Marie Slavíková, studentka 6. ročníku ročníku Všeobecného lékařství, strávila letní stáž v Haifě v Izraeli. Píše esej a posílá fotografie.
Fotografie na této stránce: Archiv M. S.
Když jsem si na začátku 5. ročníku uvědomila, že můj čas na fakultě se pomalu blíží ke konci a letos je poslední příležitost vyjet na stáž, sedla jsem si po chvilce váhání k počítači a rozhodla se přihlásit. Všem jsem oznámila, že mým cílem je jedině Kanada. Samozřejmě jsem to v poslední hodině přehodnotila, a na první příčku se tak dostal Izrael.
Čím více se blížil odjezd, tím rostla i moje nervozita, a to z různých důvodů: kvůli stupňujícímu se napětí v zemi po přestěhování americké ambasády do Jeruzaléma a také proto, že jsem z izraelské strany stále neměla žádné informace o stáži, do jejíhož začátku zbývalo jen sedm týdnů. (Což by mne možná zas až tolik netrápilo, kdyby se každý den někdo neptal: „Tak co? Už víš, kam jedeš?“). Naštěstí o pár dní později dorazil kromě dopisu o přijetí i e-mail od tamního koordinátora se všemi informacemi nejen ohledně nemocnice, ubytování a dopravy, ale také s přílohou o zvycích v Izraeli a se slovníčkem základních pojmů.
Rozhodnutí naučit se aspoň trochu hebrejsky ztroskotalo někde mezi alef, prvním písmenem abecedy, a zjištěním, že v hebrejštině se vlastně čte zprava doleva. Po příletu bylo k mojí obrovské úlevě vše napsáno i v latince a anglicky jsem se domluvila prakticky s každým, včetně postarší prodavačky v supermarketu. Jediný malý zásek na mojí jinak bezproblémové cestě z letiště na kolej byl fakt, že všechny autobusy zde zastavují na znamení, což jsem zjistila až poté, co kolem mne několikrát projel „můj“ autobus bez zastavení. I tak jsem se nakonec dostala do ubytovací kanceláře na univerzitní kampus Technionu, kde o mne již věděli, a všechno vyřizování proběhlo bez problémů.
Technion neboli Izraelský technologický institut je nejlepší univerzita na celém Blízkém východě. Univerzitní kampus je velký park, ve kterém najdete koleje, univerzitní budovy, obchody, restaurace, sportovní hřiště, ale i botanickou zahradu a amfiteátr. Je to takové město ve městě, chybí jedině pláž (a nemocnice, kam jsme museli každý den půl hodiny dojíždět). Abyste se do tohoto oploceného komplexu dostali, musíte projít jednu ze dvou střežených bran. Zaujalo mne, že každá budova byla zbudována díky štědrosti rodin nebo jednotlivců a nese jejich jméno. Toto je fenomén nejen v univerzitním kampusu, ale i po celém Izraeli v téměř všech veřejných institucích (muzea, nemocnice atd.).
První den v nemocnici vyplnilo vyřizování, zařizování a pořizování. Vyřizovali jsme jmenovky, které po celou dobu umožnily, že jsme každé ráno v automatu obdrželi zcela čisté oblečení a pláště. Pod vedením „našeho“ ochotného a milého doktora Eviatara jsme zařídili, že nás znali ve všech potřebných kancelářích, a cestou mezi patry a po chodbách jsme se díky němu dozvěděli, kde seženeme nejlepší kafe, až to bude fakt potřeba.
Protože je v Izraeli málo míst na lékařských fakultách, velká část tamních doktorů studuje na zahraničních univerzitách v Evropě. To uvítali především dva studenti z Itálie, kteří spolu se mnou stážovali na oddělení všeobecné chirurgie a mohli si s některými z doktorů povídat ve svém rodném jazyce. Díky tomu se výrazně zlepšila moje neverbální komunikace, zejména jižanská gestikulace.
Dny jsme společně trávili většinou na operačních sálech. Viděli jsme velké množství laparoskopických operací, na které se specializovalo naše oddělení, a měli jsme tak stále k dispozici laparoskopické trenažéry. Doktoři byli vždy velmi milí, během operací nám všechno vysvětlovali a s ochotou odpovídali na naše dotazy. Problémem tu nebyla ani možnost domluvit hostování na jiném oddělení, a tak jsme mohli chodit na sály dětských chirurgů, ortopedů nebo k porodům. Všichni se nám snažili pomáhat a často se omlouvali, když měli pocit, že nám nevěnovali dost pozornosti.
Haifa, kde jsme strávili měsíc, je velmi poklidné město, rozložené na několika kopcích s výhledem na krásné pláže a největší přístav Izraele. O šabatu, kdy se všude zastaví veřejná doprava, je Haifa jediným městem, kde pořád jezdí autobusy. Třeba podotknout, že pokud vám jeden ujede, na další můžete čekat i dvě hodiny.
Po celý měsíc stáže jsme poctivě dělili čas mezi medicínu (samozřejmě vedla), poznávání místních zvyků, kultury, nových lidí a cestování. Díky přistěhovalcům z celého světa představuje Izrael zajímavou směsici evropských zvyků s nádechem Blízkého východu. Navštívili jsme historická i moderní města, poušť, přírodní rezervace, archeologické památky a pláže. Každé město má zcela jinou specifickou atmosféru, která se odvíjí od jeho historie a obyvatelstva.
Mne osobně nejvíc uchvátil Jeruzalém se svou zlatou kopulí skalního dómu a úzkými uličkami dlážděnými kluzkými kameny, ošoupanými kroky miliónů a miliónů lidí, kteří po nich tisíce let chodí uctívat nejposvátnější místa tří náboženství (judaismu, křesťanství a islámu). V těsné blízkosti těchto míst můžete projít z moderní městské čtvrti evropského typu na zcela nefalšovaný blízkovýchodní trh se všemi jeho vůněmi, barvami, zmatkem a hlasitými obchodníky, vždy připravenými smlouvat o cenu.
Svatá země mne okouzlila svojí atmosférou, vřelostí místních lidí, respektem k jinakosti a v neposlední řadě vynikající kuchyní. Stáž v Izraeli byla neuvěřitelně obohacující zkušeností, která předčila moje již tak poměrně vysoká očekávání, a doporučila bych ji každému, komu se tato možnost naskytne.
Závěrem bych ráda poděkovala koordinátorům z IFMSA, kteří dobrovolně obětují svůj volný čas, aby stáže zařizovali a bez jejichž práce by tato má cenná, obohacující a v mnohém okouzlující zkušenost nebyla možná. Jste skvělí!
