Přečtěte si vzpomínky předních pamětníků-aktérů listopadu 1989 na Fakultě dětského lékařství (2. lékařské fakultě).
Prof. Jan Janoušek (Dětské kardiocentrum 2. LF UK a FN Motol)
Prof. MUDr. Jan Janoušek, Ph.D., vystudoval na Fakultě dětského lékařství (2. LF),
působil v Dětském kardiocentru, vedl Kliniku dětské kardiologie na Univerzitě v Lipsku,
nyní je přednostou Dětského kardiocentra 2. LF UK a FN Motol.
Byl to tehdy takový kalup, že si nevzpomínám na žádné zvláštní detaily. Zbyl jen pocit radosti, který jsme tehdy měli, že to konečně ruplo a že se režim zhroutil. Na rozdíl od dalších na fotografii – MUDr. Pavla Vepřeka, budoucího ředitele FN Motol, a MUDr. Martina Bojara, polistopadového ministra zdravotnictví, jsem se v návaznosti na listopad 1989 nevěnoval žádné politické činnosti ani řídící funkci.
Již v roce 1988 a 1989 jsem navštěvoval s několika kolegy, například Janem Markem, dnes profesorem dětské kardiologie v Great Ormond Street Hospital v Londýně, zakázané opoziční demonstrace (viz fotky), např. v době Palachova týdne v lednu 1989. Podepsali jsme s manželkou protirežimní petici Několik vět. Upřímně řečeno to žádné velké hrdinství tehdy na jaře 1989 už nebylo. Bylo víceméně jasné, že éra reálného socialismu pomalu končí. Petice však přispěla k propojení lidí v disentu a v tzv. oficiální kultuře a přinesla zapojení části dosud mlčící většiny do politiky.
K předlistopadovému tání jsem se snažil přispět různými aktivitami na pomezí průšvihu. Například jsem organizoval na půdě FNM setkání s příslušníky tzv. nezávislých iniciativ, což byl tehdejší výraz pro různá neoficiální opoziční uskupení, a pozval zástupce tzv. Nezávislého mírového sdružení v květnu 1989 na besedu do motolského kinosálu. Za povšimnutí stojí už jen název sdružení volený tak, aby co nejméně popudil představitele moci. Výsledek ovšem byl, jak je vidno z plakátku v příloze, stejně tristní. Akce byla udušena ozbrojeným předsedou okresního výboru Svazu mládeže Prahy 5 v zárodku. Ve Volze, kterou přijel k dolní vrátnici pod monoblok zjednat pořádek, mi ukázal revolver v kapse saka a o osudu diskusního setkání bylo rozhodnuto. Plakátek visel u spodního vchodu do dětského monobloku v S1, nejdříve bez přeškrtnutí, pak i s přeškrtnutím.
17. listopadu 1989 jsem byl s manželkou a roční dcerou na Albertově, později pokračoval až na Národní a odsud se štěstím vyvázl. Ale třeba Honza Marek takové štěstí neměl, zlomili mu tam ruku, a on se tak stal hlavním motolským hrdinou.
Dnes pociťuji rozpaky a smutek nad tím, jak jsme se za téměř třicet let vrátili okruhem částečně zpět a jak řada osob spjatých s tehdejším režimem opět deformuje dějiny a velí naší zemi.
MUDr. Pavel Vepřek (Nemocnice Plzeňského kraje)
MUDr. Pavel Vepřek vystudoval na Fakultě dětského lékařství (2. lékařské fakultě),
pracoval ve FN Motol, stal se jejím druhým polistopadovým ředitelem.
Nyní působí v Nemocnicích Plzeňského kraje.
Chvíle na fotografii jsem prožíval velmi intenzivně. Převládal pocit opojného a nadšeného překvapení z toho, že se dějí věci, o kterých se do té doby dalo jen marně snít. Pak tu byla tréma, ruku v ruce s odpovědností, protože do té doby jsem nikdy nemluvil o svých představách před tolika lidmi a mé rétorické nadání bylo nevalné. Byť někde podprahově byl schovaný strach ze zásahu milicionářů a armády, daleko silnější byla radost z toho, že jsme se rozhodli poprat o svoji budoucnost a zvítězit.
Odvahu veřejně vystoupit proti tehdejší moci jsem sbíral během Palachova týdne a definitivně ji získal při ekologické demonstraci proti kácení stromů ve Stromovce 15. listopadu, kde nás pohotovostní pluk zastavil až v půli Karlova mostu. Poklepal jsem ozbrojenci na štít, podíval se do jeho vyděšených očí a ztratil důvod ke strachu.
17. listopadu jsem sloužil v nemocnici, a tak jsem zařizoval anonymní ošetřování lidí zraněných na Národní, včetně našeho kolegy Honzy Marka, kterému pendrek zlomil předloktí. V sobotu jsme s Honzou Markem, Honzou Janouškem a naším německým kolegou Peter Kinzlem, který byl organizátorem demonstrací v Lipsku, chodili Prahou a vymýšleli, co dál. Rozcházeli jsme se v podvečer u sv. Václava ve stále ještě zaskočené Praze, kdy se nic velkého nedělo, a vyslovili přání, aby se u nás v pondělí sešly desetitisíce, a stalo se.
V neděli jsem opět sloužil, v Praze to kvasilo, a tak jsme s oběma Honzy vytvořili a podepsali petici žádající vyšetření událostí na Národní, pád vlády a zrušení mocenského monopolu komunistů. Kluci vyrazili zpět do centra dění a já jsem začal sbírat podpisy v nemocnici. Protože jsem kolportoval ilegální Lidové noviny, celkem jsem věděl, za kým v prvém kole jít. Většina lidí ochotně podepisovala a jen malý počet si to během noci rozmyslel a svůj podpis z papíru doslova vyškrabal.
V pondělí ráno jsme měli hromadu podpisů, vytipované mluvčí na jednotlivých klinikách a potřebovali k sobě někoho z dospělé části, který by se těšil dobré pověsti a měl s revolucionářstvím jisté zkušenosti. Volba padla na Martina Bojara, který nabídku obratem přijal a vnesl do našich plánů nové nápady. Honza Marek se vrátil k medicíně, ale nezdráhal se ukazovat svoji zlomenou ruku všude tam, kde jsme naráželi na nevěřící Tomáše. Ustavili jsme Občanské fórum, napsali a vytiskli hromady propagačních materiálů a své know-how šířili do všech českých a slovenských nemocnic. Já jsem se orientoval na spolupráci se stávkovým výborem mediků a organizaci Občanského fóra v nemocnici, Honza Janoušek a Martin Bojar koordinovali činnost Občanského fóra v jednotlivých nemocnicích.
Protože média o probíhajících událostech ještě neinformovala, žhavily se faxy, rodiče pacientů si z nemocnice odváželi letáky a ve spolupráci s Vinohradským divadlem jsme pořádali spanilé jízdy po vlastech českých. Standardní tým sestával ze studenta medicíny, lékaře a herce, ale jezdil, kdo byl po ruce. Na první setkání všech zaměstnanců jsme pozvali chartistku Libuši Šilhánovou, obhájce chartistů Otakara Motejla a Viktora Preise, aby bylo jasné, že požadavek na změnu režimu je míněn smrtelně vážně. Po zdárném začátku se o slovo přihlásila připravená sestava starých struktur, která začala poměrně úspěšně nahlodávat čerstvě nalezenou statečnost většiny. Slova o důsledcích neuvážených činů, které tvrdě dopadnou na pomýlené a jejich děti, jen co se toto bláznění přežene, atmosféru v sále značně ochladila. Bohem z bedny se v té chvíli stal Vladimír Mlynář, který jako motolský topič vystoupil za dělnictvo a řekl, že tohoto strašáku už není potřeba se bát. Zavládl klid a dál už revoluce běžela svým hektickým, ale jednosměrným směrem.
Společně s událostmi kolem roku 1968 a smrti Jana Palacha se listopadové dni řadí k mým nejsilnějším zážitkům. Byl jsem intenzivně hrdý, že jsem Čech. I když se mi na polistopadovém vývoji řada věcí nelíbí, nemyslím si, že jsme mohli procesem transformace projít nějak elegantněji. O to víc vnímejme odpovědnost za svoji dnešní současnost.
Prof. Martin Bojar (Neurologická klinika 2. LF UK a FN Motol)
Prof. MUDr. Martin Bojar, CSc., vystudoval na Fakultě všeobecného lékařství UK,
jako psychiatr a klinický neurolog pracoval ve FN Motol.
Na počátku 90. let byl ministrem zdravotnictví České republiky,
děkanem 2. lékařské fakulty v letech 1997–2000.
Nyní působí na Neurologické klinice 2. LF UK a FN Motol.
V pátek 17. listopadu 1989 jsem se vydal z motolské nemocnice v časné odpoledne na Albertov, kde začínala oficiálně povolená studentská manifestace k uctění památky obětí nacistické zvůle na podzim 1939. Od známých z Kruhu nezávislé inteligence, jejíchž aktivit a schůzek jsem se v roce 1989 účastnil, jsem věděl, že nepůjde o pouhou oficiální tryznu k Mezinárodnímu dni studentstva. Proto mne nepřekvapilo, že jsem po letech viděl některé ze studentských vůdců, s nimiž jsme na podzim 1968 organizovali stávky a protesty studentů pražských a českých vysokých škol proti sovětské okupaci a normalizaci. Z motolské nemocnice jsem potkal MUDr. T. Vaněčka z Interní kliniky, s nímž jsme dorazili na Vyšehrad. Účastnil jsem se večerní vigilie na Slavíně, prohodil pár slov se zestárnuvšími studentskými vůdci z osmašedesátého z Filosofické fakulty a ČVUT. Vydali jsme se na pochod po vltavském nábřeží v tisícihlavém průvodu, který chtěl dojít přes Národní třídu na Václavské náměstí. Na přeplněnou Národní třídu jsme se již skoro nevešli. Navíc jsem na základě zkušeností z minulých demonstrací tušil, že půjde o uzávěru a estébáckou „past“, do které se mi nechtělo.
Vydal jsem se večer na schůzku se švédskými lékaři, kteří přijeli do Prahy kvůli borelióze, s nimiž jsme zažili demonstraci hudebníků České filharmonie při Bláznovské zvěsti Ivana Kurze a další večer jsem jim líčil „bláznovskou“ rebelii, protože ještě večer jsem se dozvěděl o masakru na Národní, jemuž jsem díky nim unikl. V soboru odpoledne jsem prošel pražskými ulicemi s účastníky dalších nepovolených průvodů a demonstrací, reagujících na „Národní“. Po krátké nedělní cestě do Mnichova na jednání o léčbě rostlinnými enzymy a nočním návratu do neklidné Prahy bylo od pondělního dopoledne vše „jinak“.
V roce 1989 jsem nebyl asistentem. Přednášel jsem pouze jako externí učitel. Pediatrická fakulta dávala příležitost nadějným a angažovaným – a to i v pozdních letech Gorbačovovy perestrojky. Bylo to prosté a dobře to fungovalo. Když jsem v roce 1980 po jmenování asistentem opětovně odmítl vstoupit do KSČ, jakož jsem učinil vícekrát předtím, skončilo mé působení na Pediatrické fakultě UK. Stal jsem se opět externím učitelem.
Proto jsem na fakultních listopadových stávkových akcích více méně „hostoval“. Tak trochu jako pánové Vladimír Mlynář a Jan Dobrovský, kteří na podzim 1989 pracovali v motolském energocentru. Na stávkových motolských mítincích jsme se opakovaně setkali.
Zastupoval jsem nemocniční aktivisty a „rebely“ z nemocničního Občanského fóra, neb jsem od dopoledne 21. listopadu 1989 začal na ambulanci Neurologické kliniky vyšetřovat oběti příslušníků zásahového pluku Ministerstva vnitra na Národní třídě, které mi posílali chirurgové z Všeobecné fakultní nemocnice a Nemocnice na Františku. Péči o oběti násilí příslušníků Ministerstva vnitra zajišťovali též lékaři Chirurgické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí, jež vedl MUDr. J. Votoček.
Poranění se obraceli na nás spontánně na základě ústních doporučení jiných obětí, protože bezprostředně po úrazu se mnozí nenechali v šoku a pro obavy z represí ošetřit na chirurgických ambulancích. Ještě v prvém týdnu po masakru na Národní se mnozí obávali následných postihů účastníků nepovolené demonstrace. Po svých zkušenostech z Palachových týdnů a demonstrací k výročí založení Československa jsem jejich obavy chápal. Respektoval jsem přání diskrétního postupu a zachování anonymity.
Nejmladším účastníkům demonstrace na Národní nebylo ještě patnáct let. Obracely se na mne i těhotné ženy, jež utrpěly poranění hlavy, a mezi oběťmi byli i senioři starší pětasedmdesáti, kteří také prošli „uličkou“. Bylo jich přes osmdesát a některé jsem sledoval po řadu let.
V prvém týdnu stávek a demonstrací jsem se podílel především na činnosti vznikajícího nemocničního Občanského fóra, jež spolupracovalo se studenty a akademickou radou studentů Pediatrické fakulty. Odpoledne jsme chodili na demonstrace na Václavské náměstí a po večerech jsem spoluzakládal pražské Občanské fórum zdravotníků, jež se začalo od počátku prosince 1989 scházet jedenkrát týdně večer v sále Lékařského domu.
Mnohé je v moci bohyně Mnemosyne a naší nedokonalé paměti, která si podivuhodné události, jichž jsme se účastnili před devětadvaceti lety, vybaví o trochu lépe a pravděpodobněji díky zašedlým fotografiím a archivním filmům. Byly to zvláštní dny a týdny.
Prof. Jan Marek (Great Ormond Street Hospital, Londýn)
Prof. MUDr. Jan Marek, Ph.D., FESC, vystudoval medicínu na Fakultě dětského lékařství,
působil v Dětském kardiocentru (FN Motol),
nyní v Great Ormond Street Hospital a na 1. lékařské fakultě UK.
Spolu s mým kolegou a velkým kamarádem od studijních let prof. Janem Janouškem jsme byli součástí veřejných protirežimních aktivit někdy od konce roku 1988.
Jedné demonstrace, která byla násilně potlačena, jsem se účastnil v lednu 1989, a potom jich byla celá řada. V živé paměti mám demonstraci na Žižkově s „Modlitbou“ Marty Kubišové, rovněž setkání s řadou chartistů. Několikrát jsem hovořil se Sašou Vondrou, uvažoval jsem, že se aktivněji zapojím do práce pro disent. Nezmohl jsem se nakonec na víc než podepsat Několik vět, spíš ale z časových důvodů.
S disidenty jsme se setkávali opakovaně, včetně Václava Havla, Martina Jirouse a dalších, v restauraci Na Rybárně v Gorazdově ulici, kde za rohem bydlel Václav Havel a která pro nás z dětského kardiocentra byla velmi častou destinací. Byli jsme tam skoro stejní štamgasti jako Václav Havel, vedoucí paní Beranova pro nás měla velkou slabost.
Demonstrace 17. listopadu se konala den po mých třicátých třetích narozeninách. Byla mimořádná svojí masovostí. Jako většina účastníků jsme s kolegou Janouškem a sestrou Alicí Řezníčkovou vyrazili z Albertova. Pochod Prahou mi přinesl mimořádně silný, emočně úplně jiný zážitek než předchozí demonstrace. Na jedné straně tu byla obava, zda po nás nejdou, na druhé straně ale pocit svobody, volnosti a radosti – ten daleko silnější. Až do příchodu na Národní třídu. Vše, co se tam událo, je detailně popsáno. Narůstající nervozita, čekání – na co? –, pasivní rezistence. Při jedné z opakovaných výzev k opuštění prostoru to Honza Janoušek nevydržel s nervy a odešel. Zůstali jsme s Alicí sami až do konce.
Při útěku známou uličkou v podloubí na rohu Mikulandské ulice jsem byl docela brutálně zbit, jednomu úderu směřujícímu obuškem na hlavu jsem nastavil ruku a utrpěl zlomeninu ulnární kosti. Pamatuji se velmi detailně, že jsem zůstal docela dlouho sedět v šoku na chodníku za Národním divadlem. Alici jsem ztratil. Nepamatuju si přesně, jak jsem se dostal domů, myslím, že mne někdo našel a přijeli pro mne sousedi. Druhý den jsem byl po RTG ošetřen a sádru mám schovanou dodnes.
Potom jsem se účastnil řady mítinků, zakládání Občanského fóra v Motole, debat v divadlech, vystoupil jsem v televizi. Později jsem dostal nabídku k politické a veřejné práci, kterou jsem po mnoha diskusích s rodinou a šéfem kardiocentra profesorem Milanem Šamánkem odmítl, a naplno se věnoval práci v Dětském kardiocentru. Nálada v Motole během prvních dní byla úžasná, pomáhali jsme studentům, pamatuji na úzkou spolupráci s tehdejším studentem Janem Bubeníkem.
Jsem samozřejmě šťastný, že se komunistický režim zhroutil, a je mi líto generace mých rodičů, pro něž změna přišla hodně pozdě. Značná část poválečné generace si svobodného života a nabízených možností neužila, a někdy ani nedožila. Anebo na změnu režimu dokonce doplatila, protože někteří i protirežimně smýšlející lidé náhlou změnu prostě neunesli. Můj otec zemřel vyčerpán při budování nového zdravotního zařízení v šedesáti osmi letech.
Někdy se zamyslím, jak bych se býval zachoval, kdyby krvavá demonstrace v Bukurešti a Temešváru předcházela demonstraci na Národní třídě. Nejsem si jist, že bych byl stejně statečný. Já si potenciální hrozbu většího násilí, včetně střelby, prostě vůbec nepřipouštěl. Čili spíš naivita než statečnost. Naštěstí to dobře dopadlo.
Na konec si dovolím ještě aktuální poznámku. Cítím se ohromně bohatý zkušenostmi ze života z obou stran. Strávil jsem polovinu života v komunismu, čtvrtinu v postkomunistické demokracii a čtvrtinu v nejstarší novověké demokracii. Demokracie není ideál a člověk se s ní musí naučit zacházet. Česká republika je na dobré cestě, bohužel ale stále přetrvává mnoho zásadních problémů odporujících právnímu demokratickému státu, které jsou možná vidět více z venku než zevnitř. Naprosto nerozumím, jak může vysoko postavený politik usvědčený z přijetí úplatku a podvodu být nejen stále na svobodě, ale ještě svobodně kandidovat do další veřejné funkce! To je nepochopitelné a zarážející...
Dr. Zlatko Marinov (Dětská obezitologická ambulance, FN Motol)
MUDr. Zlatko Marinov vystudoval na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy.
Od roku 1999 působí ve Fakultní nemocnici v Motole,
nyní řídí Dětskou obezitologickou ambulanci.
Na shromáždění před generální stávkou jsem již prožíval chvíle vítězství. Entusiasmus začal pozvolna nahrazovat pocity odpovědnosti za svobodnou budoucnost, které se blížily s ukončením studentské stávky. Zvažoval jsem, že pojedu pomáhat při krvavých nepokojích v Rumunsku. Nakonec však zvítězila obrovská chuť nejen konečně svobodně studovat pediatrický směr, ale i dohnat znalosti z interny – bez balastu marxismu-leninismu a zeleného mundůru vojenské katedry.
U událostí 17. listopadu jsem byl shodou okolností od úplného počátku díky své funkci v Socialistickém svazu mládeže, kdy jsem byl Pražskou studentskou radou SSM určen jako řadový pořadatel. Ač celková atmosféra v Praze byla rozjitřená z trabantového náletu, studentští pořadatelé nepřipravovali pro oslavy 17. listopadu na Albertově žádná speciální opatření. Jen jsem v předstihu došel na Albertov, kde se v té době standardně potáceli estébáci a esenbáci mezi námi, několika nekoordinovanými pořádajícími studenty. Před začátkem jsem se dal do řeči s jedním disidentem, který mezi několika veselými slovy poznamenal, že „dneska to začne“, ať si to užiju.
A skutečně to byl hned od začátku neopakovatelný roj. Ze všech směrů se valila masa kritických transparentů, z úst slušných a spořádaných studentů zaznívala protirežimní hesla. Vše zalévala objektivní a otevřená kritika řečníků, která vedla k propuknutí spontánní sounáležitosti bez šarvátek, neurvalosti a provokací. Přestože masa studentů stále narůstala, žádné uspořádání nepotřebovala. Moc mě mrzelo, že jsem musel s plánovaným koncem shromáždění Albertov opustit, protože jsem spěchal na sraz spolužáků ze základní školy, který jsem ten samý den organizoval. Na Albertově jsem tak v kruhu přátel zanechal svou životní inspiraci a lásku, která byla a stále je mýma očima i ušima.
Z veselého setkání se spolužáky, jehož atmosféru zasáhly i moje dojmy z Albertova, jsem za ní spěchal, aby se se mnou mohla podělit o své zážitky. Její šlehy na zádech a naštíplé zápěstí od obušku z průchodu na Národní mi vyrazily dech a obrazně i fakticky mě ihned vystřízlivěly. Přes fixaci zápěstí bolest neustupovala. Nebylo zbytí a přinutil jsem ji zajít na motolskou chirurgickou pohotovost. Kolega se nás hned ujal a upozornil, že „dnes jste určitě byla jen doma a uklouzla v koupelně na mokré podlaze“.
Druhý den ticho po pěšině. V dusné atmosféře jsem šel na noční službu na urologii na Františku a mezi běháním mezi pacienty a po půl noci jsem byl uchem přilepený na Svobodné Evropě.
Jakmile se ráno převlékly postele, běžel jsem rovnou na fakultu, do studentské zasedačky, kam se přelilo fakultní sametové studentské nadšení z koleje Kajetánka. Dnes v éře mobilů už ani nikdo nevzpomene, jak klíčová byla tehdy úloha pevné linky, která nám od počátku umožnila být v obraze „on-line“.
Dodnes mě nepřestává překvapovat kultivovanost studentské revolty na naší fakultě. Byl jsem rád, že jsem mohl být její součástí, a svojí úlohu jsem na počátku vnímal tak, že podporuji její důvěryhodnost. Shodou okolností však byly všechny vedoucí orgány nejen fakulty, ale i univerzity naprosto paralyzované a neměly se ani k represi, ale na druhou stranu ani k podpoře. Díky tiché podpoře děkanátu a pana Frolíka s klíči se studentské stávkové hnutí záhy rozlilo do všech prostor fakulty a ovládlo další přímé telefonní linky ve fakultní zasedačce i kopírku.
To, co následovalo, se mi slévá v jeden obraz dní a nocí hekticky prožitých ve studentské stávce na půdě fakulty. Stávku jen krátce přerušovaly nabíjející relaxace s cinkotem klíčů nejdřív na Albertově, a pak na Václavském náměstí. Na fakultě vlastně nebylo mnoho co organizovat, protože vše běželo spontánně s obrovským nadšením. Přidával jsem ruku k dílu, kde bylo třeba: držel jsem službu u telefonu, psal na stroji, sháněl papír, cyklostyloval, dával organizační rady, zaskakoval na výjezdech, povzbuzoval, uklidňoval. Práce všeho druhu.
Naše fakulta ve studentské stávce záhy získala vysoký kredit, díky němuž mne univerzitní stávkový výbor oslovil s nabídkou na členství v parlamentní vyšetřovací komisi. Neváhal jsem a sluchátko hned předal Honzovi Bubeníkovi, a to nejenom s respektem k životnímu příběhu jeho rodiny, ale i kvůli jeho charizmatu a práci, kterou odvedl. I proto jsem si mohl studentskou stávku na fakultě užít až do úplného konce, a jak je zachyceno na fotce, přisednout si v klidu mezi kolegy do auditoria.
Účast ve stávce a převratu pro mne byla velkou a nenahraditelnou životní zkušeností, která nadlouho pozitivně ovlivnila můj liberální světonázor – a bohužel mě také obdařila nepřiměřenou upřímností.
Dr. Jana Bartošová (Pediatrická klinika)
MUDr. Jana Bartošová vystudovala medicínu na 2. lékařské fakultě,
od té doby až dosud působí na Pediatrické klinice 2. LF UK a FN Motol.
Nepatřila jsem mezi nejodvážnější, tak jsem se poprvé demonstrací za svobodu účastnila až asi 21. listopadu na Václavském náměstí. Atmosféra byla neopakovatelná a vháněla mi každou chvíli slzy štěstí do očí. V nic podobného jsem nedoufala a rodiče mne a sestru vychovávali v tom, že bude nejlépe, když se do svobody vdáme. Nastávající víkend jsme už celá rodina v poměrně velké zimě stáli na Letné, kdy jsme zažívali další doušky svobodných slov. Teprve když byl z ústavy odstraněn článek o vedoucí úloze komunistické strany, začala jsem věřit, že se zlovolného a nespravedlivého komunistického režimu opravdu můžeme zbavit. Měla jsem veselou historku z časných prosincových dní roku 1989, kdy jsem dlouho stála pozdě večer na náměstí Bratří Synků na zastávce tramvaje a kolem kroužilo policejní auto. Protože ani za dalších deset minut tramvaj stále nejela, policisté vystoupili a nabídli mi, že mne odvezou domů, což také udělali. Když auto zastavilo vedle mne, bylo to naposledy, kdy jsem se policie bála, ač oni už také ve skutečnosti horečně vyjadřovali podporu tehdejšímu dění.
Jsem vděčná, že jsem se svobody dočkala alespoň za studií na vysoké škole. Je mi ale líto hlavně generace mých rodičů, které totalitní režimy – nacismus a komunismus – vzaly mládí i vlastně celý produktivní věk a která se svobody dočkala prakticky až v důchodu. Naštěstí dnes už u nás komunisté při volbách nedostávají ani těch dlouho fungujících a naprosto nepochopitelných 13 procent, ale když občas člověk slyší v televizi jejich projevy na jejich shromážděních, tak je hrůzné, že ty jejich řeči jsou stále stejně demagogické. Přála bych každému mladému člověku, který má o naší svobodě a současném dění v Česku pochybnosti, aby se na nějakém stroji času mohl přenést na pár dní do předlistopadové minulosti a vyzkoušet si žít pár dní v komunistickém Československu. Myslím, že by to všem, kteří jsou s dnešní situací nespokojení – a to nikoliv neprávem –, otevřelo oči, aby viděli, kde řešení dnešních problémů v žádném případě nemají hledat.
