Eliška Poborská, studentka 2. ročníku bakalářského studia Fyzioterapie, získala stipendium POINT UK na účast na mistrovství světa do 23 let ve skyrunningu v Černé Hoře. Posílá esej a fotografie.
Na konci června jsem se dostala prostřednictvím nominačního závodu Ještěd Skyrace na juniorské mistrovství světa do 23 let ve skyrunningu v Černé Hoře, kde jsem reprezentovala Českou republiku.
Skyrunning je běh do vrchu v horách na delší vzdálenosti s převýšením přes 1000 metrů. Naše závody sestávaly z Vertical Kilometer o vzdálenosti šest kilometrů a Skyrace, který se konal o dva dny později, o délce 21 kilometrů a s převýšením 1600 metrů. Nejrychlejší muž zvládl Vertical za 42 minut a Skyrace za dvě hodiny. Moje časy byly zhruba dvakrát delší a obsadila jsem 13. a 15. místo.
Většina trasy obou závodů vedla po kamenitých pěšinách nebo po hřebenu úplně bez cesty, takže bylo nezbytné maximální soustředění a pořádně zatejpované kotníky. Závody nadále komplikovalo teplo, které v Baru panovalo. Naštěstí pořadatelé stanovili časy startů na 7.00 ráno. Ve výšce 1594 metrech nad mořem, do níž se tyčí nejvyšší hora v okolí Rumija, na níž jsme běželi, bylo chladněji. Start Skyrace se nacházel v historické části města Stari Bar mezi malými kamennými domečky a starými hradbami. Cíl byl ve stejném místě, odkud si také odvážím nejkrásnější vzpomínku. Po celé trase v horku a převýšení jsem byla jsem už celkem unavená a snažila se ze sebe ještě něco „vymáčknout“. Kolem stály davy tleskajících diváků. Člověk pak pocítí obrovskou vlnu radosti. Na těchto závodech se mi také velice líbí, že vítězem je tak trošku každý, kdo to celé vůbec dokončí. Náš tým se skládal z 18 členů, celkově jsme mezi 26 zeměmi obsadili těsné 4. místo.
Trasy vedly zpočátku lesem, na vrcholu však už stromy chyběly. Bohužel také ten den nefoukal vítr, takže se také stalo, že někteří závod nedokončili. Já sama jsem strávila asi deset minut u chlapce, který nedokázal jít dále, než pro něj přišla pomoc.
Aby se předešlo co nejvíce zranění, mezi povinné prvky na závody patří termofolie, píšťalka, nabitý mobilní telefon a láhev s vodou. Výhodou závodu bylo, že nás po cestě čekaly občerstvovací stanice, kde člověk mohl doplnit vodu a dát si ovoce či jiné cukry.
Obecně hodnotím svou účast jako velice obohacující zkušenost, byť pro mě šlo o výstup z komfortní zóny, neboť se věnuji spíše orientačnímu běhu a atletice. Měla jsem také možnost se potkat a seznámit se s reprezentanty z různých zemí a vidět práci místních fyzioterapeutů po doběhu závodníků.
