Přinášíme názor proděkana pro vědu a výzkum prof. MUDr. Jana Trky, Ph.D.
Podzimní volba kandidáta na rektora Akademickým senátem University Karlovy se valem blíží. Co by měl nový rektor Universitě přinést, co Universita postrádá a proč zaostává za (alespoň) evropským průměrem?
Když o celkovém stavu naší alma mater přemýšlím, napadá mne jeden termín, který vystihuje vše – stagnace. A věřím, že nejen pro mne. Universita se nevyvíjí, nezlepšuje, je uvízlá ve formalistním a byrokratickém způsobu řízení; ve veřejném prostoru je tato největší vzdělávací a vědecká instituce v zemi neviditelná. A to je vlastě ještě ten lepší případ – v horším případě je publicita negativní: ať už se jedná o skandální výroky rektora a dalších údů University k pandemii, o finanční spolupráci s podezřelými subjekty či plagiátorskou aféru v nejužším vedení. Můžete namítnout, že v některých oblastech Universita podnikla v poslední době záslužné kroky, například zahajuje historicky největší investiční akci v moderních dějinách (Kampus Albertov). Betonováním za miliardy ale kvalita sama o sobě nevzniká – skvělým příkladem jsou dnes skomírající vědecké instituce vybudované v regionech v období masivní evropské podpory. Nebo třeba rozsáhlé a poměrně kvalitní mezinárodní zhodnocení úrovně výzkumu na UK, to je přece příklad zásadního počinu University! Ano, samo o sobě ano a prorektoru Konvalinkovi za to poklona – pokud by epicky nevyvrcholilo zcela formálním a přebyrokratisovaným programem Cooperatio v nejhorší tradici předešlých programů PRVOUK a PROGRES… pamatujete si je přeci, ne? A vzpomenete si také na nějakou jejich analysu, zhodnocení přínosu, odhalení slabých a silných míst výzkumu na Universitě… ne? Možná proto, že žádné takové zhodnocení neproběhlo a oba programy se potichu odložily do archivu.
Koho tedy Universita v čele potřebuje? Rektora ctícího demokratické principy, respektujícího autonomii a specifika jednotlivých fakult. Nikoli autoritářského mikromanažera, který vše rozhoduje sám a svoje poradní sbory používá jen jako zástěrku pro svá rozhodnutí. Příprava důležitých opatření prochází formálně připomínkovým řízením na několika úrovních, ale připomínky, někdy zcela zásadní a sdílené řadou fakult, jsou vypořádány zcela formálně. Děkani si z jednání rozšířeného kolegia odnášejí již hotové dokumenty, na diskusi není čas, plán schvalování a provádění je napnutý … Jak často slýcháme větu „už je pozdě, to už je rozjetý vlak, to nejde zastavit“!
Každá fakulta má právo uplatnit své názory, a současně musí být schopna nést odpovědnost za svá manažerská rozhodnutí. Kde by se tato odpovědnost měla uplatnit? Především v platové a zaměstnanecké politice. Dnes v mnoha případech platí tichá dohoda: my tě, kolego, sice málo platíme, ale zato tolerujeme, že svou pracovní dobu a talent nevyužíváš k tomu, co bys měl – tedy výuce a výzkumu. A místo abychom uvedli do souladu skutečně odpracovaný čas pro Universitu s formální výškou úvazku, vymlouváme se na nízké tarify a nedostatek financí. Rektor by měl dát fakultám volnou ruku v ohodnocení jejich pracovníků a vyžadovat od nich zato přísný audit vědecké a pedagogické výkonnosti. Dejme na vědomí všem zaměstnancům, že jejich (podle nich často mizerný) plat je důsledkem špatné zaměstnanecké politiky děkana jejich fakulty – kterého si ovšem sami zvolili a u kterého se mohou dožadovat změn. Samozřejmě pod podmínkou, že děkanova rozhodnutí nebudou podvázána nesmyslnými tarifními pravidly a že bude existovat racionální kariérní řád.
V oblasti vědy se vzdejme představy, že rektor University objeví a vzápětí naoktrojuje geniální způsob, jak spravedlivě porovnat vědeckou výkonnost v oblasti humanitních, společenských a teologických věd s přírodními vědami a medicínou. Stejně tak je ilusí, že by vědecká úroveň všech oborů na UK mohla být špičková, či alespoň evropsky průměrná. Přestaňme to tedy vyhlašovat jako (nerealistický) cíl. Nechme fakulty identifikovat jejich silné týmy, skupiny, jednotlivce (podle charakteru výzkumu v jednotlivých oblastech) a také případné směry dalšího rozvoje. Financujme tyto entity přímo, bez zprostředkování a rozmělňování různými „programy“ přinášejícími jen administrativní zátěž a nahrávajícími zkušeným vědeckým byrokratům. Přenesme odpovědnost za podrobné vyhodnocení výsledků výzkumu na fakulty a centrálně porovnávejme jen jimi vybrané špičkové výsledky – a ty si už každý obor dokáže posoudit velmi dobře.
V čem by naopak rektor silný a odpovědný vůči fakultám měl být, je organisace a řízení centrálních podpůrných složek rektorátu. Máte pocit, že vám „rektorát“ (úmyslně v uvozovkách, tak, jak jej často améboidně vnímáme a posuzujeme) ve vaší práci pomáhá, ulehčuje vám ji; nebo spíš máte s tímto slovem spojenu narůstající administrativní zátěž a pocity tiché frustrace? Dovolím si odpověď uhádnout, aniž bych se chtěl dotknout všech pracovnic a pracovníků rektorátu. Úkolem rektora je zajistit pracovitý, schopný, sebevědomý tým, který bude aktivně úkoly řešit, nikoli je přehazovat metodou hromadných e-mailů na akademiky. Tým, který bude znát odpovědi na důležité otázky nebo je bude umět zjistit (opravdu nechci slyšet odpověď začínající „nevím, ale bude lepší…“). Tým, který využije veškeré volně i interně dostupné zdroje, než se obrátí s žádostí o informace na akademiky.
Centrální aktivitu University je třeba probudit na sociálních sítích – jakou zajímavost jste viděli v poslední době na universitním Twitteru nebo Instagramu, co nového z UK jste se dozvěděli (nemyslím teď retweety z jednotlivých fakult či informací odjinud)? Pokud je mi známo, Universita pilně „analysuje informační kanály“… až je doanalysuje a zjistí, že nejdůležitější je web, Twitter a Instagram, mohla by pod novým vedením začít i s tvorbou nějakého zajímavého a informativního obsahu. A omlouvám se tímto týmu UK Fóra odvádějícímu výbornou práci.
Do slzavého údolí Studijního informačního systému a absence centrálního informačního systému celé University ani nehodlám vstupovat, myslím, že toho zanedbaného problému si musí být vědom každý kandidát či kandidátka.
Poslední v pořadí, ale rozhodně ne v důležitosti, je faktická diskriminace žen – akademiček na Universitě. Česká společnost je samozřejmě obecně vůči ženám diskriminující a Universita se tomuto negativnímu trendu bohužel nevymyká. Škoda, alespoň v něčem by mohla jít příkladem…! Pokud chcete vyřknout námitku, že odborný a kariérní postup na UK je přísně meritokratický a všichni mají rovné šance, tak ji raději hned spolkněte. Odpovídá podle vás skutečně nízké zastoupení žen ve vedoucích funkcích, mezi pedagogicko-vědecky otitulovanými či vedoucími výzkumných skupin prostě jen jejich nižší kvalitě? Řešení tohoto tradičního a dlouhodobě neřešeného problému samozřejmě není jednoduché, ale budoucí rektor by mohl začít tím, že se žen-akademiček zeptá, co jsou jejich hlavní problémy, kde vidí možnosti zlepšení a nebude se bát jejich aktivní podpory – klidně použijme i spojení positivní diskriminace!
Souhrnně řečeno, výzev (jak se dnes problémům a průšvihům módně říká) pro budoucí rektorku či budoucího rektora je dost. Jejich řešení je úkolem pro sebevědomého pracovitého člověka s vlastní silnou visí University Karlovy, nikoli pro někoho, kdo si chce připnout před jméno další zvučný titul. Sebevědomého proto, že pro svou visi bude muset získat spolupracovníky a přesvědčit o ní nejen Akademický senát, ale hlavně progresivní část akademické obce. Věřme senátorům, že takovou osobnost v průběhu politických předvolebních her rozeznají.
Jan Trka
