Je první říjnové pondělí ráno, já nervózně sedím ve vlaku z Vídně a doufám, že rakouské dráhy jsou spolehlivější než ty německé. Svou stáž začínám na dětské klinice ve městě Tulln an der Donau, rodném města Egona Schieleho, v Dolním Rakousku. První tři dny jsou naštěstí teoretické, takže budu mít čas se trochu zaposlouchat do tamějšího dialektu. Naštěstí většina lékařů mluví hochdeutsch, tedy standardní němčinou, včetně vedoucího lékaře pro výuku, který několika větami zásadně ovlivní a formuje mou zkušenost z celé praktické stáže: „Odteď jste součástí lékařského týmu, kde máte své místo a již nestačí jen přihlížet. Na konci vám všem položím jednu otázku – zda jste udělali během své stáže nějakou chybu a co jste si z ní odnesli. Kdo mi řekne, že žádnou chybu neudělal, znamená to, že se si odnáší velmi málo. Nebojte se dělat chyby a učit se z nich.“ Jeho slovy jsem se snažila s velkým respektem řídit po dobu své stáže a myslím, že i proto jsem si z ní tolik odnesla.
Poslední ročník studia medicíny probíhá v německy hovořících zemích formou takzvaného Klinisch-Praktiches Jahr neboli KPJ, který se dělí na tři takzvané Tertiale, kdy studenti pracují 16 týdnů na interním oddělení, 16 týdnů na chirurgickém oddělení a 16 týdnů na jednom nebo dvou libovolných oddělení po boku lékařů a sester a jsou potřebnou součástí týmu, se kterou se počítá. To může být někdy stresující, nicméně máte vždy zajištěn dostatečný dohled a kontrolu, a nakonec vám to přinese obrovské množství zkušeností.
Prvních osm týdnů jsem strávila na menší dětské klinice, kde jsem se mimo jiné pohybovala na jedné z akutních a příjmových ambulancí, kde jsem postupně sama odebírala anamnézu, dělala fyzikální vyšetření a následně s lékařem probírala diferenciální diagnózu, další diagnostiku a terapii.
S tím, že si něčím nebudu jistá, se počítalo a nikdy nebyl problém cokoli probrat a dovysvětlit, naopak to lékaři považují za investici času, který jim příště ušetřím, když mě to dobře naučí. Dále jsem pomáhala s příjmy pacientů, vizitami a propouštěcími zprávami, se kterými jsem bojovala celkem dlouho, jelikož je zde lékaři namlouvají na diktafon a nahrávku následně přepisuje paní sekretářka. Pro rodilé mluvčí je to prý velká úspora času, ale tak daleko jsem se nedostala.
Druhou polovinu pobytu jsem strávila na gastroenterologické klinice ve Vídni. Zde se náplň dne a množství práce hodně lišily od předchozí stáže. Po hlášení jsme měli za úkol ranní odběry, žilní i arteriální, poté jsme spěchali s lékaři na vizitu nebo přijmout pacienta a po vizitě jsme měli za úkol vše možné, co bylo zrovna potřeba – od propouštěcích zpráv, které jsem k mému potěšení mohla psát klasicky na počítači, až po punkci ascitu.
Vídeň již několik let po sobě vyhrává titul nejlepšího města pro život, a to právem. Je to až neskutečně fungující město v mnoha ohledech. Například velká část Vídeňanů využívá městskou hromadnou dopravu nebo kolo. Je zde obrovské množství veřejných prostranství, kde můžete trávit volný čas, například parky v centru města v okolí historických dominant jako je Hofburg anebo třeba Donauinsel, kde se lidé běžně koupou v Dunaji.
V sychravém počasí můžete navštívit muzea a galerie, na které vám nebude stačit ani ten půlrok. Z trochu jiného soudku o dobře fungujícím městě – Vídeň má digitalizovanou a propojenou zdravotnickou dokumentaci pacientů napříč všemi vídeňskými nemocnicemi, což ohromně usnadňuje mnohé. Pokud by vám byla Vídeň malá, můžete navštívit například nedaleký Štýrský Hradec nebo Vídeňské Alpy.
Přeji všem, aby se nebáli vystoupit ze své komfortní zóny a skutečně na Erasmus vyjeli. Je to nenahraditelná příležitost a zkušenost.
