Gérard Michel London (1943) je přední světový nefrolog českého původu, předsedá Evropské nefrologické společnosti – Evropské společnosti pro dialýzu a transplantaci. Je synem Artura Londona (1915–1986), poúnorového náměstka ministra zahraničí, v roce 1952 odsouzeného v procesu s Rudolfem Slánským, a Lise Londonové (1916–2012), politické aktivistky a publicistky. V první polovině 60. let studoval lékařství na Karlově univerzitě, od té doby působí v nemocnici v Manhès v Paříži. O rodinné historii a jeho práci jsme si s ním povídali na pražském kongresu českých a německých dětských nefrologů 28. března, kde byl jedním z vyzvaných řečníků.
První část rozhovoru si můžete přečíst zde.
Níže přinášíme rozšířenou část rozhovoru, týkající se onemocnění ledvin.
Jak se od doby vašich studií změnila léčebná metoda ledvinné nedostatečnosti?
Hemodialýza a transplantace ledvin se vylepšily fantasticky. Máme dokonalejší materiály, na kterých je tento technický obor závislý. Také přístroje, díky nimž můžeme lépe sledovat změny pacientova krevního oběhu a provádět dialýzu jemu na míru. Pro léčbu anémie se podařilo uměle syntetizovat erytropoetin, který tvoří krvinky. V oblasti transplantace ledvin byly vyvinuty imunosupresivní látky jako rapamycin, cyklosporin – v 60. letech se používaly kortikoidy, antimetabolika. Zvýšily se tak šance na úspěch transplantace. Máme léky pro enzymoterapii k náhradě chybějících enzymů, inhibitory receptorů angiotenzinu I, které zpomalují postup ledvinných chorob. Ale ještě se nedaří způsobit reverzi – zastavit degeneraci a funkci ledvin normalizovat. Pracuje se na tom za pomoci kmenových buněk, které jsou podobné embryonálním buňkám a jsou schopné se proměnit na jakýkoliv orgán.
Jak se zvýšila kvalita života pacientů?
Kvalita života na hemodialýze stále není dobrá. Do nemocnice se musí chodit třikrát týdně. Zvyšuje se technikami zvanými domácí dialýza nebo dialýza na takzvaných autodialyzačních středicích, kdy si pacient vybere čas a přístroj si seřizuje sám. Hemodialýza též přináší mnoho komplikací. Pacienti často umírají na kardiovaskulární poruchy: působí v nich obecné rizikové faktory jako hypertenze, cholesterol, kouření či diabetes plus faktory specifické pro chronické ledvinné onemocnění jako hyperfosfatémie, anémie a mnoho dalších. Všechny rizikové faktory ovlivnit bohužel neumíme. Jestliže například léčíme anémii, zvýší se kvalita života pacientů, protože jsou méně unavení, ale dříve umírají na jiné kardiovaskulární choroby. Statiny, které působí protektivně nebo preventivně proti kardiovaskulárním chorobám u zdravých lidí, u pacientů s chronickou ledvinnou nedostatečností neúčinkují.
A po transplantaci?
Tam je kvalita života podstatně vyšší. Je 90% šance na úspěch a ledvinný štěp funguje deset let a víc. Máme dokonce pacienty, kterým vydržel dvacet nebo třicet let.
Jak staří bývají pacienti?
Dnes je průměrný věk pacientů ve Francii 72 let. Dříve se přednostně léčili mladší ženatí muži a vdané ženy s dětmi, v roce 1969 se v našem středisku najednou mohlo léčit čtyřicet lidí. Každé úterý se konalo výběrové řízení a třeba dvacetiletí bezdětní muži neměli šanci. Dnes bereme všechny a z nefrologie se stala gerontologická disciplína. A stáří je největší rizikový faktor: sebemodernější technikou léčený sedmdesátiletý pacient nemá šanci žít dalších třicet čtyřicet let jako čtyřicetiletý.
Liší se situace ve vyspělých a rozvojových zemích?
Ano, důležitý je přístup k prevenci. Ve vyspělých zemích můžete v továrnách, na fakultách atd. zjišťovat, zda lidé nejsou hypertonici – nemají vysoký krevní tlak, zda nemají proteinurii čili bílkoviny v moči, zda nejsou diabetici. To není v rozvojových zemích možné. V Indii je 75 milionů diabetiků – ale kdo jim změří krevní tlak? Prevalence, počet všech případů, a incidence, počet nových případů, ledvinných chorob je větší, protože hygienické podmínky ani zdravotnická či sociální zařízení nejsou na takové úrovni, aby bylo možné se o prevenci starat.
Jakých pokroků jste osobně dosáhl?
Věnoval jsem se vývoji kardiovaskulárních komplikací u pacientů s chronickou nedostatečností ledvin. Poprvé jsem například popsal, jakou úlohu má anémie ve vývoji levostranné hypertrofie a ledvinné nedostatečnosti nebo jak arterioskleróza ovlivňuje přežití pacientů. Popsal jsem vzájemnou spojitost mezi kostními chorobami, například osteoporózou, a kardiovaskulárními chorobami u pacientů s ledvinou nedostatečností.
S jakými překážkami se potýkáte jako prezident Evropské nefrologické společnosti?
Největší problém jsou peníze: hemodialýza a léky jsou drahé. Některé léky jsou užitečné, drahé, nikoli ale absolutně nezbytné, proto nejsou v některých zemích na trhu. Na mezinárodní úrovni organizujeme a podporujeme práci skupin, které mají stejný výzkumný záměr, v různých zemích. Vznikla například evropská skupina, která zkoumá vliv vitamínu K na zabránění kalcifikace a arteriosklerózy, v níž jsou Němci, Poláci, Italové... Mimo výuku a pořádání kongresů je shánění financí naší hlavní činností.
Petr Andreas, fotografie: Petr Hloušek (Právo)
