Adéla Bártová, studentka 4. ročníku Všeobecného lékařství, strávila letní stáž v Bělehradu. Píše esej a posílá fotografie.
Fotografie na této stránce: Archiv autorky.
V červenci letošního roku jsem se vydala na stáž do srbského Bělehradu. Nejsem žádný velký cestovatel, v zahraničí jsem byla vždycky jen se skupinou dalších lidí, a proto byl pro mě měsíc samostatného pobývání v cizině obrovskou výzvou. Když jsem se v říjnu na IFMSA stáž hlásila, nebyla jsem si jistá, jestli budu mít větší radost, když se dostanu, nebo když budu moci bez stresu strávit prázdniny v Česku. Nakonec jsem vděčná, že jsem se na stáž dostala a měla možnost vystoupit ze své komfortní zóny a získat nové zkušenosti.
První dny stáže pro mě byly docela náročné. Museli jsme se zorientovat v cizím městě, seznámit se s asi třicítkou studentů, kteří svou stáž trávili v té samé nemocnici a také aklimatizovat se na horké dny. Teploty mezi 35 a 40 stupni Celsia tady panovaly téměř celý měsíc. Naštěstí místní studenti měli velké pochopení a hned v prvních dnech nás provedli městem, pomohli zařídit vše potřebné a seznámili nás s místními zvyklostmi.
Bělehrad mi připomínal Prahu na začátku tisíciletí. Sídliště s paneláky a trafikou na každém rohu. Místní také často na ulici rozbalí vlastní „stánek“ s vypěstovaným ovocem, nebo třeba levandulí. Tu si přivezou na vozíčku a stojí u něj, dokud své zásoby nevyprodají. Mezi sídlišti jsou rozmístěny historické památky. Nejvíce mě okouzlily pravoslavné kostely a chrámy, které jsou zdobené velkými zlacenými mozaikami. Vrcholem pak je chrám sv. Sávy, jeden z největších pravoslavných chrámů světa. Jiné části města jsou ale zničené bombardováním, a tak je velký kontrast mezi jednotlivými čtvrtěmi. Stará sídliště už v některých oblastech nahradily moderní výškové budovy, na druhé straně řeky ale můžete potkat i budovy, které byly zasaženy bombami a dodnes nebyly opraveny.
Srbští studenti pro nás incomings přichystali velmi bohatý program. Na každé odpoledne byla naplánovaná jiná aktivita. Návštěva muzea, zoo, přednáška profesora z bělehradské univerzity, výlet za město, koupání v řece nebo třeba úniková hra. My sami jsme si ale často do programu přidali vlastní společné akce. Nezapomenutelná je pro mě například oslava narozenin jedné ze studentek, kterou uspořádala v místní tradiční restauraci. V průběhu večera jsme pak každý museli zazpívat „Happy Birthday“ ve svém rodném jazyce (což v naší skupině třiceti studentů zabralo asi půl hodiny).
Kulturní rozdíly byly nejzřetelnější ve zdravotnickém systému. Možnost nahlédnout do provozu místních nemocnic, ale i rozhovory s lékaři a studenty byly velmi obohacující. Protože naše skupinka studentů v Bělehradu byla velmi pestrá, měla jsem příležitost dozvědět se, jak funguje systém zdravotní péče a studium medicíny například v Brazílii, Rusku, Tunisu nebo Turecku.
Poslední víkend pobytu se do hlavního města sjeli stážisté z ostatních srbských měst. Po úvodním večerním pikniku na pláži jsme strávili sobotu přípravou svých národních jídel. Naše česká trojička se kromě dovezených lázeňských oplatek a Becherovky rozhodla prezentovat koláče. Pekly jsme je u jedné ze srbských studentek doma. V jedné kuchyni jsme se střídali s mediky z Turecka, Belgie a Indie. Ačkoliv jsme si nebyli jistí, jestli v místních obchůdcích seženeme všechny potřebné suroviny (nejobtížnější pro nás bylo sehnat tvaroh), nakonec se nám koláče vydařily a u ostatních studentů sklízely veliký úspěch (byli jsme dokonce i nuceni přeložit recept do angličtiny).
Přes všechny mé pochybnosti a nejistoty jsem za měsíc strávený na stáži velmi vděčná. Dokázala jsem si, že mohu zvládnout i delší cestu do zahraničí, přestože jsem nikdy sama necestovala. Posunula jsem si své osobní hranice a otevřela se mi cesta k dalšímu cestování. I když pro mě byly pobývání v zahraničí a střet s jinými kulturami často náročné, svého rozhodnutí vyrazit na stáž nelituji.
