Při rozhovoru s Lukášem Vláčilem si ho jen těžko dokážu představit převlečeného za klauna. Proti mně totiž sedí velmi klidný, inteligentně působící mladý muž a velmi zajímavě promlouvá o tématu, o kterém se toho u nás zatím ještě moc neví – o povolání klauna.
Následující řádky vás seznámí s Lukášem Vláčilem, který jako jeden ze zdravotních klaunů už několik let navštěvuje děti hospitalisované ve FN Motol.
Co si představíte, když se řekne klaun?
No, myslím si, že to je hodně složitá otázka. Postava klauna je spíše cirkusová než divadelní, ale podle mne má kořeny mnohem dál... Červený nos je v podstatě taková nejmenší maska, která dovolí herci stát se někým zcela jiným. Klaun představuje pro diváky postavu, která řeší velmi závažný problém. Ovšem vtip je v tom, že tento problém je závažný pouze pro klauna, divákům přijde naprosto banální. Právě to je mj. tak legrační. Smějeme se tomu, jak je pro klauna něco tak banálního natolik fatální. Všichni však tyto problémy známe, a tak dobrý klaun vytváří hlubší humor, který nespočívá pouze v „kopání do zadku“, jak to spousta z nás zná z ne příliš podařených cirkusových představení.
Jak dlouho se klaunství věnujete?
Klaunskému herectví v nemocnicích se věnuji skoro 5 let. Ještě před tím jsem se přihlásil na AMU, a tam jsem začal studovat obor clownerie. Ve škole jsem pak náhodou viděl plakát na sdružení Zdravotní klaun. Udělal jsem konkurz, a po nutné přípravě jsem začal chodit do nemocnic. Dnes je to evropské sdružení, které má základnu ve Vídni, kam jezdíme na vzdělávací dílny. Máme tam možnost potkat spoustu zahraničních lektorů a získávat kvalitní vzdělávání i mimo ČR. Takže jsem to v podstatě začal studovat víc do hloubky, než jsem si kdy myslel.
Co vás vedlo k tomu jít studovat tento obor?
No, u mne to bylo složitější, protože jsem nevěděl přesně, co chci. Nejprve jsem dělal historické tance a šerm, pak jsem se nějak přes to dostal k žonglování na středověkých akcích a chtěl jsem se vzdělat i v hereckém oboru. Tak jsem se po střední technické škole přihlásil na AMU, a teprve tam jsem se vlastně dostal ke klaunskému herectví, které mě začalo bavit.
Jak snášíte to, že musíte dělat zábavné scénky, bez ohledu na to, že třeba zrovna můžete být hodně smutný, pohádat se s přítelkyní apod.?
Jasně. Někdy je to asi těžké. Ale ono se s tím dá hodně pracovat. Klaun nemusí být vždycky úplně veselý. Když není klaun veselý, neznamená to, že nemůže být vtipný! Klaun může být i smutný, i rozzlobený. Určitě zde ale platí pravidlo, že když jdeme hrát, necháme osobní starosti před nemocnicí. Jelikož jsme profesionálové, musíme to dodržovat! Přiznávám však, že někdy je to těžké. Pravdou je, že během návštěvy u mne následuje zvrat v tom, že mi najednou přijdou moje problémy malicherné ve srovnání s tím, jaké problémy mají děti v nemocnici. A tak je to taková dobrá možnost zamyslet se nad tím, že se mám opravdu dobře!
Jaké je to pro člověka být jako objekt smíchu lidí?
No, to je právě to, co si myslím, že je hodně těžké. Člověk musí pochopit, že to není nic osobního. I v normálním životě je velice příjemné, když si ze sebe člověk umí někdy udělat srandu. Je jasné, že když se vám někdo směje na ulici, tak asi nebudete rád. Ale pokud je člověk v roli, diváci se vlastně nesmějí vám, ale postavě, což je něco jiného. Je to hodně o zkušenostech a o vzdělání. Zajímavé je, že v klaunském herectví je stále kam se rozvíjet a posouvat své znalosti, to vám potvrdí i ti největší učitelé. Ale to je na tom právě hezké. Klaun, který řekne OK, všechno vím, ten určitě nebude moc dobrý. Protože se jedná o tak obsáhlé téma, není asi ani možné všechno o tom vědět. Samozřejmě, že pokud někdo hraje jako klaun 30 let, už toho ví asi opravdu o hodně víc než já teď...
Co obnáší činnost zdravotního klauna tady v Motolské nemocnici?
No, navštěvujeme děti na nejrůznějších odděleních. Chodíme ve dvojici, protože se nám tak lépe hraje a líp zvládáme různé situace. Ideálně tvoří dvojici muž a žena, ale vždy to tak nejde zkombinovat kvůli časovým možnostem herců. Třeba u malých dětí je to dobré i v tom, že žen se menší děti méně bojí. Když se překoná nějaká ta bariéra, tak je to pak jedno. Jednou dvakrát jsem byl sám, když byla partnerka nemocná, a je to zvláštní. Když po Motole chodí člověk takhle v přestrojení sám, působí trošku „podivně“.
Po příchodu na oddělení se nejdřív domluvíme se sestřičkami, kam je dobré jít, a kam ne. Ony nám dají přesné informace, protože musíme znát i zdravotní stav těch dětí, které navštívíme. Musím říct, se sestrami máme teď velmi dobré vztahy. Aspoň poté, co zjistily, že pro ně naše přítomnost neznamená práci navíc, ale spíše naopak.
Proč jste se rozhodl jít zrovna k nemocným dětem?
Přečetl jsem si ve škole na nástěnce plakát o sdružení Zdravotních klaunů, tak jsem tam zavolal, aniž jsem moc tušil, o co jde. Vše jsem se dozvěděl až potom, co jsem absolvoval konkurz. Tam už jsem měl o práci opravdu veliký zájem!
Připravujete si nějak speciálně vystoupení v nemocnici?
Víte, po nějaké době přesně víte, jaké věci fungují, takže dvojice mají spoustu věcí připravených v záloze. Stejně ale převládá hlavně improvizace. A když se zábava daří, začne se to ubírat směrem, který v dané chvíli to konkrétní dítě chce.
Jaké situace jsou obtížné?
No, když je na pokoji dítě samo a je smutné, je jednodušší ho zabavit, než když jich je tam víc. Nebo je těžké, když jsou na pokoji dvě rozdílně staré děti. Protože co baví jednoho, druhého nemusí bavit vůbec.
Dneska jsme třeba měli chlapečka, který byl strašně smutný. Ale když se na to jde polehounku, on se postupně přestane bát. My prostě zkoušíme různé věci a tam, kde se dítě chytne, začneme přidávat. Děti umí emoce mnohem jednodušeji přehodit ze smutku do radosti atd., protože si je tak nekontrolují. Těžší už je to u puberťáků, to je jak kdy. Často třeba nemají zájem, ale někdy je to až překvapivě dobré. Opravdu záleží na lidech.
Jak třeba vypadají vaše představení?
My máme kostýmy zpracované, jako že jsme lékaři, tak hodně věcí navlékáme na to.
Pláště máme upravené, aby se děti nebály, ale pořád jsme jako by součást personálu. A je to dobré i v tom, že když zažije dítě srandu s někým, kdo má bílý plášť, tak se pak taky méně bojí skutečného doktora. Hodně věcí se snažíme dělat tak, že jsme nešikovní doktoři, kteří prostě dělají věci, které by doktor v životě neudělal. Třeba měříme teplotu tím, že nafukujeme balónek a tak. Tím, že některé děti dobře znají prostředí i to, jak se dělají jednotlivé lékařské úkony, jste pro ně nešika ve chvíli, kdy to uděláte jinak. A to je pro nás výhra, protože se dítě zasměje.
Co vám tato činnost přináší?
Myslím si, že to přináší hodně věcí.
Jednak máme obrovskou možnost vzdělání v zahraničí. Kdybych nebyl člen tohoto sdružení, tak se k tomu vůbec nedostanu. My to máme hrazené v rámci vzdělávání členů sdružení, což je obrovská výhoda, protože tyto kursy a workshopy jsou normálně velmi drahé.
Další věc je neustálé procvičování – chodíme, pořád hrajeme, stále získáváme nové zkušenosti.
Nikdo z těch klaunů totiž nedělá jen v rámci zdravotnictví. Většinou jsou to herci, kteří pak hrají ještě jinde a dělají spoustu jiných věcí, kde mohou své zkušenosti využít. A tohle je pro nás prostě velká šance, neustále získáváme nové vědomosti a trénujeme. Víte, klaunské herectví, to se nedá naučit doma. Když je to bez lidí, tak to nefunguje.
Takže tohle je vlastně ideální spojení – dětem to pomůže a nám to přinese spoustu zkušeností.
Jaké pro vás je pohybovat se často mezi těžce nemocnými dětmi?
Já si myslím, že tohle více zasahuje kolegyně a kolegy, kteří mají vlastní děti. Ti si to asi berou o dost více. Mají třeba větší strach, že něco zanesou domů – pořád vše desinfikují a tak. Prostě je to úplně jiné, když jste sám rodič.
Já to mám tak, že mám vytvořenou bariéru – prostě na to nemyslím. Občas se stane, že člověku je líto pacienta, když se třeba dozví nějaké osobní věci, nebo jak je tam dlouho. Čím víc o tom pacientovi víte osobních věcí, tím je to těžší. My ale většinou známe jen zdravotní stav, takže to zas až tak těžké není.
Jak se cítíte ve chvíli, kdy se převlečete?
Víte, já si myslím, že člověka mění hlavně ten klaunský nos. To se asi nedá moc vysvětlit, ale když si člověk nasadí nos, tak už prostě nepůsobí vážně. Ani se sestřičkama se nemůžeme bavit normálně o tom, jestli můžeme jít do toho pokoje, nebo ne, když máme nasazené nosy. Protože to prostě nejde. Takže všechno se to mění tím nosem. Když pak sundáte nos, už jste normální člověk. Ale jak si ho zas nasadíte – to je nějaká taková magická věc. I ta barva, ta červená, ona je záměrně zvolená, neboť v sobě sdružuje hodně věcí. Tvrdí se, že to v nás evokuje zvíře, jakoby tím čumákem, a taky to připomíná opilce. Někde v pradávnu všechny tyto věci jsou. Bůhví, kdy a jak se to vyvíjelo, že vzniknul zrovna klaunský nos. Ale opravdu to funguje tak, jako by si člověk nasadil obří masku. A pro toho herce je to o hodně jednodušší – najednou je to opravdu někdo jiný.
Jak vás vlastně ty děti vnímají, a kolik jim vlastně tak povětšinou je?
Nejvíc to funguje pro ty 3–8leté, to je ideální.
A to vnímání – většinou je to pozitivní. Tak v 80 procentech se děti začnou smát hned, když nás vidí. Dalších 15 procent nejdřív neví, co má očekávat, ale záhy se pak začnou také smát. No a pak je nějaké procento dětí, a ty se prostě bojí. Někdy se to dá překonat, když se člověk opravdu snaží a je opatrný a netlačí do toho. Někdy to dítě přestane brečet a začne ho něco zajímat. Ale někdy to taky nejde, když jsou děti přehnaně vystrašené. Zajímavé je, že když se dělaly dotazníky pro nějaký výzkum, tak většina dětí uvedla, že se klaunů bojí. Když půjdete do cirkusu, tak uvidíte, jak jsou tam klauni hrubí a takových klaunů bych se taky bál... Takže některé děti mají z klaunů opravdu strach, ale přímo nás zdravotních klaunů se bojí opravdu velice málo dětí! Jak naše hraní, tak i kostýmy jsou velice citlivé, a děti velice brzy pochopí, že nás se rozhodně bát nemusí.
Na jaká oddělení nejčastěji chodíte a s jakou frekvencí?
Do Motola se chodí skoro každý den, a v současné době skoro na všechna dětská oddělení.
Je nějaké oddělění, kam chodíte nerad?
Pro mne nejtěžší je třeba neurologie. Nikdy tam nedokážu ty děti dobře odhadnout. Ony vypadají zdravé, a já si řeknu, tak v pohodě, ono vnímá normálně, a pak třeba po chvíli zjistíte, že je to jinak. A sestry samozřejmě nemají tolik času říkat nám ke každému dítěti opravdu detailní podrobnosti o tom, jak se chová, jakou má náladu atd., takže se někdy ptáme i rodičů.
A těžká je taky ještě dětská psychiatrie. Ale tam teď v Motole nechodíme, my chodíme do té Krčské. Ale přesto – ta psychiatrie, tam víte víc co očekávat než na té neurologii. Na druhou stranu na psychiatrii zase stačí jedno dítě, které to tam hodně narušuje, a hned je to potíž, protože k tomu strhává všechny ostatní.
Psychiatrie je jediné oddělení, kam chodíme hrát ve skupině. Nechodíme tedy přímo po jednotlivých pokojích, ale hrajeme pro ně hromadně. Jsou to fysicky zdravé děti, tak je pro ně i dobré vyjít taky občas ven z pokojů.
Na ostatní oddělení se už ale chodí po pokojích.
Jaká bývá atmosféra na oddělění?
Vesměs positivní. Děti se na nás dost těší. Většinou nebývají nijak depresivní, ani na onkologii, až na výjimky. Dětští pacienti jsou opravdu silní v tom, že si moc nepřipouští vážnost situace, dospělí to mají o hodně těžší.
Jak jste organizovaní?
Sdružení je velmi profesionální. Máme uměleckého ředitele – Gary Edwardse. Pak máme kancelář – managment. Sdružení žije převážně z darů osobních dárců a sponzorů. V současné době je více nemocnic, kam by chtěli, abychom chodili, než můžeme. Vše nám organizuje kancelář, a následně tzv. koordinátoři (koordinátoři jsou již klauni), kteří nám vytvoří rozpis, kam a kdy máme jít. V kanceláři pracují hlavně mladí lidé, v současné době samé ženy. Mají to jako hlavní zaměstnání, protože je to opravdu velice náročné! Musím říct, že kancelářský tým do toho dává hodně ze sebe a berou to tak, že je to více než jen obyčejná práce. Za to jim patří velký dík! Bez nich by totiž toto sdružení nemohlo existovat.
Klaunů nás v ČR bude už cca 70. Základnu máme v Praze, ale další „pobočky“ jsou v Hradci Králové, Brně, Ostravě, Plzni, Liberci a prostě všude, kde jsou regionální týmy klaunů. Klauni jsou většinou profesionální herci, z divadla, televize, na volné noze, a tohle mají jen jako jednu z dalších věcí, které dělají.
Je pravda, že klauni bývají více depresivní než ostatní lidé?
Já jsem nad tím tuhle taky přemýšlel. Myslím, že hodně z těch klaunů jsou tzv. „smutnější lidé“. Nebývají to baviči, kteří by na sebe strhávali pozornost. Nejsou nijak výstřední, rozjásaní, ani zvlášť bavící, spíš trošku introvertní. Samozřejmě výjimky jsou. Je fakt, že na několika obrazech jsou zobrazovaní klauni, kteří chtějí spáchat sebevraždu a tak.
Když to někdo dělá opravdu dlouho, bere humor už jako vědu podobnou třeba matematice. Když člověk pochopí systém humoru, hodně věcí už mu pak ani nepřijde vtipných. Někdy mi přijde, že třeba Gary Edwards (náš ředitel) to takhle má, že když se něco vtipného děje, tak to matematicky analyzuje, a už dopředu ví, jak se ta komická situace bude rozvíjet.
Já si právě pamatuju, že když jsem zkoušel absolventské představení, hráli jsme to s kolegou Garymu, a on se za celou dobu ani jednou nezasmál. Když jsme skončili, říkal jsem si, to snad není možný, tak to je průšvih, za týden máme hrát, a to teda nemůžeme, když to není vtipný. A on najednou překvapivě řekl „jo, bylo to dobrý.“ A pak před lidmi v divadle věci fungovaly naprosto skvěle.
Nebo jeden náš učitel – zahrál situaci, které jsme se jako žáci museli hrozně smát. A on jen řekl „hahaha, a proč se smějete?“ Byl naprosto profesionální, jemu to už nepřipadlo vtipné, pak pokračoval, „teď jste se zasmáli a já vám vysvětlím proč.“
Když se to pak takhle analysuje a člověk to pochopí, tak mu půlka věcí najednou nepřijde tak vtipných. A to je možná důvod, proč jsou pak klauni takoví. Je asi těžké najít něco, co starého klauna pobaví 
.
Vy jste smutnější typ?
Já zas nějak smutný nejsem . Ale bavič taky moc ne. Nějak mě neláká druhé bavit, když někam vyrazím. Spíš to beru i tak, že si chci v soukromí odpočinout, chci mít svůj klid. Doma si myslím, že baviči fakt nejsme skoro nikdo. No možná pár kolegů dělá legraci i doma . Spíš bych ale řekl, že většiny z nás byste si v soukromí nikdo ani nijak nevšiml.
Co byste chtěl dělat v budoucnu?
Asi to, co dělám teď. Realisovat se v klaunském herectví. Vím, že to je těžké, ale určitě to má budoucnost. Lidi jsou v dnešní době trošku přehlcení divadelními dramaty, vše je hrozně vážné. Přitom udělat dobrou komedii je opravdu velká dřina.
A ještě jednou mi to nedá, proč opravdu vy a tahle profese?
Je v tom i to, že zvládnutí klaunské profese – to není nikdy hotové. To v klaunství opravdu nejde. Vše je to taky hodně osobní, člověk neustále překračuje sám sebe, a neustále se víc poznáváte. Když děláte klauna, neustále vás to posouvá. Učíte se třeba překonávat strach otevřít se druhým, jiné strachy, které vám brání přirozeně se projevovat. Hodně vám to pomáhá vnitřně. Je to dost spjaté s problémy, které má člověk osobně. Prostě na sobě pořád pracujete, a to se mi líbí. Každý máme své druhé já, které nás kontroluje. Když přijde začátečník na jeviště a řeknete mu, aby ukázal něco vtipného, tak má největší problém ten, že se sám hodnotí. Něco udělá a hned si říká, „aah, to je blbý.“ A toho je nejtěžší se zbavit. Protože de facto cokoli klaun udělá, není špatně, všechno je vtipné, ale pro člověka neherce, pro kaluna – začátečníka je to těžké přijmout a přestat se hodnotit.
Já jsem si hodně četl různé duchovní a filosofické knihy. Ať už to byly filosofie východní, buddhistické nebo křesťanské, mají hodně podobných věcí. A být klaun to je možná taky nějaký druh životní filosofie. Např. kniha Čtyři dohody od Miguela Ruize. Klaun se hodně blíží v knize popisovanému ideálu vnímaní světa. Když se zahraje dobré klaunské představení, tak se divák, možná nevědomě, zamýšlí i nad věcmi, které na první pohled nejsou vidět, a to je opravdu velmi zajímavé.
Kdybychom vyšli ven a potkali lidi, kteří by se vám začali kvůli něčemu posmívat, myslíte, že byste to díky vašemu výcviku zvládl lépe než běžný člověk?
No, asi o moc líp ne. Jako jo, určitě se naučíte to rychleji hodit za hlavu, vytrénujete se, spoustu věcí pak využijete i v normálním životě. Klaun je bytost, která je velmi vnímavá vůči všemu, na všechny ty podněty dokáže reagovat, na tom je vlastně založené to klaunské herectví. Brousí vám to smysly. Ono taky mnoho situací v životě je dost podobných a jako klaun máte velkou možnost připravit se na ně, získat si tu zkušenost. Ale rozhodně nejsme nějak extra imunní. Ono, když jste klaun, nesmějou se totiž vám, ale té postavě, kterou vyobrazujete, a to je veliký rozdíl.
Když hrajete, míváte ještě trému?
V nemocnici už ani ne, na to se těším. Ale venku, mimo nemocnice, tam pořád.
Tak hrát třeba pro dospělé je daleko těžší než pro děti, dospělí jsou náročnější. Ale zas, když se vám podaří prolomit u nich tu bariéru, tak si toho hodně vážíte. Dokonce není nutné, aby se lidi smáli, ale musíte vidět, že se jich vaše hraní nějak dotýká. Na tomhle to má postavené třeba slavný ruský klaun a mim Polunin. Ten má taková poetická představení, třeba o klaunovi, který nakonec umře. A lidi na to koukají jako v Jiříkově vidění a jsou uneseni. A vůbec se přitom nemusejí smát.
Víte, být dobrý klaun, to je věda. Všichni dobří lektoři klaunérie jsou strašně vzdělaní v psychologii, mnoho ví o řeči těla a spoustě jiných věcí. Nic před nimi neutajíte. Na rovinu vám taky řeknou, co vidí, a to je někdy těžké přijmout.
Jinak, nedávno jsem četl knihu Jana Orlického, bylo to o teorii smíchu, a ten popisuje, jak je těžké presentovat humor tak, aby pobavil. On tam vůbec má velké množství strašně zajímavých příkladů. Každopádně je humor pořádná věda, a to ani nemusíte být klaun, stačí dobře říct kamarádům vtip – to také není jednoduché .
Prostě dělat srandu není žádná legrace.
Děkuju za rozhovor.
jk
Pro zájemce další informace na http://www.zdravotni-klaun.cz/
