Kateřina Stanzelová, studentka 5. ročníku magisterského studia Všeobecného lékařství, se vydala na dvouměsíční praktickou stáž Erasmus do Paříže. Píše esej a posílá fotografie.
V akademickém roce 2023/2024 jsem měla štěstí strávit pár měsíců na praktickém Erasmu v Paříži, a to v univerzitní nemocnici Pitié-Salpêtrière. Tuto esej píši pár dní po návratu z Paříže a mohu již teď přiznat, že to byla jedna z nejlepších věcí, která se mi v životě přihodila.
Nemocnice Pitié-Salpêtrière, která spadá pod Sorbonne Université, je místem, kde působil Jean-Martin Charcot, otec francouzské neurologie, Freud či Philippe Pinel, zakladatel psychiatrie. Studenta se zájmem o obor neurologie opravdu ohromí velikost neurologické sekce, která je největší v Evropě. Osobně se mi líbila i nemocniční kaple, kde se sloužily pravidelně mše.
Jak v esejích zmiňují i jiní medici, kteří vyjeli na Erasmus do Francie, opravdu je tam student daleko více zaměstnán než u nás. To jsem vnímala velice pozitivně: psaní dekurzů, anamnézy, vyšetřování, prezentace pacientů na vizitách, lumbální punkce (sic!). Stáž mi bylo umožněno strávit na Unité d’épilepsie. To pro mne bylo jak sen – celé jedno oddělení s 14 pokoji s video-EEG v každém z nich. Mít možnost vídat zde „běžně“ pro nás „neběžné“ diagnózy, jako jsou progresivní myoklonická epilepsie, Rasmussenova encefalitida, Lance-Adams syndrome, anti-LGI encefalitida, MERF a podobně, je asi něco, co se člověku poštěstí jednou za život.
Co vnímám teď jako nejcennější, byla možnost navázat sociální kontakt s místními lékaři, sestrami či náhodně potkanými obyvateli Paříže. Za svůj pobyt jsem byla na oddělení dohromady s pěti interns (u nás ekvivalent lékařů před získáním atestace). Do práce chodili v 9.00 a nejdříve odcházeli po večerním hlášením v 19.30. Byli v práci denně minimálně deset hodin a pracovali přitom precizně a efektivně. Každý týden měli minimálně jednu službu a platové ohodnocení bylo velmi blízké tomu u nás (vezmeme-li v potaz mnohem větší životní náklady v Paříži). Přiznám se tedy, že mi to vyvrátilo naivní domněnku, že na „Západě“ lidé méně pracují a mají více peněz.
Ačkoliv geografické znalosti těchto kolegů poněkud opomíjely střed a východ Evropy (Prahu považovali za hlavní město Rumunska), nic nebránilo tomu, aby se náš přátelský vztah rozvíjel. Myslím si, že jsem měla opravdu velké štěstí na skvělé kolegy na oddělení. Na konci dne člověk asi může být zčásti naplněn tím, co viděl za zajímavé diagnózy v nemocnici, ale mnohem víc jej naplní jedna z důležitých lidských potřeb, a to žít v sociálním kontaktu s ostatními. To, myslím si, právě na praktickém Erasmu může být těžší. Člověk zde potká velmi vzácně, oproti studentskému Erasmu, zahraničního studenta, se kterým by byl na jedné lodi. Zde jsem se potkala převážně „lokály“, zde pracujícími lékaři, pro něž investovat svůj čas do budování vztahu s někým, kdo za pár měsíců zmizí, muselo být o dost méně přínosné. Proto si velice vážím toho, že jsme i přes tento nereciproční poměr cestu k sobě našli.
Byla jsem ráda i za možnost mluvit s profesory, kteří se ke mně i ke všem interns chovali skvěle, bez povýšenosti a s opětovaným respektem a úctou. Při vizitách jsme všichni, tedy i ti nejvytíženější profesoři navštěvovali společně pokoje pacientů. Bylo vidět, jak si toho pacienti váží a svůj vděk až na výjimky viditelně projevovali. Krásné.
Stran volnočasového vyžití toho Paříž může nabídnout mnoho. Mne ve volném čase baví jezdit na kole, což je jednoznačně nejrychlejší dopravní prostředek po městě. Musím ale přiznat, že vyjet si na „švih“ jako to tu v Praze máme ve zvyku, bylo poněkud komplikované a občas nebezpečné, neboť minimálně hodinu a půl se člověk vymotává z banlieu (předměstí Paříže), kde francouzští řidiči jezdí poměrně freestylově. Nezbývalo, než si tedy na pořádný cyklovýlet vyjet někam mimo Paříž vlakem. Byla to ale pěkná změna! V ten moment jsem si uvědomila, jak je Praha skvělá ohledně rychlého přístupu do přírody. Večerní život v Paříži je taktéž plnohodnotný a dobrodružný.
Jako velice cennou zkušenost po absolvování této stáže vnímám uvědomění si, že jako student po 5. ročníku stále spoustu věcí neumím a nevím a je třeba pořádně na tom zapracovat. Toto zpočátku bolestivé, ale stimulující přijetí reality vnímám jako jednu z nejdůležitějších zjištění, ke kterému jsem na Erasmu dospěla. Zdá se mi, že někteří z nás, pregraduálních studentů, máme občas tendenci přeceňovat své dovednosti a znalosti. Pozor na to.
Občas to bylo těžké – člověk trávil sám víc času, než je zvyklý, vystavil se hodně nekomfortním situacím, což považuji za důležité a stimulující. Zároveň to ale vše bylo po většinu času krásné a překvapivé, a to hlavně díky skvělým lidem, kteří se podle mého najdou všude, jen jsou někde na první pohled méně dostupní. Poznávat nové lidi a navazovat s nimi přátelství je krásná a důležitá věc.
Jestli máte možnost jet na Erasmus, jeďte, kamkoliv!
Dá vám to přesně tolik, kolik z toho budete chtít získat.
