby se tito dva posmrtně o něco „prali“. Jenže pan profesor Koutecký byl hodně spojený s klinickou prací. Dávalo by mi tak smysl po něm pojmenovat spíše nějaké prostory, které sdílí fakulta s nemocnicí, než ryze fakultní prostředí.
Kdyby pojmenování posluchárny po profesoru Hergetovi prošlo, stačí podle vás jen pojmenovat konkrétní přednáškovou místnost, nebo by to chtělo nějakou vizuální úpravu kromě obligátního portrétu?
To si myslím, že by stačilo. Když se tam vchází, byla by vhodná nějaké cedule se stručným medailonem nebo jeho zásluhou o areál, který 2. lékařská fakulta má. Nadto si nemyslím, že by bylo potřeba tu posluchárnu nějak upravovat, že by v rohu měla stát jeho socha v nadživotní velikosti. (směje se)
A kdyby nesl Hergetovo jméno celý areál?
No asi podobně. Pan profesor byl kromě jiného hrozně skromný člověk a ani by nestál o něco bombastičtějšího. Myslím, že by ho to potěšilo, že se po něm něco pojmenuje, ale že by asi nepotřeboval cokoli vizuálně zdůrazňovat. Myslím, že by deska u vchodu mohla stačit.
Nebojíte se lidové tvořivosti a běžného používání typu: Máme to v jednu v Hergetovi?
To asi tak bude. Proto se to pojmenovává, aby se to používalo. Už teď říkáme, že přednášíme v Pelouchovi. To jméno tím žije, připomíná se a myslím, že to je v pořádku. Ostatně byl to právě prof. Herget, který navrhl pojmenování posluchárny po biochemikovi prof. Václavu Pelouchovi. Tak by bylo hezké mu to taky vrátit.
Vy osobně jste se profesorem Hergetem setkával, že?
Když jsem odpromoval, tak jsem se sháněl po nějakém zaměstnání. Můj tehdejší školitel mě dohodil panu profesoru Hergetovi. Začínal jsem u něj ještě na Karlově ve sklepě v „nalezinci“. Po revoluci profesor Herget získal dřevěné budovy v areálu na Plzeňské. Nebyl to žádný vysoký standard, ale proti sklepu v „nalezinci“ to byl obrovský upgrade. Profesor Herget byl mým školitelem na CSc. A pak šéfem ústavu, kde jsem pracoval. A hlavně za ta léta výborný kamarád.
Máte s ním – jak říká Svěrák – vtipnou historku z natáčení?
Je tu jedna věc, za kterou jsem mu hrozně vděčný. Po škole mě vzal ke studiu v rámci tehdejšího doktorského programu, který se nazýval kandidaturou a za níž náležel titul CSc. Bylo to ještě před revolucí a já tak nějak tušil, že bude potřeba být v partaji, což jsem nechtěl.
Při samotném přijímacím řízení o tom ale nepadlo ani slovo, a tak jsem se vrhl do bádání. Pak se blížil termín, kdy jsem měl odevzdat závěrečnou práci. Bylo to někdy v říjnu 1989. Volal mi náčelník fakultní komunistické strany a říkal.: „Tak už se to blíží, tak co je s vaší přihláškou do strany?“ A já jsem říkal: „Jakou přihláškou?“
Ukázalo se, že Hergetovi dali podmínku, že mě přijmou do kandidatury, ale že za tu dobu na mě on musí zapracovat, abych podal přihlášku a vstoupil do KSČ. A on mi to ani neřekl.
Nechal mě v blažené nevědomosti, protože mu bylo jasné, že kdybych to věděl na začátku, tak řeknu „soráč, do toho já nejdu“.
Tak jsem šel za ním. A on na to: „Ale, to se nějak vykličkuje.“ A vykličkovalo se to tak, že se zhroutil režim. To jsem měl velký štěstí. Herget mi umožnil studovat, jinak bych do toho nemohl jít.
A jaký byl jako školitel?
Stál o to, aby jeho lidi byli fakt dobří. Nebál se toho, aby ho přerostli. Naopak, podporoval to. Ne že by se to už někomu podařilo, po mém soudu, i když mnozí ze slušné řádky jeho žáků jsou opravdu dobří. Časem jsem si našel stipendium do Ameriky a on strašně podporoval, abych tam byl déle, přestože jsem tady chyběl s učením i s výzkumem. Prostě chtěl, abych se to pořádně naučil. To si taky myslím, že nebylo moc běžný a ani dnes to není úplně standard.
Prof. MUDr. Jan Herget, DSc (1945 – 2019)
Vystudoval Fakultu dětského lékařství UK. Ještě jako medik se začal věnovat fyziologii. V roce 1964 přišel na Ústav patologické fyziologie, kde se věnoval odolnosti myokardu. Posléze si zvolil téma plicní cirkulace, kterému pak zůstal věrný po zbytek své vědecké kariéry a stal se v této oblasti světově známým expertem.
Profesuru v oboru fyziologie a patologické fyziologie získal v roce 1990. Od téhož roku byl vedoucím Ústavu fyziologie 2. lékařské fakulty. Od roku 1989 zasedal v kolegiu děkana 2. LF prof. Josefa Kouteckého.
Mezi Hergetovy hlavní vědecké přínosy patří například experimentální práce o plicní hypertenzi u nejrůznějších chronických plicních chorob, popis a mechanismy akutní reaktivity plicních cév při chronické plicní hypertenzi, objev celoživotních důsledků perinatální hypoxie (a jiných inzultů) na vlastnosti plicní cirkulace a zejména dlouhá série zjištění o roli modifikace pojivové složky cévní stěny při plicní hypertenzi a roli kyslíkových radikálů, oxidu dusnatého a jeho metabolitů a alveolárních makrofágů a žírných buněk.
