Studentka 6. ročníku Všeobecného lékařství Jana Žitná strávila letní stáž v Riu de Janeiru. Píše esej a posílá fotografie.
V červenci 2018 jsem absolvovala stáž v Riu de Janeiru v Brazílii. Byla to moje první stáž a zároveň první zkušenost s delším pobytem v cizí zemi, a tak jsem netušila, co mohu čekat a na co se mám připravit. Články o přestřelkách a ozbrojených přepadeních turistů v Riu za bílého dne mi na klidu také nepřidaly. Nakonec jsem odlétala s jediným cílem, přežít stáž s co nejmenší újmou na zdraví a majetku. Moje obavy se naštěstí ani v nejmenším nepotvrdily. Byla to úžasná zkušenost, nejen co se týče poznání jiné kultury a země, ale i po profesionální stránce.
Byla mi přidělena dětská nemocnice Hospital Municipal Jesus, což je nejlepší veřejná dětská nemocnice v Riu, a proto se zde koncentrují komplikovanější a zajímavější případy.
Lékaři v této nemocnici jsou opravdoví odborníci a byli k nám stážistům neuvěřitelně vstřícní a milí. Jelikož je to veřejná nemocnice, s vybavením to tu není valné. Lékaři se dělí o pár plastových zahradních židlí a stůl přímo v pokoji pacientů (tzv. Enfermarias), odděleni jen tenkou stěnou s plentou, a o počítačích a telefonech si mohou nechat jenom zdát. Všechno musí psát ručně na papír, od anamnézy, přes výsledky vyšetření, až po terapii. Je zde opravdu hlavní zbraní lékaře papír a propiska. Pokud se chtějí dozvědět výsledek vyšetření nebo nějaké naplánovat, musejí na dané oddělení osobně zajít. Může se to zdát jako malichernost, ale pro mě to je něco, na co naprosto nejsem zvyklá. Protože mají omezené možnosti vyšetření, jsou lékaři schopni ledasco diagnostikovat pouze s použitím jednoduchých vyšetřovacích metod. Z RTG toho dokážou vyčíst až překvapivě hodně, a to ho čtou pohledem proti oknu. Byl to tak trochu výlet do dob klasické medicíny, kde si musíte vystačit s pěti P a i studenti medicíny mají propedeutiku skvěle zvládnutou už v nižších ročnících. Místní stážující medici mají velmi často na starosti veškeré papírování, aby ušetřili práci lékařům, přece jen se vše píše ručně a to zabere hodně času. Modernější vyšetřovací metody jsou zde samozřejmě dostupné, ale spíše v soukromé sféře nebo jsou na ně velmi dlouhé čekací doby. Například magnetické rezonance mají ve veřejném sektoru (tedy tam, kde vám stačí základní zdravotní pojištění) v celém státě Rio de Janeiro s 15,5 miliony obyvatel přesně dvě. Takže si asi dokážete představit, jak dlouho se na ni čeká.
Za čtyři týdny jsem viděla tolik různých případů, kolik bych v Česku nejspíš jaktěživa neviděla. Například novorozence s mikrocefalií prakticky neslučitelnou se životem, jehož matka v těhotenství prodělala ziku. Hlavním náboženstvím je tu římskokatolická církev a Brazilci jsou silně nábožensky založení, nejsou tu povolené potraty, a to ani v případě takto vážných vrozených vad.
Také jsme viděli různé infekční a parazitární nemoci, tuberkulózu, chikungunyu, svrab a suspektní leishmaniózu. Bylo toho opravdu hodně.
V Brazílii jsou obrovské sociální rozdíly, mezi bohatými a chudými je propastný rozdíl. Když jsme se ptali na průměrný plat, abychom získali představu, kolik vlastně co stojí, dozvěděli jsme se, že mezi chudými a bohatými jsou takové rozdíly, že průměr by tu o ničem nevypovídal. Chudoba je tu vidět na každém rohu, ostatně jako v každém takto lidnatém městě. Nachází se tu mnoho tzv. favel, chudinských čtvrtí, postavených v podstatě mimo zákon a mimo veškerá pravidla. Jsou známé jako centra zločinu a obchodníků se zbraněmi a drogami, ale ne všichni obyvatelé favel jsou zločinci, valná většina favelanů (alespoň nám to tak říkali naši průvodci) jsou normálně pracující občané, kteří si ale nemůžou finančně dovolit žít jinde. Velmi mě lákalo se do nějaké z favel podívat (dokonce je možné si zařídit prohlídku i s průvodcem v nějaké bezpečnější favele), ale na rady všech (článků na internetu, našich hostitelů, lékařů a průvodců – všichni se o nás hrozně báli) jsem se favelám velkým obloukem vyhýbala. Není nutné zbytečně riskovat.
Brazilci jsou neuvěřitelně přátelští, milí a vstřícní. Hned jsou s vámi kamarádi a připadáte si vítaní. Snaží se vám se vším pomoci a všechno ukázat. Bohužel často narazíte na další typický znak Brazilce, a to naprostou pohodu a v podstatě i laxnost (prostě jižanská nátura). Hodinové zpoždění pro Brazilce vůbec nic není. Nejdřív mě to dost stresovalo a štvalo, ale jakmile jsem se začala řídit poučkou „Když je nemůžeš porazit, přidej se k nim“, hned šlo všechno líp.
Potýkala jsem se s jazykovými problémy. Kromě lékařů a našich průvodců tu anglicky, jak se dalo čekat, skoro nikdo nemluví, a španělština se, jak jsem také velmi rychle zjistila, od portugalštiny také velmi liší. Byla jsem odkázána na Google překladač, který ale nabízí jen portugalštinu evropskou, a ne brazilskou, což je problém, protože ve výslovnosti se významně liší. Naštěstí si člověk vystačí s pár frázemi a pantomimou a alespoň je trochu sranda.
Celkově to byla zkušenost a zážitek k nezaplacení, za který jsem velmi ráda. Brazílie mi sice bude chybět (krásné pláže, skvělé jídlo a fajn lidé), ale zároveň mě naučila víc si vážit toho, co máme u nás, a nebrat to jako samozřejmost. Měla jsem ve zvyku pořád si na něco stěžovat, ale po této lekci jsem si leccos uvědomila a ujasnila. Jestli máme někdo takový problém s věčnou nespokojeností, stáže jsou na to skvělým lékem.
