Ocenění pedagogové a pedagožky se v otázkách ohledně toho, co by dobrý učitel měl a neměl dělat, mnohdy shodují. Důraz kladnou na partnerský vztah vyučujího a studentů, přípravu, zažehnutí jiskry, leadership, zdravé hranice, respekt a diskusi. Varují před zneužitím moci, nevhodnými komentáři, nepříjemnou atmosférou, v níž nikdo nechce klást otázky. Nejsou fanoušky frontální výuky. Zpravidla se sami s obtížemi učili předměty, u kterých nebylo jasné, proč je vlastně musí umět, k čemu je využijí. Detailnější čtení odhalí pestřejší mozaiků inspirativních vhledů.
MUDr. Václava van der Meijs, Ústav anatomie
Od koho jste se v životě sama nejvíc naučila?
V životě od manžela. Naučil mě nebát se objevovat a učit se nové věci, a hlavně se nebát něco pokazit. V medicíně od pana profesora (tehdy asistenta) Kachlíka, který nás dokázal nadchnout pro studium, a kromě toho nám byl vždy oporou a kamarádem. Později na praxi z gerontopsychiatrie ještě od paní doktorky Drástové. Její trpělivost, laskavost a moudrý nadhled pro mě byl nesmírnou inspirací.
Který předmět jste sama nesnášela?
Kdyby se mě někdo zeptal v předzkouškovém stresu, asi bych řekla, že všechny. Ale „nesnášela“ je asi moc silné slovo. Hůř se mi učily velmi teoretické předměty, jako je biochemie, a dlouhé seznamy v mikrobiologii a farmakologii.
Co by pedagog opravdu neměl dělat?
Kde začít? Mám za to, že nejhorším hříchem pedagoga je zneužití moci nad studujícím, a to v jakémkoliv smyslu – od nevyžádaných komentářů týkajících se například osobnosti nebo schopností studujícího až po chování za hranou zákona. Tajně doufám, že i „dobře míněné“ komentáře, poučující ženy o vhodnosti a nevhodnosti některých oborů, postupně vymizí z akademické půdy i nemocnic.
A co by podle vás naopak dělat měl? Bez čeho se neobejde?
Bez nadšení pro předmět a pochopení pro studující. Řekla bych, že největším uměním je vytvořit přátelskou atmosféru, ale udržet zdravé hranice; být spravedlivý, ale ne přehnaně rigidní a nelidský; vědět, kdy napomenout a kdy nabídnout pomoc. V každém případě ale platí, že chodit včas a připravený je dobrý základ.
MUDr. Jakub Hurych, Ph.D, Ústav lékařské mikrobiologie
Od koho jste se v životě sám nejvíc naučil?
Od své maminky, jak se chovat k lidem, od táty cílevědomosti a přehlednosti, od babičky, že někdy se člověk nesmí se zbytečnými věcmi moc zdržovat, od prof. Cinka, jak mít ve věcech pořádek a jak moc je to důležité a jak opak generuje spoustu zbytečných problémů, od prof. Dřevínka, jak vize a nadšení kolegů dokážou měnit svět, od prof. Bronského, jak efektivně dělat hodně věcí a neztratit se v tom, od dr. Krůtové, jak myslet out-of-the-box a nebát se zprvu šílených nápadů (a že to opravdu funguje), a od dr. Vaniše, že antibiotika nejsou lentilky a máme se k nim tak chovat.
Který předmět jste sám nesnášel?
Není v tom nic osobního, jistě i náš předmět všem nezachutnal. Ani bych vlastně neřekl konkrétní předmět, ale nikdy jsem se nedostal k esenci problematiky spojené s nervovým systém. Ať už se to týkalo anatomie, fyziologie, patologie či samotné neurologie nebo neurochirurgie. Nikdy jsem neměl pocit, že rozumím tomu, jak to tam všechno probíhá a jak se v tom vyznat.
Co by pedagog opravdu neměl dělat?
Shazovat studenty a navazovat napjatou atmosféru. Učení je jako trénink a v tréninku člověk chybuje, je to úplně normální, k tomu to slouží. Měla by to být zábava, ne opruz.
A co by podle vás naopak dělat měl? Bez čeho se neobejde?
Naslouchat, snažit se vcítit do jejich vidění toho tématu, který sám učí. Jinak se studenti ztratí na samém začátku, přestanou vnímat a dávat pozor (a pak už je to jen plýtvání časem pedagoga i studentů).
MUDr. Michal Garaj, Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny
Od koho jste se v životě sám nejvíc naučil?
V medicíně se člověk učí neustále – během studia, ale i v každodenní praxi. Velký vliv na mě měli někteří učitelé na fakultě a později hlavně zkušenější kolegové, od kterých jsem se učil nejen odborné znalosti, ale i přístup k pacientům a rozhodování v kritických situacích. Hodně mě naučili i samotní pacienti – zejména v momentech, kdy se objeví nečekané komplikace, je člověk nucen přemýšlet, doplňovat své znalosti a neustále se zdokonalovat jak v teoretické, tak v praktické rovině. A samozřejmě nesmím zapomenout na studenty – jejich otázky mě taky často dokážou přinutit k zamyšlení a podívat se na věci jinak.
Který předmět jste sám nesnášel?
Asi nemůžu říct, že bych některý z předmětů vyloženě nesnášel. Vždycky se mi ale hůř učilo tam, kde mi nebylo jasné, jaký má daná problematika význam pro mé budoucí medicínské vzdělání a praxi. Když se zpětně podívám na seznam absolvovaných předmětů, dnes už vnímám smysl prakticky u všech. Měl jsem tedy největší problém s těmi, kde mi vyučující na začátku nedokázali jasně ukázat, proč je důležité se danému tématu věnovat. Myslím si, že právě vyučující v tomto směru hraje zásadní roli a může výrazně ovlivnit, jak budou studenti daný předmět vnímat.
Co by pedagog opravdu neměl dělat?
Pedagog by svým postojem a přístupem neměl studenty odrazovat ani je stavět do situací, ve kterých se bojí na cokoliv zeptat. Neměl by jim dávat najevo, že ho obtěžují a že by se místo výuky raději věnoval jiným věcem. Pokud se student cítí při výuce nepříjemně, jeho schopnost učit se efektivně významně klesá. Asi nejhorší, co může pedagog udělat, je vyvolat v studentovi pocit méněcennosti jen proto, že něco neví – právě to by ho mohlo od zájmu o daný předmět odradit.
A co by podle vás naopak dělat měl? Bez čeho se neobejde?
Dobrý pedagog by měl být nadšený pro svůj obor a měl by dokázat toto nadšení předat studentům, měl by je vnímat jako rovnocenné partnery ve výuce a umožnit jim do jisté míry modifikovat to, jakým stylem výuka probíhá. Zároveň by si měl uvědomovat, že jeho cílem není udělat ze studentů specialisty ve své vlastní oblasti, ale předat jim to, co je pro jejich všeobecné medicínské vzdělání skutečně důležité. Měl by dokázat vybrat klíčové informace a ukázat studentům, jak je smysluplně využít v jejich budoucí praxi. Kromě samotných medicínských faktů by měl učit i způsob přemýšlení, rozhodování a kritického uvažování – tedy dovednosti, které jsou v klinické praxi lékaře naprosto zásadní.
PhDr. Šárka Tomová, MPH, Ph.D et Ph.D., Ústav ošetřovatelství
Od koho jste se v životě sama nejvíc naučila?
Od svých rodičů, kteří mě podporovali a vedli k tomu, co mě bavilo a věděli, v čem mohu být dobrá. Dalším velkým příkladem byla pro mne třídní učitelka na střední škole, která byla příkladem vstřícnosti, širokého odborného rozhledu ale i přirozené autority.
Který předmět jste sama nesnášela?
Neexistoval předmět, který bych nesnášela, vždy jsem našla něco, co mě na něm bavilo. Pokud bych ale měla určit ten nejméně pro mne přívětivý, byla to fyzika.
Co by pedagog opravdu neměl dělat?
Pedagog by neměl nudit, ponižovat, znevažovat cizí názory, byť mohou být odlišné.
A co by podle vás naopak dělat měl? Bez čeho se neobejde?
To je otázka na dlouhou diskuzi. Každý z nás vnímáme jiné kvality, pro které máme pedagogy rádi. Je toho mnoho, co by se dalo vyjmenovat. Mám-li však vybrat několik, z mého pohledu nejdůležitějších, jsou to vlastnosti, které by měly být samozřejmé v učitelském povolání. Mít rád svou práci, umět naslouchat, být motivací pro studenta, umět zkušenosti předat, vytvořit bezpečné prostředí v komunikaci, neztrácet humor.
doc. MUDr. Pavla Brennan Kearns, Ph.D., Ústav epidemiologie
Od koho jste se v životě sama nejvíc naučila?
V pracovním životě jsem se nejvíce naučila od šéfa oddělení, ve kterém jsem dělala doktorát. Uměl skvěle vybrat a vést lidi a spojovat je. Viděla jsem skutečný leadership, ne pouze management.
Který předmět jste sama nesnášela?
Na nižším gymnáziu výtvarnou výchovu. Na medicíně nebyl žádný předmět, který bych nesnášela, ale výuka klinických předmětů se většinou moc nepovedla.
Co by pedagog opravdu neměl dělat?
Zahltit studenty velkým množstvím slidů s nahuštěným textem, povídat studentům o nějakém tématu a myslet si u toho, že takto dochází k předávání znalostí.
A co by podle vás naopak dělat měl? Bez čeho se neobejde?
Měl by stanovit jasné cíle, kterých chce během výuky dosáhnout. Měl by znát různé metody výuky a zvolit adekvátně metodu, která se hodí na konkrétní cíl učení. Pak by měl umět ověřit, zda se studenti naučili to, co měli. Také by měl ve třídě vytvořit bezpečné a předvídatelné prostředí, ve kterém se studenti mohou učit bez významnějšího stresu, tedy kde mohou chybovat, ptát se, diskutovat s učitelem i se spolužáky.
prof. MUDr. David Kachlík, Ph.D., Ústav anatomie
Od koho jste se v životě sám nejvíc naučil?
Na jednoduchou otázka složitá odpověď. Stručně řečeno: od všech lidí, kteří mne obklopují, se neustále něco učím, ale je třeba zmínit moje rodiče a prarodiče, moji ženu i blízké přátele a odborně zejména svého mentora Josefa Stingla a dlouholetého kolegu Václava Báču. Všem bych rád poděkoval za všechny dobře míněné rady, za ochotu a trpělivost.
Který předmět jste sám nesnášel?
Neřekl bych, že jsem nějaký předmět nesnášel. Jednotlivé předměty jsou důležité k dosažení základních znalostí, které člověk v životě více či méně využije. Tedy i kreslení, které u mě nebylo na základní škole nejdůležitější, dnes využívám, protože studentům občas kreslím pro lepší pochopení souvislostí fungování lidského těla. Každý předmět má nějaké využití. Na vysoké škole určitě byly některé předměty pro mne méně zábavné, ale hlavně si pamatuji ty, které mne nadchly. A často to bylo osobou vyučujícího, nejen obsahem a organizací.
Co by pedagog opravdu neměl dělat?
Neměl by chodit nepřipraven na výuku a povyšovat se na studenty. Když přizná chybu nebo neznalost a poučí se, je podle mne pro své studenty ještě lepším vzorem.
A co by podle vás naopak dělat měl? Bez čeho se neobejde?
Dobrý učitel se musí vzdělávat celý život, což znamená stále pátrat ve svém oboru po novinkách, věnovat se výzkumu, neboť právě bádání rozšiřuje obzory. Rovněž by se měl vzdělávat v příbuzných oborech, třeba účastnit se konferencí, aby se dokázal na určitý problém podívat z jiného úhlu a získal zajímavou zpětnou vazbu. Takto získaný pohled pak může zasadit do výuky a předat svým studentům.
Dobrý učitel by také měl své studenty podporovat v jejich cestě k vysněnému povolání, pomáhat jim radou, předávat své zkušeností a mít upřímnou radost z jejich úspěchů. Ten úžasný pocit, když vidím výsledky nebo nějakou vědeckou práci mého studenta přijatou k publikaci, ten za to stojí. Je to pro mne velice důležitý signál, že být poctivý ve své práci, je to, bez čeho se jistě neobejde.
MUDr. Matěj Kučera, Ústav epidemiologie
Od koho jste se v životě sám nejvíc naučil?
Jednak jsem se toho velmi naučil od pani přednostky Pavly Brennan Kearns, zvláště pak způsob přemýšlení s vedení linky výuky, ale i od studentů samotných. Když člověk naslouchá zpětné vazbě, tak se může v výuce hodně posunout.
Který předmět jste sám nesnášel?
Haha. Mozek se mi asi nejvíce musel namáhat při hematoonkologii. Ani nevim proč, ale do dneška mám velký respekt před tímto oborem.
Co by pedagog opravdu neměl dělat?
Jet si svou a nevnímat, co se ve třídě děje.
A co by podle vás naopak dělat měl? Bez čeho se neobejde?
Bez otevřeného přístupu a motivace sebe i výuku posouvat dál. Výuka – i u oborů, které jsou tady s námi desítky let – je stale živá.
PhDr. Petr Bitnar, Ph.D., Klinika rehabilitace a tělovýchovného lékařství
Od koho jste se v životě sám nejvíc naučil?
Mou odbornou cestu lemovalo mnoho jmen. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl učit od veteránů a velikánů našeho oboru, jakými byli prof. Lewit, doc. Véle či prof. Kučera a jiní – tito již bohužel nejsou mezi námi, ale patřily k zakladatelům moderní rehabilitace v minulém století. Jejich odkaz trvá dodnes a je na něm postavena moderní česká rehabilitace. Dále mě ovlivnili učitelé, kteří jsou dodnes pilíři oboru a těmi jsou například prof. Kolář, doc. Radvanský, doc. Smolíková či prof. Kobesová a mnoho jiných. Nemohu opominout ani své ctěné kolegy, se kterými žiji denní život na klinice a s nimiž vytváříme náš pedagogický tým. S těmi žiji svůj odborný motolský život a díky nim mohu pracovat v jednom z nejlepších týmů české rehabilitace. Nebudu je jmenovat, abych na nikoho nezapomněl a nikoho se tak nedotkl, ale všem moc děkuji za odbornou pomoc, lidskost i názorovou a kolegiální otevřenost.
Kdybych však šel v otázce do hloubky, tak mě ze všeho nejvíce ovlivnili moji rodiče. Oba jsou lékaři a tak jsem mohl medicínu nasávat již od dětství – prakticky s kojeneckým mlékem. A to doslova, neboť v době, kdy jsem žil „jen“ in utero, se má matka učila na atestatci z interny. A zatímco jiné matky na své děti takzvaně v břiše mluví a vyprávějí jim o krásách světa, já v tu dobu poslouchal o srdci, ledvinách, horečkách apod. I to je možná důvod proč se dnes v rámci své specializace věnuji viscerosomatickým vztahům a zkoumám vliv orgánů na funkce hybného systému a obráceně, vždyť jsem toho měl plnou hlavu již po narození. Můj otec je pak rehabilitační lékař, a já jsem tak své dětství díky němu (a nočním službám, kdy mě neměl kdo hlídat) trávil v rehabilitačním ústavu v Meziboří u Litvínova. Tam jsem lehával v trakčních lehátkách, masírovaly mě rehabilitační sestry a koupali mě ve vířivce. A tak jsem od útlého dětství věděl, co chci dělat a kam se vlastně vrátit.
Který předmět jste sám nesnášel?
Obecně jsem měl celkově problém se snášením školy. Až na vysoké škole jsem se snesl z obecných výšin mimoškolních aktivit a ponořil se hlouběji do něčeho, co mě prosytilo a zahloubilo do hlubokých vrstev odborného zkoumání. Dnes už snáším vše, neboť jsem zjistil, že ve všem může být pravda a vše může být zajímavé, jen se to musí laskavě a obratně studentům a studujícím předložit.
Co by pedagog opravdu neměl dělat?
Z mého pohledu by pedagog neměl dělat dvě věci.
A to :
1. Obávat se, že ho student přeroste, a proto silné studenty dehonestovat a takzvaně jim tupit hrany. Vždyť nejlepší pedagog je ten, který umí rozpoznat talent, podporovat ho a pak se radovat z toho, že je jeho student lepší než on sám.
2. Využívat jen principů frontální výuky a zkoušet je pak z toho, co si doslova zapamatovali. Nejlepší student a následně odborník ve svém oboru bývá totiž ten, který umí informace zapojovat do celku a chápe vztahy mezi jednotlivými informacemi – v našem případě tělesnými funkcemi. Proto není potřeba pamatovat si veškeré detaily, ale spíše pochopit principy a aplikovat znalosti do praxe. V českém školství je však stále ještě vyšší akcentace na opakování naučených poznatků a frází, a zkoušení tak probíhá spíše jako AZkvíz než rozhovor o pochopení tématu jako celku
A co by podle vás naopak dělat měl? Bez čeho se neobejde?
Dobrý pedagog by měl umět číst nejen v knihách, ale i v duších a chování lidí. Měl by být trpělivý a nebát se otázek. Někdy vidíme, že se ve školství stále učitelé v podstatě bojí studentů a nechávají se rozčílit studenty excentriky, kteří však často mají v duši pro svůj excentrismus důvod a jedním z těch častých důvodů bývá zranění z dětství, které vytvořilo štít proti světu a tím je často hlučné chování, opozice vůči autoritám a ostentativní vystupování. Pedagog se v tu chvíli neobejde bez špetky porozumění, množství vlastní vnitřní síly a sebejistoty a notné dávky humoru a laskavosti.
Pedagog by také měl být schopen informace správně předávat, tak aby byly pochopitelné a nebyly rozvleklé, ale spíše zhuštěné, dobře nadávkované a stravitelné. V dnešním vysokém školství, se totiž posuzuje kvalita učitelů zejména podle toho, jaký mají vědecký výtlak a málo (či vůbec ne) dle jejich pedagogických schopností. To je veliký rozdíl oproti základnímu a střednímu školství. Dobrý pedagog však, z mého pohledu, nemusí být nutně i ten nejlepší či neproduktivnější vědec, ale má se ve světě vědy pohybovat, má s ní umět zacházet a nasávat informace, které potom předá v pochopitelné formě studentům. Vědec totiž často dělá analýzu a podrobuje svůj vědecký objekt absolutnímu rozboru a hledá zajímavé jednotlivost a důležité střípky. Pedagog pak musí tyto střípky posbírat, složit je do pestré mozaiky (udělat syntézu) a tuto mozaiku předložit studentům jako dílo, které společně vidí z nadhledu, aby ho pak opět, po pochopení tohoto celku, mohli v hodinách společně rozebírat na ony střípky. Zjednodušeně jde říct, že vědec je spíš analytik, zatímco pedagog spíše syntetik. A právě syntéza a akurátní zjednodušení tématu, vede u studentů k lepšímu pochopení tématu a potažmo k vytvoření zájmu o danou věc a vlastně o obor jako takový.
