Student 6. ročníku Všeobecného lékařství Ondřej Žižka strávil několik měsíců na stáži v Paříži, v nemocnici Saint-Antoine spadající pod Sorbonne Université. Jaké jsou jeho zážitky?
„Ondréž, vezmeš si na starost tyto tři pacienty, odebereš anamnézu, vyšetříš je, natočíš EKG a zapíšeš všechno do Orbisu, d’accord?“ Sotva jsem ze sebe zvládl vykoktat napůl zděšené „oui“ a už jsem pochodoval, krokem ne nepodobným kroku poražených vojáků z Bitvy u Waterloo, do vyšetřovny jednodenní hospitalizace, tzv. HDJ (Hôpital de jour). Na klinice endokrinologie v pařížské nemocnici Saint-Antoine spadající pod Sorbonne Université už jsem sice strávil několik velmi intenzivních týdnů, přesto mě tento požadavek rozhodně nezanechal klidným.
Francouzští medici na odděleních zdi opravdu nepodpírají tak, jako jsme my zvyklí, jsou aktivní součástí celého medicínského procesu: od přijetí pacienta, monitorování a plánování jeho péče, edukaci, vedení dokumentace, asistence u výkonů, zajištění komplementárních vyšetření a často jsou spojkou mezi nemocným a zbytkem týmu. Pacienti s nimi vždy počítají a vnímají je velmi pozitivně.
Po opuštění iniciálních nadějí, které trvaly přibližně tři minuty po mém prvním příchodu na oddělení, že moje english friendly praktická stáž bude mít s angličtinou společné více než úvodní smlouvu, jsem mohl zahodit omezující nálepku Erasmus stážisty, a stát se funkčním francouzským medikem, byť s těžkou expresivní afázií. I přes tento mírný handicap a fakt, že pocházím z nějaké země daleko na východě, na sebe nenechalo mé zapojení do chodu oddělení dlouho čekat.
Byl jsem velmi příjemně překvapen, jakou důvěru jsem jakožto zahraniční student dostal. Lékaři jsou zvyklí, že medici jsou samostatnou a nepostradatelnou součástí týmu, a tak tento přístup aplikovali i u mě, což byla mimořádně náročná, ale obohacující škola. Až na prvních pár týdnů, kdy jsem se snažil adaptovat na kulometnou kadenci a nesrozumitelnost francouzštiny, jsem měl vždy své pacienty, které jsem si přijmul, vyšetřil a staral se o ně. Součástí samozřejmě byla i prezentace na lékařských a profesorských vizitách, kde bylo ověřeno, že víte o pacientovi a jeho nemoci maximum a orientujete se v plánu jeho péče. Pro získání maxima z celé stáže byla základní znalost francouzštiny nutností, protože angličtinou Francouzi příliš nevládnou, a ti kteří ano, raději šetří svojí energií na něco pro ně smysluplnějšího, než je překládání.
Například je téměř až fascinující, jak inovativní ve Francii dokážou někdy být, když jde o mezinárodně uznávané medicínské zkratky, obzvlášť ty pocházející z angličtiny. V případě, že není změněna úplně, jako třeba u BMI (ve fj. IMC = L'indice de masse corporelle) nebo CT (ve fj. TDM = tomodensitométrie, familiárně prostě scanner), tak ji alespoň obrátí jako v případě MRI (IRM), MEN (NEM), HIV (VIH) nebo AIDS (SIDA).
Co jim ale rozhodně nemohu upřít je lidskost nejen v rámci kolektivu, ale i v přístupu k pacientovi. I ta největší profesorská esa si našla čas ve svém náročném programu, aby si na pacientské vizitě sedla na postel k pacientovi, vše mu trpělivě ještě jednou vysvětlila, zeptala se na jeho obavy a případné dotazy a dala najevo svoji angažovanost i fyzickým kontaktem. Studenti byli bráni jako rovnocenní partneři a mohli kdykoliv vyjádřit své poznámky k výuce, otázky nebo nejasnosti bez strachu, že budou zesměšňováni nebo jinak ponižováni. Tykání mezi studenty a lékaři bylo téměř pravidelností. Myslím, že v obou případech máme u nás stále ještě velké rezervy, a to i přesto, že ve finále tento přístup nic navíc nestojí. Takové prostředí je potom mnohem příjemnější jak pro pacienty, tak studenty i všechny zdravotníky.
Celé spektrum zážitků a zkušeností z mé stáže v Paříži se bohužel nedá dostatečně věrně shrnout do krátké eseje, stejně tak jako můj přetrvávající smutek z deficitu křupavých baguettes a lahodných viennoiseries. Chtěl bych ale apelovat na všechny, kteří váhají se zahraniční stáží. Jeďte. Těžko se vám v životě naskytne podobná možnost s tak velkým potenciálem vás obohatit nejen vědomostmi a zkušenostmi, ale především odlišným náhledem na život a sebe. A my v Česku potřebujeme slyšet jinou perspektivu jako sůl.
À la prochaine Paris!
