Vztyčili jsme ji 11. a strhli 18. listopadu, přikládáme její konečnou podobu…
Mramorová deska s citátem z tzv. socialistické ústavy se tyčí na mimořádně frekventovaném místě. Kdysi demonstrativně, dnes provokativně, slyne náramnou velikostí. V listopadu 1989 zákonitě sloužila jako nástěnka pro revoluční sdělení a agitaci – proto jsme se ji o třicet let později rozhodli využít k připomínce listopadových událostí.
Sametovou zeď jsme vztyčili 11. listopadu a už při budování nás pozastavoval zvýšený zájem kolemjdoucích. Co to tam lepíte? Budete tu desku sundavat? Byla tato akce povolena? Já vás jenom obejdu.
Jak happening dopadl? V prvních hodinách a dnech jen váhavě přibývala opatrná heslíčka. Stavidla obrazotvornosti se spustila v polovině týdne – zeď konečně začala zrcadlit momentální nálady fakultní a nemocniční veřejnosti, jak jsme zamýšleli. A koncem týdne, kdy naše desková hra spěla do finále, se proměnila ve skutečnou arénu masového střetávání vzkazů a názorů. (Našli se ovšem i tací, kteří si svěřenou důvěru a přiložené fixy vyložili po svém a snad až příliš explicitně hověli svým osobním sympatiím a antipatiím.)
Sametovou zeď jsme strhli 18. listopadu po ránu. Zda spíše spojovala, nebo rozdělovala fakultní veřejnost, prosíme posuďte, vývoj i konečnou podobu přikládáme.
Vyvedla se i poznávací výstava dobových fotografií (autorů Michala Hladíka a prof. Pavla Seemana); výsledky rovněž přikládáme.
