Michaela Benešová, studentka 6. ročníku Všeobecného lékařství, strávila letní stáž v Itibu v Keni. Píše esej a posílá fotografie.
Letos v létě jsem strávila měsíc na stáži v českém zdravotnickém zařízení v Itibu v Keni. Itibo je humanitárně rozvojový projekt českého zdravotníka Aleše Bárty, dr. h. c., pod záštitou humanitární organizace ADRA. Jeho financování je zajištěno ze sponzorských darů, díky nimž byl celý areál nemocnice zrekonstruován a vybaven, nemocnice je tak dnes v afrických podmínkách na dobré úrovni: je zde k dispozici dokonce i JIP, operační sál, RTG a USG. Několikrát ročně do této malé nemocnice přijíždějí skupinky českých lékařů a mediků, aby zde společně s místním personálem ošetřovali zdejší obyvatele.
Naši skupinu, tvořenou čtyřmi mediky, studentkou zubního lékařství a záchranářem, vedl doktor Lukáš Malý, internista ze Slezské nemocnice v Opavě. My studenti jsme pracovali vždy ve dvojicích buď na ambulanci, kam přicházeli pacienti všech věkových skupin s nejrůznějšími problémy, nebo na pohotovosti, kde jsme ošetřovali úrazy, včetně šití a převazů, asistovali jsme při porodech a starali se o pacienty na lůžkách. Obtížnější případy jsme řešili společně s Lukášem nebo Alešem. Zubařka každý den ordinovala ve své zubní ordinaci a jeden z nás pro ostatní vařil. Po dvojicích jsme také byli rozděleni na noční služby, takže každý sloužil jednou za tři dny.
Během měsíce stráveného v Itibu jsme se setkali se širokým spektrem pacientů, o několika z nich bych se chtěla zmínit blíže. Hned první den po našem příjezdu do nemocnice jsme se museli naučit rychle přizpůsobit aktuální situaci. Plánovali jsme původně jenom uklízet a vybalovat, ale bylo třeba postarat se o čtyři zraněné po dopravní nehodě na motorkách.
Po několika málo dnech strávených v nemocnici nás čekal náš nejtragičtější případ. Šlo o teprve patnáctiletou dívku, která se rozhodla ukončit svůj život a otrávila se. Pacientka zpočátku vypadala docela dobře, byla při vědomí, podali jsme jí tedy atropin, furosemid a tekutiny intravenózně a vyvolávali jsme zvracení. Její stav se ale zhoršil, přemístili jsme ji proto na JIP, a nakonec jsme museli resuscitovat. Resuscitovali jsme téměř dvě hodiny, ale bohužel neúspěšně. Jak jsme se dodatečně dozvěděli, jedu požila opravdu hodně, nešlo o organofosfát, který je tu nejčastějším jedem používaným při otravách (a jehož protijedem je právě atropin), ale o postřik na dobytek proti zevním parazitům, který obsahuje jiné látky. Přivedli nám ji až po více než třech hodinách... Otravy jsou v Itibu bohužel časté. Během pobytu jsme se setkali ještě se dvěma, ty ale naštěstí neskončily tragicky.
Ještě častější diagnózou, která je ale naštěstí nezávažná, je tu tzv. African disease (název zavedený Alešem se už dobře ujal i mezi místním personálem). Stav vypadá dramaticky s křečemi či bezvědomím, jde ale jen o hysterický záchvat s hyperventilací. K jeho ukončení stačí nechat nemocného přičichnout k alkoholovému roztoku nebo aplikovat malou dávku diazepamu. Většinou se při následném podrobnějším rozhovoru s pacientem odhalí nějaký aktuální problém v osobním životě.
Smutným případem pro nás byla teprve dvoutýdenní holčička s rozsáhlým bulózním impetigem a horečkou, kterou jsme chtěli přijmout k intravenózní antibiotické terapii a rehydrataci. Při ošetřování kožních eflorescencí jsme si navíc všimli, že má holčička v záhybech kůže špínu, asi o ni doma nebylo moc dobře postaráno. Bohužel matka hospitalizaci odmítla s tím, že manžel si to nepřeje. Nepomohlo ani vysvětlování, že dítě je ve vážném stavu, museli jsme je nechat odejít. Něco jako sociálka v Keni nefunguje...
Ke konci našeho pobytu k nám časně zrána přinesli dvouměsíční holčičku, kterou na tváři pokousala její vlastní matka v záchvatu laktační psychózy. Vzhledem k velikosti dítěte šlo o rozsáhlé zranění. Po dlouhém výkonu se ránu podařilo hezky sešít. Holčičku jsme umístili na dětské vyhřívané lůžko na JIP a dvacet čtyři hodin denně jsme se u ní střídali. Bohužel se ale povrchová část rány třetí den rozpadla, pravděpodobně kožní cíp nebyl dostatečně vitalizován. Rána se proto nyní nechává hojit granulací. Holčička je v péči své tety, která s ní pravidelně dochází na převazy, zatímco matka je hospitalizována na psychiatrii v nedaleké nemocnici.
Předposlední noc v Itibu byla rušná. Kolem třetí hodiny ranní porodila před porodnicí těhotná žena v sedmém měsíci těhotenství. Když vstala z lavičky, aby mohla vejít dovnitř do porodnice, najednou z ní doslova vypadlo na podlahu malinké dítě a všude byla krev, přetrhl se totiž pupečník. Žena po chvíli porodila placentu, už nekrvácela a vypadalo to, že bude v pořádku. Zato miminko... Byl to chlapeček vážící pouhých sedm set gramů, nekřičel, ale spontánně dýchal, i když s námahou. Bylo jasné, že v afrických podmínkách nemá téměř žádnou šanci (následující den jsme situaci konzultovali s paní doktorkou z novorozenecké JIP FN Motol, která mu odhadovala dva až tři dny života kvůli komplikacím, které se pravděpodobně objeví). Přesto jsme ho uložili na vyhřívané lůžko k pokousané holčičce a zahájili oxygenoterapii, víc jsme dělat nemohli. Obávali jsme se, že do rána nepřežije. Ráno se ale zdálo, že se má čile k životu, zkoušeli jsme ho dokonce krmit odstříkaným mateřským mlékem. Když jsme později toho dne zjistili, že nejbližší větší nemocnice má nově vybavenou porodnici s inkubátory, rozhodli jsme se pro převoz. Dodatečně jsme se dozvěděli, že chlapeček zemřel druhý den života.
Poslední den v Itibu jsme zamýšleli navštívit adventistický kostel a balit. Plány nám ale překazil patnáctiletý chlapec s palcem u ruky přeseknutým mačetou tak, že mu držel jen na kousku měkkých tkání a kůži. Aleš provedl osteosyntézu, a to ne ledajakou, ale úplně první v historii Itiba. Zákrok trval skoro tři hodiny. Nakonec palec vypadal „jako nový“, a to i na rentgenovém snímku. Zranění se zatím krásně hojí.
Z dalších mnoha pacientů, kteří zavítali do itibské nemocnice, bych zmínila ještě dvouletého chlapečka s prolapsem rekta, u kterého se zdařila manuální repozice, ženu s obrovským peritonsilárním abscesem, mladou ženu s akutním astmatickým záchvatem, alkoholika s abstinenčním syndromem, ženu s ošklivými popáleninami na ruce, předloktí a bérci (cca šest procent povrchu těla) způsobené horkým olejem při nehodě v domácnosti, ženu s pokročilým srdečním selháním, kterou bylo nutné odeslat na vyšší pracoviště, dekompenzovanou diabetičku, těhotnou ženu s malárií, ženu s téměř přetnutou Achillovou šlachou a opilou mladou ženu, která přišla v noci celá od krve s několika ranami na hlavě způsobenými nožem.
Místní obyvatelstvo má v některých ohledech jiné smýšlení a jiný styl života než my, proto i jako pacienti se v něčem lišili od pacientů u nás doma. Někdy jim bylo obtížné vysvětlit pro nás jednoduché věci, například že se mají dotknout ukazovákem špičky nosu se zavřenýma očima nebo jak mají užívat léky (setkali jsme se s tím, že rodiče podali dítěti léky určené na pět dní během dvou dní). To, že je něco bolí, dávají najevo nepatrným pohybem obočí. Nikdy nebylo jisté, že pacienta znovu uvidíme, i když jsme ho pozvali na kontrolu. Malé děti se při pohledu na nás často hystericky rozbrečely, protože jsme muzungu, tedy běloši. K tomu se přidávala jazyková bariéra – většinou nám musel tlumočit místní personál, což výrazně ztěžovalo odebírání anamnézy a zhoršovalo její kvalitu. Na druhou stranu ale pacienti byli trpěliví, ve většině případů se snažili spolupracovat, jak uměli, proti navrhovaným vyšetřením a léčbě neprotestovali a za poskytnutou péči byli vděční. Líbilo se mi, že s každým hospitalizovaným pacientem zůstával po celou dobu v nemocnici alespoň jeden rodinný příslušník, který o něj ve dne v noci pečoval.
Abychom z Keni nepoznali jenom nemocnici, vzal nás Aleš ve dnech volna na několik výletů: k jezeru Naivasha, do měst Kisii a Kisumu u Viktoriina jezera, po cestě zpět do Nairobi jsme se podívali i na safari v Masai Maře.
Itibo jsme opouštěli jen neradi, před odletem jsme byli všichni naměkko. Myslím, že pobyt v této malé nemocnici byl pro nás všechny velkou zkušeností a úžasným zážitkem, a to i díky skvělému kolektivu. Hodně jsme viděli, hodně jsme se naučili, seznámili jsme se s místními obyvateli a snad jsme jim i pomohli, i když některým v daných podmínkách pomoci nebylo možné. Byl to krásný měsíc a doufám, že se zase brzy vrátím.
Více o Itibu se dozvíte na http://itibo.cz nebo https://www.facebook.com/ItiboKenya/.
