Yelizaveta pochází z Ukrajiny a studuje 6. ročník Všeobecného lékařství na 2. lékařské fakultě. Rozhovor o tom, jak se dostala do České republiky, jak válka na Ukrajině ovlivnila její život a život jejích příbuzných, nebo o tom, na co bychom měli myslet ve vztahu k Ukrajincům, kteří nyní opouští svou vlast.
Jak jste se dostala do České republiky? Bylo to až kvůli studiu na vysoké škole?
Nejprve jsem v Mariánských Lázních absolvovala roční přípravný kurz Univerzity Karlovy zaměřený na přírodní vědy. Učili jsme se česky a jako přípravu na přijímačky jsme měli fyziku, chemii, biologii. Pak jsem šla na medicínu. Hlásila jsem se na všechny pražské lékařské fakulty a do Plzně.
Jste tu sama nebo s příbuznými?
Až teď tu mám mámu a bratra, kterému je čtrnáct let. Přijeli začátkem března, zbytek rodiny včetně táty zůstal na Ukrajině. Táta s nimi jel na hranice, kde je nechal, a oni přešli hranice. Na Slovensku je pak vyzvedli kamarádčini rodiče.
Kde teď vaše maminka s bratrem bydlí?
Bydlím s přítelem a naštěstí jsme měli v bytě místo, takže máma s bratrem mohli k nám. Přítelovi rodiče umožnili, aby máma a brácha mohli bydlet v jejich bytě, a za to jsme jim strašně vděční. Někteří uprchlíci, kteří sem přicházejí, ale nemají kam jít a nájem nezaplatí.
Jak si rodina zvyká na nové prostředí?
Zrovna dnes je to druhý den, co byl bratr ve škole. Zatím říká, že se mu tam líbí. S češtinou dosud neměl žádný kontakt a výuka probíhá v české třídě, ale jsou v ní i další ukrajinské děti, i ty, co sem s rodinou dorazily už před lety. Máma si shání práci, ale není to až tak jednoduché. Obecně jde říct, že uprchlíci z Ukrajiny jsou ochotní pracovat klidně hned a práci aktivně hledají a nechtějí jenom pobírat dávky. Neumí ale česky, takže nemůžou najít zaměstnání ve svém oboru a nabízí se jim například přes agentury úklidové práce nebo třeba práce v továrnách.
Odkud z Ukrajiny pochází vaše rodina?
Pocházím z Dnipra na východě Ukrajiny. Město je teď relativně bezpečné a není v situaci jako Charkov nebo Mauripol, ale pořád to není západní část Ukrajiny, kde je situace lepší.
Sledujete současné dění na Ukrajině? Snažíte se být v obraze?
První týden jsem dění sledovala neustále, pořád jsem četla, co se děje. Po týdnu jsem zjistila, že to takhle asi nejde, že to asi nezvládnu. Nečtu zprávy tak často, ale chci mít přehled o tom, jak jsou ruští vojáci daleko od nás, jestli se u nás nebo dědy, který bydlí jinde, nestřílelo. Zkrátka abych věděla, jestli jsou lidé, co znám, v bezpečí.
Máte čas sama pomáhat v souvislosti s válkou na Ukrajině?
Teď absolutně nestíhám, priorita je pro mě dostudovat. Kromě školy jsem si ještě před začátkem války zvolila různé povinnosti, které nemůžu zrušit, do toho jsem měla ještě menší brigádu. Teď tu mám mámu a bráchu a s tím se pojí spoustu zařizování. Po státnicích z interny bych chtěla jít na Bulovku nebo do Motola pomáhat jako tlumočnice. Bylo by myslím i fajn, kdyby pomáhali také lidé z Běloruska nebo Ruska a více tlumočili také oni.
Zmínila jste jiné východoslovanské národnosti. Jakým jazykem mluvíte s rodinou – rusky nebo ukrajinsky?
Doma mluvíme rusky, ale škola, úřady nebo třeba všechna kina byly v ukrajinštině.
Byla nebo jste během studia v kontaktu se studenty z dalších východoslovanských zemí, ať už s Rusy, Bělorusy, nebo dalšími Ukrajinci?
Znám pár lidí z Ruska, kteří jsou v nižších ročnících. V mém ročníku jsem jediná z Ukrajiny a ani jiné Ukrajince ze školy neznám, až teď jsem se seznámila s Mášou [Mariyí Kalantay]. Znám lidi odjinud, všichni jsme teď kvůli situaci na Ukrajině depresivní, ale každý jiným způsobem. Podle mě nemá smysl bavit se o tom, co bude. Ať už válka skončí, jak skončí, nebude to jako dřív. Jediná jistota je, že mám státnice, a to mi pomáhá. Škola je pro mě bod, který zůstává.
Ovlivnila válka váš vztah k Rusům a Rusku?
Máme příbuzné v Rusku a ti nám už volali, že sami po sobě střílíme. Ať prý přijedeme za nimi, že nás zachrání. Jiný příbuzný nám zas volal, že to není tak jednoznačné, jak si myslíme. Vím, že jsou někteří Rusové normální. Přeju si ale, aby Rusové aspoň na chvíli cítili tu bolest, kterou každý den cítíme my. Aby zažili, jaké to je, si číst každé ráno zprávy, jak jsou místa, která člověk zná od dětství a kde strávil velkou část života, zničena. Sledovala jsem dřív krasobruslení v ruštině, youtubery nebo lidi na Instagramu. Se začátkem války jsem je sledovat přestala, protože se do všeho dostala propaganda.
Na co bychom měli ve vztahu k Ukrajincům myslet? Jsou třeba věci, které by mohly fungovat lépe?
Jak všechno probíhá rychle, uprchlíci chodí na urgentní příjem i se strašnými prkotinami. Nevědí, kam mají jít, na Ukrajině funguje zdravotnictví jinak a oni nejsou zvyklí, že v českém zdravotnictví na některá vyšetření fungují čekací doby. Bylo by podle mě dobré vysvětlit jim, jak funguje český systém – aby věděli, že na urgent se nechodí například s bolestmi hlavy. Lékaři a pacienti by k sobě měli být vstřícní z obou stran, ale třeba kvůli jazykové bariéře to jde těžce.
Měli bychom také myslet na to, že ti lidé neutekli z ničeho. Je logické, že když přijedou, budou mít mobil a počítač. To ale neznamená, že nepotřebují finanční pomoc. Oni si to fakt nevybrali, moje rodina sem teď nechtěla. Ti, kteří chtěli lepší život, přijeli už dřív, ale tito lidé utekli. Není to tak, že se chtěli podívat na Prahu. Ze dne na den přišli o svůj normální život
Nabídl naopak někdo pomoc i vám?
Ano, ráda bych zdůraznila, kolik lidí pomáhá a kolik lidí se mi ozvalo a nabídlo pomoc. O přátelích ani nemluvím. Je to fakt úžasný cítit podporu okolí. Člověk prostě není sám a za to jsem strašně vděčná.
Chystáte se po státnicích pokračovat v doktorském studiu? Víte už, kam nastoupíte po promoci?
Na doktorát se nehlásím. Chci pracovat na interně, ale ještě nemám konkrétní místo.
Foto: archiv Yelizavety
