Lucie Reynoldsová z 6. ročníku Všeobecného lékařství strávila měsíc na humanitární misi v keňském Itibu. Píše esej a posílá fotografie.
Itibo je humanitární a rozvojový projekt zaměřený na poskytování zdravotní péče v jihozápadní části Keni. Nápad se zrodil u Aleše Bárty, zdravotníka urgentní péče. Podělil se o něj se zástupci neziskové humanitární organizace ADRA, ty projekt nadchnul, a tak se ho rozhodli podpořit. Nyní je to patnáct let od vzniku spolupráce mezi Alešem, místními z oblasti Nyamira a ADROU a myslím, že si nikdo nepředstavoval, jak velký bude mít projekt úspěch.
Nemocnice, kterou jsem navštívila, je téměř nerozeznatelná od té původní, která se skládala z jedné fungující stavby s rozpadlými domky kolem. Nyní se zde nachází ambulance, kde jsme každý den přijímali pacienty s širokým spektrem onemocnění. V případě podezření na infekci jsme mohli využít laboratoř s až překvapivě mnoha druhy možných vyšetření. Na ambulanci byly naším každodenním pomocníkem EKG a ultrazvuk a v případě úrazů jsme využívali i RTG. Jedním z nejčastějších úrazů bylo poranění mačetou, kterou zde vlastní snad každá domácnost. Jeden z nich se stal dvanáctileté Deboře, která si při sekání trávy mačetou amputovala článek prostředníku a nasekla ukazovák. Ihned jsme ji vezli na operační sál, kde jsme zachránili ukazovák a prostředník úspěšně chirurgicky ošetřili.
Nezapomeneme na ráno, kdy otec přivezl na motorce svou dceru, šestnáctiletou Sharon, bezvládnou a v bezvědomí. Sharon pro nás ale nebyla novou pacientkou, setkali jsme se s ní již dva dny předtím, když jsme ji ošetřovali po neúspěšném suicidálním pokusu neznámou látkou. Podezření jsme měli na organofosfáty. Tentokrát jsme ale již nepochybovali o použitém jedu. Když člověk jednou ucítí zápach organofosfátů, nikdy ho už nezapomene. Sharon jsme ihned zajistili, provedli jsme opakované výplachy žaludku, podali atropin a následně ji celý den a noc monitorovali na JIP. Zde se ukázala africká nezlomnost – ačkoliv byla prognóza v jisté chvíli velice nejistá, Sharon po třech dnech odjížděla na místním taxíku, mopedu piki piki, domů.
V itibské nemocnici nechybí ovšem ani porodnice, která byla většinu dní, a zejména nocí, v jednom kole. U porodů jsme ale většinou jen asistovali a jejich vedení jsme přenechali zkušeným místním sestrám, které odrodily již nespočet dětí. I zde se projevila nezdolnost keňských žen, které hned druhý den po porodu s novorozencem v náručí suverénně naskočily na piki piki a odjížděly k domovu.
Na humanitární misi v nemocnici Itibo jsme především pomáhali místním s poskytováním zdravotní péče. Ale také jsme poznávali život v Keni. Nacházeli jsme se v srdci venkova, kde stále panuje obrovská, pro nás nepředstavitelná chudoba, práce je zde nedostatek, dětí mnoho a sociální podpory se dočká jen málokdo. To byla a je keňská realita, která se dala jen těžko přijmout a přijímat by se neměla. Mise v nemocnici Itibo mi ukázala, že sice každá pomoc je důležitá, ale stále jí není dost. Bohužel ta naše sahala pouze po brány nemocnice a život za branami, ve školách a na čajových plantážích jsme již nemohli ovlivnit.
Nesmírně si vážím toho, že jsem dostala možnost vyjet s finanční podporou fakulty do Itiba. Studentům bych podobné stáže doporučila všemi deseti, jelikož je tato zkušenost nenahraditelná jak profesně, tak osobnostně. Pro mne to byl nezapomenutelný měsíc, který mne utvrdil v tom, že Itibo rozhodně nebyla má poslední humanitární mise.
Asante Sana Itibo!
