Když jsem přišla do Motola, opravdu se mi tu líbilo. Od začátku studia, od první chvíle...

Jaké bylo studium na 2. lékařské v 90. letech? Na co nejraději vzpomínáte a proč jste se rozhodla pro medicínu?

Na 2. lékařské jsem studovala v letech 1992–1998. V době, kdy jsem dělala přijímačky, se právě dokončil velký modrý pavilon, tedy dospělá část. První se nastěhovala gynekologie v 5. patře, jinak byl ten obrovský dům úplně prázdný. My jsme do něj chodili stážovat jako první. Okolo se rozléhalo oraniště plné bahna. Ale i tak to bylo úžasné místo, mně se tady strašně líbilo. Od přijímaček jsem říkala, že nikam jinam nechci, a tak jsem byla ráda, že jsem se sem dostala.

Navíc jsme  byli docela zajímavý ročník – studoval se mnou třeba Pepa Zámečník nebo Martin Hložánek, přednosta očního, pan docent Šťastný z ortopedie a spousta dalších zajímavých a aktivních lidí, kteří dělali věci nad rámec studia. Já sama jsem od třeťáku do šesťáku jezdila se záchrankou a dlouho jsem si myslela, že budu dělat ARO a pak střih a po medicíně jsem šla na pediatrii.

A proč jste se rozhodla pro medicínu?

To bylo jednoduché: moje máma byla doktorka, moje nevlastní babička byla doktorka a její maminka byla dokonce pediatr, takže tam vzorů bylo hodně. Na gymplu mě navíc bavila biologie a chemie, tak to byla docela snadná volba. A jak jsem už řekla, když jsem pak přišla do Motola, opravdu se mi tu líbilo. Od začátku studia, od první chvíle.

Věnujete se aplikovanému výzkumu. Myslíte si, že se za poslední dvě desetiletí nějak změnila pozice žen ve vědě?

Myslím si, že se změnila zásadně.  Za posledních deset patnáct let pozoruji obrovské zapojení různých šikovných dívek a žen z přírodovědy, které k nám přicházejí jako laborantky nebo na bakalářky, diplomky nebo i na postgraduál. Takhle se rekrutovala i má současná vedoucí laboratorního týmu, Petra Dušátková, má absolutně nejbližší pravá ruka – ta tady také začínala jako bakalářka v laboratoři Ondřeje Cinka.

Co se týče lékařek ve vědě, tam to velkou měrou závisí na tom, jakou mají rodinnou situaci. Nechci říct, že je to handicapuje, ale pokud jdou na mateřskou nebo vychovávají děti, tak musí mít hodně dobře nastavený partnerský vztah, aby si na vědu našly čas a prostor. A pak to jde, ale pořád je to znát. Na předávání profesorských diplomů teď například bylo žen tak deset procent.

Pozorujete nějaký generační posun u svých mladších kolegyň, že to mají s partnery moderněji nastavené?

To si vůbec netroufnu hodnotit. Nevím, jak fungují jiná manželství a partnerství. Dovedu si představit, že v současné době daleko častěji chodí muži na rodičovské dovolené, nebo jsou chvíli s dětmi, ale to je hodně individuální. A stejně tak je individuální jejich background, co se týče hlídání. Řekla bych, že mnohem víc než babičky se používají slečny na hlídání nebo hlídací skupiny.

Já jsem šla do práce na jeden den v týdnu, když bylo dětem v obou případech jedenáct měsíců. A ten jeden den v týdnu byl neuvěřitelně mentálně opojný. Ale všechno, co jsem vydělala, padlo na hlídání. Pak jsem šla na tři dny v týdnu, a nakonec jsem se vracela na celý týden. Ale minimálně ty první roky nás zkrátka živil manžel, který akceptoval, že je v pořádku, že já se tím rozvíjím, ale má výplata jde na hlídání dítěte. A vyplatilo se to po všech stránkách. Ale v těch letech to musí mít oba partneři nastavené stejně a cítit se přitom komfortně.

Během  postgraduálu jste strávila tři čtvrtě roku v Kodani. Co jste si z Dánska vedle vědecké inspiraci přivezla? Zůstalo ve vás něco dánského? Máte ráda hygge, naučila jste se dánsky, jezdíte na kole, máte ráda severský design?

Dánštinu jsem se nenaučila. Pochopila jsem velmi rychle, že i když se snažím říct nějaké slovo co nejvíc podobně tomu, jak ho vyslovují, tak mi nerozumí. Vzhledem k tomu, že tam anglicky umí i prodavačka v obchodě, tak si člověk opravdu vystačí jen s angličtinou. Dánsko byla nejlepší životní a pracovní zkušenost, co jsem mohla mít. Bylo to naprosto úžasné. Měla jsem štěstí na skvělé lidi. Díky stáži jsem úspěšně dokončila postgraduál a nasměrovalo mě to ve výzkumu na dlouhá léta.

A co jsem si přivezla? Jednak oblibu v nejrůznějších svíčkách, protože je tam používají opravdu ve velkém, a potom to, že na spoustě oken nemám záclony, protože Dánové je nepoužívají. Nevím, čím to je, ale úplně mě dostalo, že když jsem šla na návštěvu domů k některému z kamarádů z práce, tak dali svíčky a světla do oken, aby bylo vidět, že k nim někdo přišel. Je to otevřená kultura – nic neschovávají, a tak nemají potřebu mít záclony a závěsy. Takže na oknech nemám záclony a raději u nich mám květiny. Severské země miluju, strašně se mi tam líbilo a je to hezká kultura.

Stanislav Komárek v knize Zápisky z Okcidentu absenci záclon v Nizozemsku vysvětluje protestantskou tradicí. Nepoužívají se podle něj od dob, kdy Kalvínovi pověřenci kontrolovali, zda v domech panují střídmost a dobré mravy. 

To mě nikdy nenapadlo, že by to tím mohlo být. Ale je pravda, že tam opravdu záclony neuvidíte.

Uvedla jste, že se vám na 2. lékařské strašně líbilo a nechtěla jste být někde jinde, ale přesto jste po studiích působila osm let na Klinice dětí a dorostu na 3. lékařské. A nakonec jste se vrátila do Motola...

Asi bych měla vysvětlit, proč jsem vlastně byla na Vinohradech. V době, kdy jsem dodělala medicínu, lékaři neměli práci – volných míst bylo opravdu málo. Řada z nás nastupovala na postgraduál za úplně šílených podmínek – stipendium jsme měli z dnešního pohledu minimální a k tomu jsme měli úvazek 0,05 v nemocnici. Za těchto podmínek by dneska nikdo nepracoval. Ale tehdy to tak bylo, protože to byla jedna z možností, jak vůbec práci získat.

Původně jsem se přišla zeptat na motolskou Pediatrickou kliniku, ale bylo mi řečeno, tady místa vůbec nejsou. Přes kamarádku jsem pak dostala tip, že se mám jít zeptat na možnost postgraduálu na 3. lékařskou, na Kliniku dětí a dorostu. Přednostou tam tehdy byl pan profesor Jan Lebl, který přešel z Motola, a ten mě na postgraduál vzal. Takže tam jsem dělala postgraduál i atestaci a práci lékařky i vědeckou práci až do mateřské. Profesor Lebl potom odcházel do Motola na výběrové řízení na přednostu a já jsem se díky tomu po mateřské měla možnost vrátit se sem. Takhle jsem tedy cestovala.

Bylo to ale dobré i z toho důvodu, že na Vinohradech je dětská klinika výrazně menší. Získala jsem díky tomu  zkušenost z menší kliniky, která v žádném případě neměla takový background jako motolská Pediatrická klinika. Když se tady řeší těžké dětské případy, tak je možné si zavolat konzilia ze všech možných oborů, což tam nejde, respektive ne tak jako tady. Díky tomu jsem měla a pořád mám náhled na to, v jaké situaci jsou lékaři malé nemocnice, když sem volají a chtějí k nám přeložit dítě. Myslím, že je to někdy opravdu těžké – a i když nám připadá, že to třeba není úplně nutné a závažné, tak člověk v malé nemocnici už může být v situaci, kdy nemusí nutně mít možnost ji zvládnout.

A z jakého popudu jste se zaměřila na dětskou diabetologii a endokrinologii?

Pan profesor Lebl mi jako téma postgraduálního studia dal diabetes MODY, což je dědičná forma diabetu, protože ho to zaujalo na nějakém kongresu. V té době MODY existoval jako jedna věta v kapitole o diabetu v učebnici. To téma bylo v začátcích, i v mezinárodním měřítku. Definovalo se, jak takového pacienta mezi lidmi s diabetem najít, jak má vypadat genetické vyšetření. Díky studiu této vzácné formy diabetu jsem se dostala k dětské diabetologii a následně i endokrinologii.

MODY diabetes se někdy označuje jako ta hodná cukrovka, nepletu se?

Jak se to vezme. Nedá se říct, že by MODY diabetes byl hodný. Existuje několik typů. Některé z nich jsou velmi, velmi závažné a vedou ke zkrácené délce života a spoustě zdravotních problémů. Ale mimo to jeden z typů MODY je opravdu „hodný“. To znamená, že způsobuje pouze mírně zvýšenou hladinu cukru. Tento typ není potřeba intenzivně léčit – třebaže pacienti mají vyšší hladinu cukru, dlouhodobě jim to neškodí.

A to je ten většinový?

V České republice je většinový hlavně s ohledem na to, že se lépe diagnostikuje v dětském věku a přes děti, u kterých ho zjistíme, tento typ diabetu následně diagnostikujeme u dalších dospělých členů rodiny. Pokud ale diagnostická centra vycházejí z hlavně z dospělé diabetologie, tak mívají často poměry obrácené.

Existuje nějaký zavedený postup, co se týče těch zhruba 1100 zachycených rodin? Zvyšuje se počet lidí s touto diagnózou?

Jedná se o geneticky podmíněné onemocnění, které se předává z generace na generaci, takže jeho počet je nějakým způsobem definován. Občas se stane, že se objeví i takzvaná de novo mutace, což znamená, že se v dané rodině objeví nově. Ale stále patří do kategorie vzácných onemocnění. U osob, které mají cukrovku vzniklou do věku do 30 let, tvoří jenom asi tři procenta – jinými slovy je jich oproti pacientům s diabetem 1. nebo 2. typu málo. Celosvětově diabetes MODY splňuje kritérium vzácného onemocnění. Jestliže reálně přibývají, pak je to jenom vlivem toho, že se na ně lépe myslí a že se víc diagnostikují. Populačně to rozhodně není exploze, jak vidíme u diabetu 1. nebo 2. typu.

V  rozhovoru, který vedla s časopisem Forum, jste uvedla, že v současné době se lékaři zaměřují hlavně na zlepšování diagnostiky. Zmínila jste metodu sekvenování nové generace.

Sekvenování nové generace patří do rukou genetiků v genetických nebo výzkumných laboratořích, a to především kvůli interpretaci získaných výsledků – velmi komplexního vyhodnocení toho, co se zjistí z vyšetření vzorku. I tam je možné najít celou řadu nejrůznějších změn, které ale nemusí znamenat jakoukoliv nemoc, riziko nebo zátěž toho daného pacienta. Člověk musí být velmi obezřetný v tom, jak výsledek popíše. Netroufla by si říct , že umíme vyhodnotit všechny nálezy. Myslím si ale, že umíme velmi dobře interpretovat nálezy týkající se dědičné cukrovky, protože se tomu už desítky let věnujeme. Naše laboratoř je součástí mezinárodní skupiny a hodnotícího panelu, což umožňuje i vzájemné porovnávání variant s kolegy ze zahraničních laboratoří a dokážeme udělat například i funkční studie, a tudíž ty geny opravdu dobře známe.

Jaký byl stav bádání, když jste se začala zabývat poruchami růstu? Jaké byly od té doby hlavní milníky? A které jsou nejdůležitější faktory, jež ovlivňují tělesnou výšku?

Poruchy růstu jsou jednou z hlavních náplní práce dětského endokrinologa. Když jsem se začala na Vinohradech pod vedením pana profesora Lebla zabývat poruchami růstu a možnostmi léčby růstovým hormonem, tak jsme v té době, na samém začátku, znali jedinou geneticky podmíněnou poruchu růstu, a to byl Turnerův syndrom. Postupně se přidaly nějaké další známé, například Praderův-Williho syndrom anebo Silverův-Russellův syndrom. Nicméně jsme si uvědomovali, že jsou rodiny, ve kterých je víc členů rodiny malých – už se dítě malé narodí, a i když dostává růstový hormon, tak přesto dokáže vyrůst tak maximálně do výšky menšího člena rodiny. Velmi často  to nedokážeme zásadním způsobem změnit ani s růstovým hormonem. Například tedy nedokážeme, aby dítě dvou menších rodičů vyrostlo na střední dospělou výšku průměrné populace.

A tak jsme zjišťovali, proč to tak je, když tyto děti nemají žádný z běžně vyšetřitelných syndromů. Pustili jsme se do projektu, během nějž jsme se právě pomocí sekvenování nové generace snažili zjistit, jestli jsou tam změny v nějakých genech, které ovlivní přímo místo, jehož vlivem děti rostou do délky – to je růstová chrupavka na dlouhých kostech. Ukázalo se, že pokud geny, jejichž produkty jsou na tomto místě důležité, v sobě mají nejrůznější varianty, které změní jejich fungování, tak to následně změní například ochotu růst, nebo proporcionalitu, popřípadě dynamiku růstu, třeba v průběhu puberty. Celou řadu poruch růstu můžeme díky výsledkům genetického vyšetření pojmenovat a říct dotyčným lidem, proč jsou menší a jakou máme možnost to ovlivnit.

Teď jsme ve fázi, kdy jsme u mnoha pacientů po letech léčby zjistili, co je příčinou malého vzrůstu v jejich rodině. Dál bychom pomocí výzkumu chtěli popsat detailněji, jak rostou děti, které mají změnu v genech ovlivňujících růst a do jaké míry jim růstový hormon může pomoct. Pokud by jednoho dne bylo k dispozici takovéto genetické vyšetření jako běžný a rutinní úkon, tak bychom při rozhodování, zda nějakého pacienta léčit, mohli říct, že mu pomocí růstového hormonu přidáme tolik a tolik centimetrů a bude to efektivní léčba, nebo naopak nepřidáme a nemá smysl mnoho let každý den píchat hormony. Tam by to mělo směřovat. Tak uvidíme, jestli se nám to povede.

Vzpomněl jsem si – je to tedy z druhého konce než to, čemu se věnujete – že Václav Smil, kanadský vědec českého původu, si v knize Čísla nelžou, v kapitole Rosteme do výšky, všímá toho, že globálním trendem 20. století byl díky lepšímu zdraví a výživě celosvětový růst populace. Rozebírá mimo jiné výšku lidí v jednotlivých národech světa. Dochází k závěru, že nejvyšší národy jsou takové, kde bylo historicky k dispozici hodně mléka – třeba Nizozemsko, Belgie nebo i Česká republika. Smil zakončuje kapitolu tvrzením, patrně žertovným, že nejlepším způsobem, jak zlepšit šance dítěte na vyšší růst, je dohlédnout, aby pilo hodně mléka. Kritici mu vyčítají, že v tomhle případě zaměňuje korelaci a kauzalitu.

V mnoha ohledech má pravdu – to je známá věc, říká se tomu sekulární trend. A ten byl krásně popsán v průběhu 20. století, kdy každá nová generace v rozvíjejících se nebo vyspělých zemích byla skutečně o něco vyšší než ta předchozí. Vedle výživy, jejího dostatku a bohatosti, hraje také roli úbytek chronických a infekčních onemocnění, vitamín D a jeho dostatek. To vše vedlo k tomu, že se populace celkově zvýšila. Tenhle trend trval minimálně do 80.–90. let. Od té doby už je mezigenerační rozdíl velmi malý, takže se předpokládá, že teď už se příliš nezvyšujeme, protože už jsme dosáhli ideálních podmínek. To je na jednu stranu dobře. Nemá se za to, že nakonec budeme všichni dvoumetroví. Naopak se ukazuje, že příliš vysoká výška s sebou nese jiná rizika. Zkrátka sekulární trend je matematicky i epidemiologicky popsán, ale skončil někdy se závěrem 20. století, teď už se prakticky nezvyšujeme.

Jste také proděkanka pro studium klinických předmětů a mobilitu studentů a zahraniční záležitosti. V PeliCastu s prof. Zámečníkem jste zmínila zapojení simulační medicíny do studia klinických předmětů. Nemohla byste to rozvést? Proč je zapojení simulační medicíny nutnost? Je takový nácvik srovnatelný se skutečnými pacienty? Jsou nějaké obory, v kterých to nejde, nebo naopak takové, pro něž se to opravdu hodí?

To je těžká otázka. V některých oborech simulační medicínu využíváme už dlouho, typicky ARO, kde se od 80. let používají „anduly“, na kterých jsme si to v tělocvičnách zkoušeli už jako školáci. Teď existují naprosto úžasné sofistikované modely, které dokáží simulovat celou řadu akutních a kritických stavů. To je za mě nenahraditelný trend v medicíně. Medik a pak i mladý doktor si mohou zcela bezpečně vyzkoušet, co se za určitých okolností stane. Medici si zkouší, jak zajistit základní stabilizaci pacienta, jak zajistit základní životní funkce, jak nadávkovat základní léky. Mladý lékař může samo sebou trénovat něco mnohem složitějšího. Je to skutečně nenahraditelné, protože v kritické chvíli u pacienta si to trénovat nemůžeme. V urgentní akutní medicíně jsou ty modely rozhodně celosvětový trend, respektive v rozvinutých zemích, kde na to jsou prostředky. A já budu velmi ráda, když ho tady budeme podporovat dál.

V současné době existuje celá řada dalších simulátorů nebo trenažérů. Trenažér není tak komplexní. Může sloužit například jen k nácviku vaginálního vyšetření, vyšetření kloubu nebo podobného úkonu. V této oblasti máme, myslím, určitě další možnosti rozvoje. Až bude mít fakulta jednoho dne multifunkční budovu, velmi rádi v ní podpoříme simulační centrum. Věřím tomu, že nakonec se v naprosté většině klinických oborů prostor pro simulační medicínu najde. Už jenom z toho důvodu, že současní pacienti jsou mnohem náročnější při komunikaci s lékařem, právem nesouhlasí s opakovaným vyšetřením pro trénink mediků. To, co se dříve trénovalo běžně na dobrovolně spolupracujících pacientech, určitě ubývá a ubývat bude.

Co máte na mysli za úkony?

Různé.  Například odběry a kanylace cév – to nejde trénovat na dětech, na to potřebujete trenažér. Pokud ho máme k dispozici a chtěli bychom to rozvíjet, tak to je přesně ta cesta, kterou se jednoznačně máme dát.

Co děláte nejraději, když nepracujete? Doslechl jsem se, že ráda cestujete. Kam mířila vaše poslední cesta? A na kterou nejraději vzpomínáte?

Vloni jsme uskutečnili velkou cestu s rodinou. Jezdili jsme po Namibii mezi kempy autem, na jehož střeše jsme měli stan. Byl to úžasný zážitek a musím říct, že každému bych tuhle destinaci doporučila, protože je to neuvěřitelně krásná pouštní země s přátelskými lidmi. To se mi hodně líbilo. Obecně mám hodně ráda Afriku, takže často třeba vzpomínám na cestu, kterou jsme s manželem podnikli po Jihoafrické republice.

A mimo cestování?

Ráda trávím čas se svou rodinou – s nyní už skoro dospělými dětmi a manželem. Dřív jsme hodně chodili na výlety. Teď už nás děti tak trochu opouštějí, už s námi nechtějí nikam chodit (smích), ale když to jde, tak chodíme.

Ráda čtu nebo poslouchám v autě audioknížky, to mě hodně baví. A když mám opravdu chvíli, kdy nemusím zrovna nic psát a hodnotit nebo číst, tak si lehnu do hamaky na balkon a koukám na nebe. Ale těch chvil není moc.

Tušíte, co byste dělala, kdybyste nešla na medicínu?

Na konci základky jsem chtěla dělat restaurátorku obrazů. Chodila jsem šest let do výtvarky, bavilo mě to a opravdu jsem zvažovala, že bych šla tímhle směrem. Ne, že bych sama malovala, nebo se tím živila umělecky, ale bavila mě právě ta úplně detailní, jemná, drobná práce – ty opravy, vytahování barev restaurovaných obrazů. Ale tehdy – po asi správné a zralé diskuzi s otcem – to, řekněme, nebylo podpořeno, a proto jsem šla nakonec na gympl a na medicínu. Ale byla to jedna z možností. A nelituju toho, že jsem s tím skončila.

Co jste naposledy četla nebo poslouchala za knihu mimo obor?

Nedávno jsem poslouchala knihu Elon Musk, jeho životopis (Vance, Ashlee. Elon Musk: Tesla, SpaceX a hledání fantastické budoucnosti,  pozn. red.). A musím říct, že mě to strašně bavilo, i když se s většinou jeho názorů neztotožňuji. Poučila jsem se a od té doby se na Tesly, SpaceX a Muskovu snahu dobývat vesmír dívám úplně jinak. A pak ještě Stručnou historii času od Stephena Hawkinga, to mě taky hodně bavilo. Poslouchala jsem je nedávno v autě, vždycky cestou do Motola a zpátky. Je to úžasné, když se člověk najednou dozvídá zábavnou formou o oboru, o kterém vůbec nic neví. Ten Muskův životopis byl super.

A nepřipadá vám jako blázen?

Tím ta kniha začíná – Musk si povídá s novinářem, který bude jeho životopis psát. A na konci se ho zeptá, jestli si o něm myslí, že je blázen. Ale když to člověk celé pročte, tak řadě jeho myšlenek porozumí. Byť chápu, že je to specifická osobnost. Asi s ním není  jednoduché vyjít. Ale oceňuju, že je to opravdu vizionář.

Co byste poradila studentům, kteří nyní zahajují studium medicíny?

To je těžká otázka. Těžká mimo jiné i proto, že nevíme, jak se medicína promění vlivem přístrojů, které využívají umělou inteligenci, a také s ohledem na očekávání  lidí. Současný pacient, zvlášť třeba rodič dětí, to už dávno není někdo, kdo by v lékaři viděl člověka, kterého má bezmezně poslouchat, protože ví o daném problému víc než pacient.

Současný lékař musí hodně změnit svůj pohled na pacienta – víc se na něj dívat jako na partnera v péči, nabízet mu možnosti a uvědomit si, že se jedná o jednu z možností a že pacient má přístup k velkému množství informačních zdrojů. Musí se proto především naučit správně komunikovat. Pokud se toto student a budoucí lékař naučí, tak může mít spoustu spokojených a vděčných pacientů a bude to oboustranně skvělá životní zkušenost. Je to podle mě dost těžká cesta, která za to ale určitě stojí. Bude to zkrátka jiná medicína než ta, s níž mají zkušenost naši rodiče. A do jisté míry bude odlišná i od té, kterou zažíváme my.

Ale i tak si stále myslím, že dělat lékaře je poslání a že to tak člověk musí brát bez ohledu na to, kolik za to nakonec dostane.

 

Na počátku listopadu se na 2. lékařské fakultě bude konat Vědecká konference, na které také vystoupíte. Na co se zaměří vaše přednáška?

Diabetes mellitus je v současné době jednou z nejčastějších nemocí na světě. Nemoc, která zásadním způsobem vstupuje člověku, a zvláště dětem a mladým lidem, do života. I když mají všichni pacienti s diabetem společné to, že jim stoupá hladina cukru v krvi, liší se důvodem, proč k tomu dochází. U malé části z nich je to proto, že mají geneticky podmíněnou poruchu funkce beta buněk. Úkolem lékaře je poznat v moři pacientů s diabetem právě ty, kteří by měli být posláni na genetické vyšetření. To dokáže důvod cukrovky odhalit a na základě přesné genetické diagnózy popsat, jak se bude nemoc vyvíjet, jaké možnosti léčby máme a že někdy je nejlepší nedělat nic. Co nám takový výsledek genetického vyšetření říká, jak to bude s potomky a co ovlivňuje kvalitu života osob s dědičnou cukrovkou? Na závěr si řekneme, jak se může v čase změnit indikační doporučení k vyšetření a proč je to dobře.

Děkuji za rozhovor.