Prof. MUDr. Pavel Mareš, DrSc., patří k zakladatelům výzkumu epilepsií ve vyvíjejícím se mozku a po desetiletí je vůdčí osobností experimentálního výzkumu epilepsie v českém prostředí. Od klinické neurologie přešel během své profesní kariéry k experimentální neurofyziologii. Své zaměření změnil z čistě vývojového na ontogenezi epileptických jevů. Posléze rozšířil svůj zájem také do oblasti farmakologicky vyvolaných epileptických záchvatů a následně do vývojové neurofarmakologie. Je absolventem 2. lékařské fakulty (tehdejší Fakulty dětského lékařství). Dvě funkční období byl ředitelem Fyziologického ústavu Akademie věd. Za svou práci obdržel řadu ocenění tuzemských i zahraničních.
Jak jste se ocitl na medicíně, přesněji řečeno na tehdejší Fakultě dětského lékařství Univerzity Karlovy?
Maturoval jsem v roce 1955, na maturitním vysvědčení jsem měl samé jedničky. Podle tehdy platných předpisů jsem si mohl zvolit jakoukoliv vysokou školu a fakultu a mohl jsem být bez přijímaček přijat. Hlásil jsem se na fakultu všeobecného lékařství.
Dopoledne nás tam bylo asi třicet, čtyřicet se stejnými podmínkami. Šest z nás odložili ještě na odpoledne. Tehdejší děkan fakulty všeobecného lékařství mi sdělil, že fakulta nemá zájem mě přijmout. Tohle už je příliš osobní, ale bylo to proto, že v roce 1951 z vyšetřovací vazby pustili mého otce domů jenom umřít. Měl jsem tedy kaňku na kádrovém profilu. Tehdy v přijímací komisi zastupoval fakultu dětského lékařství asistent Antonín Rubín, později profesor. Byl bratr přítele mého otce a věděl o mně.
Ve chvíli, kdy mně děkan fakulty všeobecného lékařství řekl, že mě nechtějí, tak Tonda Rubín prohlásil, že mi nabízí studium na fakultě dětského lékařství. Bylo mně jasné, že buď můžu na pediatrii, nebo že se budu učit knihkupcem, jak bylo doma domluveno. A tak jsem samozřejmě souhlasil. Tonda Rubín za to dostal vynadáno od tehdejšího kádrováka fakulty Karla Kotrouše. Asi o dva roky později mně tehdy už docent Rubín sdělil, že se mu Kotrouš omluvil a že je rád, že jsem na fakultu přišel.
Jaké bylo vaše studium na pediatrické fakultě?
Už jako student jsem si tam vybudoval určitou pozici. První dva ročníky tehdy ještě fakulta neměla samostatné. Na všeobecné fakultě byly dvě paralelky, jedna všeobecná a druhá pediatři, zubaři a hygienici. Teprve na třetí ročník jsme šli skutečně na pediatrickou fakultu do dnes už neexistující Dětské nemocnice na Karlově.
Já jsem už od druhého ročníku fiškusoval na fyziologii u tehdy asistenta, opět pozdějšího profesora Jílka. A protože se ukázalo, že tam jako student pediatrie na ústavu všeobecné fakulty nebudu moct zůstat, tak mi domluvili, že mě převedli k profesorce Raškové jako studentskou pomocnou vědeckou sílu.
S paní profesorkou Raškovou jsem se tehdy moc neznal, ale později jsme se dali dohromady. Velice jsem si jí vážil. To byla naprosto nezlomná ženská. Když byla děkankou fakulty, přišili jí vinu na studentské stávce, ačkoliv ji studentům rozmlouvala. Vyloučili ji z partaje a vyhodili z fakulty.
Nicméně ona se nevzdala. Našla si možnost pracovat dál a věnovala se transportnímu stresu u telat. Tehdy neexistoval zákon na ochranu zvířat proti týrání a zemědělci a lidé z jatek neměli žádný dohled. Telata byla svážena v děsných podmínkách. Výsledkem byl transportní stres.
My jsme se pak sblížili jako členové vědecké rady Ústavu experimentální biofarmacie Akademie věd v Hradci Králové. Paní profesorce jsem řekl, tak proč jsem nepřijal její nabídku zůstat po promoci u ní. Pracoval jsem už jako student spolu s tehdejším aspirantem Karlem Maškem. On mi řekl, že posbírá literaturu a bude se věnovat téhle části práce a já ať se věnuji té pokusné. Dal jsem to dohromady, postavil metodiku. Pak jsem dostal zápal plic a měsíc tam nebyl. A v této době Karel Mašek zašel za paní profesorkou a moje výsledky ji předal jako svoje. Proto jsme v té době s paní profesorkou vztah neměli zrovna ideální. Po letech jsme si to vyjasnili. Řekl bych, že v posledních letech jejího života jsme si byli dost blízcí.
V době, kdy byla v plné slávě, to byla velice rázná paní. A jak už to tak bývá, když někoho potkají velké maléry, tak jsou dvě možnosti: buď zatrpkne, anebo se z něj stane v podstatě príma člověk, což byl případ paní profesorky.
Už na fakultě jste se dostal k oblasti svého vědeckého zájmu?
Mě to zaujalo vlastně už ve 2. ročníku medicíny, kdy nás na praktika měl Lubor Jílek, tehdy asistent. Dělal vliv hypoxie na speciálně se vyvíjející mozek. Já jsem za ním zašel, jestli bych u něj mohl fiškusovat.
On si mě otestoval. Když se mu přihlásil nový student, tak vždycky dostal dělat podlážky. Byly dvě různě vysoké kovové podlážky a bylo nutné díky nim u potkanů natrénovat podmíněný reflex. Když se rozsvítilo světlo, tak za chvíli do podlážky, na které potkan stál, přišel elektrický proud. Potkan se učil, že bude dostávat do tlapek rány a musí přejít na tu druhou. To byly příšerné pokusy na trpělivost a vytrvalost. Já jsem vydržel, takže pak jsem dostal podstatně lepší úkol, a to byl vliv kyslíku na hypoxická mláďata. Tam se tehdy dělala hypobarická hypoxie čili simulované vysokohorské prostředí.
Já jsem pak mláďata dával do takového inkubátoru, kde dostávali čistý kyslík. Výsledek byl, že všechna pochcípala. Čistý kyslík není to pravé, tudy cesta nevedla. Takže pak nedostávali čistý kyslík ale pneumoxid, kde bylo 5% oxidu uhličitého. Tam už přežívali a vedlo se jim podstatně lépe.
Začal jsem velmi nepublikovatelným výsledkem, protože negativní výsledky se obecně velmi těžko publikují, což je škoda, protože se pak může spálit několik dalších lidí. To se mi nikdy nelíbilo.
Klinika vás nelákala?
Jedině když jsem chodil fiškusovat k docentu Brachfeldovi na neurologické oddělení 2. dětské kliniky. On byl výborný šéf, který dětskou neurologii uměl, takže tam se bylo co naučit. Tehdy jsem o klinice dost uvažoval, ale přece jenom převážil experiment. Ale díky tomu jsem zůstal věrný neurovědám.
Epileptologie je obor, kde jsou těsně svázány preklinika a klinika, tak jsem tohle spojení udržel. Měl jsem dva vynikající kamarády, bohužel oba už jsou po smrti. Byli to doktor Dolanský ze subkatedry dětské neurologie doškolováku v Krči a pozdější profesor Antonín Zouhar, šéf dětské, tehdy ještě asistent na dospělé neurologie, kde se pak habilitoval. Když odešel do penze šéf v dětské neurologii, tak v konkurzu předčil politicky velmi silnou, ale odborně ne tak silnou konkurentku a stal se šéfem Kliniky dětské neurologie Lékařské fakulty Masarykovy univerzity.
Tam vlastně ta spolupráce pokračovala. Máme několik společných publikací. Profesor Zouhar strávil taky tři měsíce v mé laboratoři. Čili on zná experimentální problematiku i zevnitř a já za ním jsem mohl kdykoliv zajít s jakoukoliv experimentální klinickou paralelou.
Připomenu jenom jednu historku s doktorem Dolanským, kdy jsem mu předváděl EEG záznamy epileptického ohniska u laboratorního potkana. Ukazoval jsem mu, že hemisféra, ve které se epileptické ohnisko vyvolá, generuje ohniskový výboj, který trvá delší dobu než výboj promítnutý na druhou stranu, ten je tak daleko ostřejší a nápadnější. A Jirka Dolanský tehdy říkal: ‚Tak já teď vím, proč řada lidí chybně určuje místo primárního ohniska.‘
Kam jste zamířil po fakultě?
Po promoci jsem nastoupil do Ústavu výzkumu vývoje dítěte, kam jsem už jako student taky chodil pracovat. Tehdy ho vedl docent Antonín Hrbek, který po roce 68 emigroval.
V ústavu jsem působil na oddělení klinické neurofyziologie. Dělali jsme EEG a zrakově evokované potenciály počínaje nedonošenými dětmi až do pokročilého školního věku. Odtamtud vyšla vývojová studie, jak se mění zrakově evokované potenciály během zhruba 15 let života.
O zrakových evokovaných potenciálech u novorozenců jsme vydali v roce 1960 publikaci. Byla to teprve druhá publikace na světě, která se věnovala zrakovým odpovědím elektrickým u takhle malých dětí. Měli jsme tu výhodu, že jsme sídlili ve zbourané dětské nemocnici na Karlově ve třetím patře a pod námi ve druhém bylo oddělení nedonošených. Nebylo tak těžké, aby nám nějakého nedonošence na patnáct, dvacet minut za patřičného odborného dohledu půjčili a my jsme takhle mohli získávat naprosto unikátní materiál.
V té studii, jejímž jsem spoluautorem, jsem měl úlohu toho otroka, co hodnotí záznamy elektrických odpovědí, ideologií dělal samozřejmě docent Hrbek. To jsem já dva roky po promoci nebyl schopen dělat.
A pak se můj šéf rozhodl, že budeme dělat paralelně vývoj u dětí a u laboratorních zvířat, protože jsem měl za sebou studentskou praxi s prací s laboratorními zvířaty. U Lubora Jílka vyšla v roce 1959, čili dva roky před mou promocí, první publikace, na které jsem se podílel. I tady jsem odvedl tu manuální práci a hodnocení výsledků, ideologie byla na mě moc, to jsem ještě nemohl.
Jak jste s malými dětmi pracovali?
My jsme tam měli na tu dobu velmi kvalitní zařízení, i když proti tomu, co je dneska, to bylo směšné. Točili jsme EEG na papír, evokované potenciály jsme registrovali z osciloskopu tak, že tam byl zastavený paprsek a běžel film, takže bylo vidět, jak se tam objeví evokovaný potenciál. A pak se z toho ručně dělali průměry. A to jsem měl za úkol já. Ducha povznášející práce to nebyla, ale bylo mně jasné, že to je dobré a že je to něco, co se moc nikde nedělá. Z téhle laboratoře vyšlo několik prací, na kterých jsem se podílel.
Ducha povznášející práce to nebyla... Zůstal i přesto ústavu věrný?
Tonda Hrbek mě poslal na roční školení do Fyziologického ústavu akademie k doktoru Burešovi. Tam jsem dostal základní školení v elektrofyziologických technikách. Vrátil jsem se na fakultu a za pomoci našeho inženýra jsme tam sestavili set-up pro evokované potenciály u mláďat i dospělých potkanů. Dělal jsem tak nejenom zrakové, ale o něco později sluchové evokované potenciály. Registroval je v kůře mozkové tak jako přes skul u dětí. Jenže u potkanů byly elektrody přímo na povrchu kůry mozkové, ale taky na povrchu mozečku. Ten má velice silné spojení, jednak s kůrou mozkovou, ale pochopitelně taky dostává informace ze všech senzorických systémů.
Z toho byly čtyři publikace, myslím si, že jedna byla samostatná, jedna určitě byla s Adélkou (MUDr. Ludvíka Faladová - pozn. red.) a jedna nebo dvě s doktorkou Vítovou.
To postupně vyšlo, ale v té době já už jsem na fakultě nebyl. V letech 65 až 67 byl docent Hrbek na dvouletém pohybu pobytu v Holandsku. Mě pověřil vedením laboratoře a já jsem si zvykl na velikou samostatnost. Když se vrátil, tak jsem mu jenom sdělil, že mám vyjednané místo v laboratoři profesora Servíta na Fyziologickém ústavu Akademie věd. Na podzim 67, tedy ne příliš dlouho po návratu Antonína Hrbka z Holandska, jsem prvně částečně, a pak naplno odešel z fakulty do akademie.
Co bylo v akademii vaším úkolem?
Přicházel jsem tam s tím, že budou asi pracovat na fylogenetickém vývoji elektrických odpovědí mozku, protože to byla hlavní oblast zájmu profesora Servíta. On mě tam pozval, abych na začátku udělal seminář z výsledků, které mám z fakulty. Čili já jsem tam přednesl evokované potenciály. Po skončení toho semináře mně profesor Servít sdělil, že se rozmyslel, že paralelně k fylogenezi budu dělat ontogenezi, takže tím jsem zůstal u savců.
Do akademie jsem přišel na podzim 67 a pak přišel srpen 68 a bylo všechno jinak. Na jaře 69 byly na akademii prověrky, kteréžto vedlo několik málo oddaných členů komunistické strany. Ze základní organizace KSČ, kde nás bylo sedmdesát, jich zbylo sedm.
Kdy a proč jste do strany vstupoval?
Můj vstup do KSČ se odehrál ještě tady na fakultě. V ročníku bylo několik členů komunistické strany. Byla tam taková velmi hemživá a ne zrovna férová skupina. A pak tam byl jeden člověk, který se od nich držel stranou a který byl nesmírně férový. Právě ten za mnou přišel, abych do strany vstoupil, že má hrozné problémy s touto skupinou.
Ze základní organizace KSČ, kde nás bylo sedmdesát, jich zbylo sedm.
Já jsem se přišel poradit za tehdy docentem Jílkem, jestli mám, nebo nemám, že mám jaksi značné ideologické výhrady. On mi řekl, ať tam vstoupím, že zvenku nic neovlivním. Když budu uvnitř, že budu mít šanci věci ovlivňovat.
Jednak na fakultě jsem to viděl, a když jsem přešel do akademie, tak jsem taky zjistil, že maximálně můžu odhalit a pomoct spravit nějakou malou sviňárnu. Pardon, za ten termín. Ale s většími věcmi nemůžu udělat vůbec nic. Takže jsem už uvažoval o tom, že navzdory důsledkům z komunistické strany vystoupím a přesně v téhle době přišel leden 68, takže jsem tyto myšlenky vzdal.
Jak jste vnímal rok 1968?
Abdikoval Novotný, prezidentem se stal Svoboda. Novotný už nebyl taky prvním tajemníkem, tím se stal Dubček a vypadalo, že to nabírá velmi dobrý kurz. Nevím, jestli Dubčekovo vedení bylo tak liberální, nebo tak slabé, že se nedokázalo ubránit tomu, co se zvedlo v lidech. Vznikl Klub bývalých politických vězňů, vznikl Klub angažovaných nestraníků. Obrodu zažívaly strany národní fronty jako socialistická či lidovecká. Kdyby nebylo dalšího zásahu, tak to mohlo dopadnout tak, že tyhle organizace by svým počtem a počtem svých voličů suverénně přejeli komunistickou stranu a mohla tu být demokratická vláda. Tomu zamezil srpen 68.
To byla najednou velká ledová sprcha. V akademii jsme o tom velmi diskutovali. Řada kvalitních lidí emigrovala, takže fyziologický ústav přišel o několik špičkových pracovníků. Pak tam o rok později přišly prověrky. Já jsem měl to štěstí, že jsem ještě v únoru 1969 stačil obhájit kandidátskou práci. Po mně už to bylo řízení jenom jednou. Komise pak byly zrušeny, protože to bylo ‚hnízdo oportunistů a jiných podivných živlů‘. Takže pak se rok a půl neobhajovalo, než se podařilo sehnat dostatek straně věrných lidí, kteří by měli aspoň něco, čímž by mohli opravňovat své sezení v těchto komisích.
Já se pamatuji, jak to bylo v té fyziologické. Fyziologický ústav akademie jako velký ústav měl svou komisi. Byla rozprášena, protože ji vedl doktor Bureš, který byl jako ‚super oportunista‘ vyloučen ze strany, ale v ústavu naštěstí zůstal. Těm pravověrným se nepodařilo ho z ústavu dostat.
Nejhorší scénář, který hrozil, byl ten, že ředitelem fyziologického ústavu se stane profesor Jaromír Hrbek. Ten olomoucký, co byl ministr školství. Jako ministr školství si hledal trafiku v Praze a měla to být neurologická klinika v Thomayerově nemocnici a náš ústav. Profesor Hrbek si tehdy kladl za podmínku, že z ústavu odejde devět lidí. On byl schopen vypracovat hypotézu nebo i teorii o tom, že nás nedrží na Zemi gravitace, ale tlak částic z vesmíru. Pak měl ještě jednu příšernou teorií o vzniku pravoruké civilizace. Řada lidí z ústavu tyhle jeho super teorie uváděla na pravou míru a dostala se s ním dost střetu. Proto on je nemohl v ústavu trpět. Honza Bureš byl pochopitelně mezi tou devítkou. Zaplaťpánbůh v té době byla podepsána mírová smlouva mezi Sovětským svazem a Západním Německem, o které Jaromír Hrbek veřejně prohlásil, že je to dýka vražená do zad mezinárodnímu komunismu. Ústřední výbor KSČ to komentoval, že nějaký takovýhle profesor nemá co mluvit do mezinárodní politiky. Jaromíra Hrbka vykopli z pozice ministra školství, a tudíž jeho ambice na ta dvě pracoviště odešla. Tím pádem i zarytí ‚oportunisté‘ jako manželé Burešovi a další mohli v ústavu zůstat.
Profesor Servít podepsal v roce 68 Dva tisíce slov. Takže když po dubnu 69 nastal hon na čarodějnice, strašně moc na něj tlačili, aby svůj podpis veřejně odvolal. Někteří signatáři to udělali. Profesor Servít odmítl. Zdůvodnil to zkušeností, kterou udělal o mnoho let dřív. Bydlel na Hradčanech a byl členem stejné buňky komunistické strany jako Vlado Klementis. Posléze zvedl ruku pro to, aby strana co nejpřísněji potrestala zrádce Klementise. Tohle si nemohl odpustit, a slíbil si, že už nikdy neuhne od svých názorů.
Takže odmítl odvolat podpis. Vzápětí byl odvolán z funkce ředitele a postupně z jedné další funkce za druhou. Člen akademie bylo jediné, kde ho odvolat nemohli. Tam strana neměla dost dlouhé prsty. Čili tam profesor Servít zůstal.
Kdyby nebyl přišel srpen 68, tak bylo rozehráno, že se profesor Servít na podzim šedesát osm stane nejméně místopředsedou akademie, ale pravděpodobněji jejím předsedou. Místo toho začal jeho strmý pád.
Jaký byl v té době váš osud?
Já jsem mohl říkat, že jsem v akademii strašně povýšil. Původně byl profesor Servít jako ředitel a jako vedoucí oddělení mým dvojnásobným šéfem. Pak byl obou těchto funkcí zbaven. Vedení oddělení převzal neuropatolog docent Fischer, který ale na Vánoce 80 zcela nečekaně zemřel na infarkt.
Naše oddělení se snažil získat do svého područí tehdejší docent Tomáš Radil, známý pod původním jménem Weis, později byl profesorem.
Tohle jaksi už velmi důvěrná informace. Já jsem zašel za profesorem Houšťkem, se kterým jsem měl vztahy velmi dobré a požádal jsem ho o pomoc, což on udělal. Proti němu Radil Weis neměl šanci. Za to, že jsem se stal šéfem oddělení, a tedy nadřízený profesora Servíta, to mohl Josef Houštěk starší. Tohle bylo na začátku roku 81.
Vztah s profesorem Houšťkem
Moje vztahy s profesorem Houšťkem byly velice dobré, přestože jsem ho ještě jako student dvakrát vytočil do bílého žáru, když jsem se odvážil kritizovat způsob výuky na 2. dětské klinice.
Jednou to bylo veřejně. Podruhé na užším zasedání, kdy mě profesor Houštěk vyzval, abych zopakoval své námitky. Předpokládal, že couvnu. Já jsem necouvl a efekt byl opět stejný. Josef Houštěk se velmi rozčílil. Ale když vychladla jeho horká hlava, tak měl vztah ke mně daleko lepší než k těm, co mu jaksi byli oddáni ve všem všudy. On na mě stejně ocenil to, že jsem neuhnul a zůstal svůj. Proto sem po řadě let za ním mohl zajít a poprosit ho o pomoc.
Po roce 1989 doktor Drahota, který byl v té době teď ředitelem Fyziologického ústavu (ještě ČSAV), zjistil, že nemá šanci pokračovat. Jmenoval pětičlenné direktorium, které převzalo vedení ústavu. Já jsem byl jedním z členů tohoto direktoria, které pak na jaře 1990 organizovalo první volby ředitele. Úmyslně jsem nekandidoval, protože mně bylo jasné, že bych akorát sebral jeden, dva hlasy profesoru Ošťádalovi.
Je můj kamarád ještě z dob studia. Studoval o dva roky níž než já, ale dobře jsme se znali. Tehdy byl profesor Ošťádal zvolen ředitelem již v prvním kole volby. Zástupkyní mu dělala Helena Illnerová, kterou si ale profesor Zahradník vybral do svého týmu jako viceprezidentku akademie. Tyhle dvě funkce nešly dohromady. Když byl Bója Ošťádal zvolen podruhé, tak za mnou přišel s tím, jestli bych mu dělal zástupce.
Říkal: ‚Nebudu po tobě nic chtít, jenom potřebuji, abys to tady v době, kdy budu v zahraničí, ohlídal, Musím mít někoho, na koho se můžu spolehnout.‘ To se díky našemu dlouholetému kamarádství mohl. Tohle se stalo v roce 94.
Na konci roku 94 měl profesor Ošťádal infarkt a velmi zlou situaci. Shodou okolností to bylo ve věku, kdy ve stejném věku zemřel na infarkt jeho otec.
Bója Ošťádal mi líčil situaci, kdy ležel na IKEMu, a tu noc čekal, co přijde dřív. Jestli ráno a profesor Pirk, nebo další infarkt, který by to zakončil. Dopadlo to dobře, byl to profesor Pirk. Bóju odoperoval. Bója se postupně zlepšoval, ale přišel za mnou s tím, že abdikuje z pozice ředitele a abych se toho ujal, což bylo logické, když jsem byl jeho zástupce.
Já jsem nikdy nesměřoval k tomu, že musím být ředitelem, ale Bója Ošťádal mě do tohohle takhle navezl.
Já jsem nikdy nesměřoval k tomu, že musím být ředitelem, ale Bója mě do tohohle takhle navezl. Byl jsem vedením akademie pověřen vedením ústavu a potom v řádných volbách zvolen. A o čtyři roky později podruhé. Naštěstí v akademii platilo a dodnes platí, že ředitel může být zvolen jenom na dvě funkční období a pak už končí, protože instituce věčných ředitelů není to nejlepší.
Já jsem byl zvolen jednomyslně. V první volbě jsem neměl protikandidáta, v té druhé jsem měl, ale dopadlo to 16:0 pro mě. Řediteloval jsem až do roku 2003.
To jsme trochu přeskočili, vraťme se do doby kolem roku 1989…
Po roce 1990 v akademii pracovníci jednotlivých oddělení hlasovali proto, jestli současný vedoucí má nebo nemá zůstat vedoucím. V našem oddělení jsem dostal jenom jeden záporný hlas, ostatní všechny byly kladné.
Pochopitelně jsem měl řadu věcí v ústavu. Ústav prošel, jako celá akademie, dvěma fázemi redukce. První byla plošná redukce, kdy ústavy musely o dvacet procent snížit stav svých zaměstnanců. Tehdy se ještě hrálo na funkční místa čili, musel se snížit počet funkčních míst. To nestačilo a po nějaké době byla druhá fáze. To už byla fáze selektivní, kdy byly ústavy akademie zhodnoceny a zařazeny do kategorií. Náš ústav se dostal do té nejlepší kategorie, kde byla malá redukce.
Tehdy byly čtyři kategorie, poslední čtvrtá byla zrušit ústav bez náhrady, třetí byla zrušit ústav, ale slušným kolektivům nabídnout možnost v jiných ústavech. A pak byly dvě kategorie, které prošly s malým a s větším počtem snížení míst.
V našem ústavu už předtím vzniklo zcela spontánně hodnocení vědecké práce. Zasloužil se o to hlavně doktor Zicha, který se naučil scientometrii a udělal podle ní hodnocení jednotlivých oddělení v ústavu. Ukázalo se, že tam jsou oddělení, která moc nepublikují, a pokud ano, tak v mizerných časopisech. Čili ústav udělal rozlišení podle toho, do jaké kategorie se jednotlivé laboratoře dostaly. Některé byly na zrušení, ty ostatní musely odvádět určitá místa. Ty, co byly v první řadě, o žádná místa nepřišly.
My jsme byli v druhé řadě, tak jsme museli vlastně ještě něco snížit, což nebylo příliš bolestivé, protože i v rámci laboratoře byli lidi, kteří pracovali víc, a lidi, kteří pracovali míň.
Potom už byl v akademii klid a mír, který byl narušen jenom tím, že Bója Ošťádal abdikoval a já jsem byl vedením akademie pověřen, abych do řádných voleb vedl ústav. V těch volbách, to už jsem říkal, jsem neměl protikandidáta. Čili to bylo 16:0. V těch druhých jsem sice měl protikandidáta, ale dopadlo to zase v 16:0.
Stal jste se manažerem na plný úvazek?
Stal jsem se ředitelem ústavu, ale po celou dobu jsem pokračoval ve vědecké práci. Celou dobu jsem pracoval v laboratoři, kdy jsem rozšiřoval metodiky z evokovaných potenciálů, pracoval jsem hodně na vývojové farmakologii mozku. Zavedl jsem v té oblasti i vlastní jednodušší, ale velmi často používané techniky jako záchvaty křečí vyvolávaných nějakým křečovým jevem. Nejběžněji používaný pentylentetrazol, který působí jako antagonista na hlavní inhibiční mediátor kyselinu gama aminomáselnou. Tímhle jsem začal rozšiřovat spektrum metodik. Později přibyly metody morfologické.
Co patřilo mezi vaše ředitelské povinnosti?
Na akademii je shromáždění ředitelů, kde je všech šedesát tři ústavů akademie zastoupeno svým ředitelem. Tohle shromáždění je nesmírně rozumné. Jednou tam jeden mladý velmi ambiciózní kolega vystoupil s tím, že by se mělo zrušit pravidlo, že ředitel může být jenom dvě funkční období po sobě. Jak jinak tam bylo vždycky velmi kultivované jednání, tak z nás třiašedesáti skoro šedesát vyskočilo a začali jsme křičet, že v žádném případě. Tento návrh pochopitelně neprošel.
Na shromáždění jsem se také seznámil s řadou u dalších ředitelů. Konalo se v místnosti, kde byly stolky pro čtyři. Když jsem jednou přišel pozdě, volné místo bylo jenom u stolečků, kde seděli ředitelé humanitních ústavů. To bylo strašně príma, protože jsem se s nimi velmi dobře pobavil a dozvěděl řadu věcí. Potom ve chvíli, kdy po profesoru Zahradníkovi, kterého jsem si nesmírně vážil a měl ho rád, kandidovala Helena Illnerová, jsem já mohl pro její kandidaturu lobovat nejenom v ústavech oddělení věd o živé přírodě, ale i v oddělení humanitních věd. Takže Helena Illnerová s velikou převahou vyhrála tyto volby. Takže to byla moje, řekl bych, společenská činnost jako ředitele akademie.
Co mi ještě prozradíte z doby vašeho ředitelování Fyziologického ústavu AV?
Musel jsem v ústavu řešit řadu prostorových záležitostí. Nebylo úplně jasné, co komu patří. Dělala se tedy inventarizace prostoru.
Zůstaly tam v některé pozůstatky minulosti. Před rokem 89 tam byly tři kádrové rezervy na místo ředitele. Dvěma z nich jsem pro neprospěch zrušil oddělení. Hlavně v jednom případě to byla politická kariéra. A to třetí oddělení jsem zachoval a podržel ho. Bylo oddělení Josefa Houšťka mladšího, na kterého se po roce 89 sesypali hlavně ti, kteří se báli jeho otce a báli se ho i dost let po listopadu. Tak útočili na juniora, kterého jsem bránil.
Vztah k prof. Houšťkovi st.
Když už byl profesor Houštěk senior vyřazen ze všech svých funkcí a byl jenom penzista, tak jednou přijel navštívit syna do ústavu. Já jsem viděl, jak odchází na parkoviště. Protože naše laboratoř je v přízemí, tak jsem stihnul vyběhnout a profesora Houšťka ještě na parkovišti dostihnout a pozdravit ho, protože to byl člověk, kterého jsem si opravdu vážil.
Zapojil jsem ho, dal jsem mu určitou ústavní funkci. Staral se o výběr nových investic, protože vždycky žádostí bylo víc, než kolik jsme dostali z vedení akademie peněz. Pepík tohle perfektně dělal.
Moje vztahy s Josefem Houškem mladším jsou od té doby, kdy jsem ho v ústavu podržel, velice dobré. Pepík už je vlastně taky důchodce, ale taky pracuje.
Já jsem přežil s řadou menších či větších problémů svoje ředitelování. V roce 2003 byl zvolen můj zástupce doktor Kuneš z dvouhvězdí Kuneš-Zicha. Společně velice dobře vedli laboratoř zabývající se hypertenzí. Doktor Kuneš celou mi celou dobu mého ředitelování dělal zástupce, takže jsme společně čelili všem možným nástrahám.
Pak se automaticky hlásil do konkurzu, kde to pro něj bylo poměrně jednoduché. Zase měl protikandidáta, ale ne vážného. Čili prošel bez ztráty květinky.
Čím jste se zabýval po ředitelské éře?
Já jsem se vrátil do laboratoře. A protože mně bylo jasné, že takový plat jako ředitel už mít nebudu. To byl omyl, protože tím, jak šla inflace nahoru, tak platy výrazně rostly. Požádal jsem si o tedy důchod a stal se pracujícím důchodcem.
Od roku 2003 pracují jako důchodce ve své bývalé laboratoři, jejíž vedení jsem předal už v roce 2001 Haně Kubové, tehdy ještě mé přítelkyni, od roku 2005 dodnes už mé manželce. Máme za sebou stříbrnou svatbu a pokračujeme dál.
Hanka tam zavedla další metodiky a získala pracovnice zkušené v oblasti molekulární biologie. Pokračujeme s řadou metodik nejen na tematice epileptických záchvatů, což je jednorázová záležitost, ale v epileptickém procesu změny na epilepsii, to znamená opakovaný spontánní výskyt epileptických záchvatů. Já se věnuji hlavně jednorázovým záchvatům, Hanka je zaměřená na proces epileptogeneze a důsledky. I když každý máme trochu odlišnou tématiku, tak spolupracujeme a je z toho řada publikací.
"I když Hanka je absolventka farmaceutické fakulty, tak farmakologie epilepsie záchvatu i epilepsií dělám víc já amatér poučený v oblasti farmakologie. Když jsem s tím začínal, to bylo ještě za éry paní profesorky Raškové, byl v jejích laboratořích farmaceut docent Janků. Výborně se vyznal v hodnocení výsledků a ve statistice. Zašel jsem za ním a on mi velmi ochotně pomáhal. Tak jsem se stal poučeným amatérem a mohl jsem ve farmakologii pokračovat."
Farmakologie antiepileptik jede dvěma směry. Jednak již užívaná nebo potenciální nová antiepileptika, jednak mediátorové systémy, které můžou vlastně hrát roli. Epileptický záchvat je sice generován hlavním excitačním glutamátergním systémem, ale hraje tam roli celá dalších mediátorů a modulátorů. V tomto je druhá větev, po které já jdu.
Rozšířil jsem taky metodiky vyvolávání epileptických záchvatů, čili sem schopen testovat různé látky v různých modelech. To, co stále držím, je vývojový aspekt.
Je zájem výrobců léků na výsledcích vašeho zkoumání?
Teď už je situace příznivější. Ještě tak před deseti lety neměly farmaceutické firmy zájem na dětských epilepticích. Když uváděly na trh nový lék, bylo to s omezením preskripce od 12 let, nikoliv pro děti. Tohle se už zlomilo, farmaceutické firmy si uvědomily, že převaha epilepsií začíná v dětském věku a že dětští pacienti si zaslouží pozornost a snahu o věkově specifické léky. A to je oblast, ve které já se pořád pohybuji.
Ještě tak před deseti lety neměly farmaceutické firmy zájem na dětských epilepticích. Když uváděly na trh nový lék, bylo to s omezením preskripce od 12 let, nikoliv pro děti.
Publikovat tam teď je už podstatně snazší, než bylo před x lety, protože farmaceutické firmy si toho považují a používají naše výsledky jako paralelu ke svým výzkumům.
Když jde nějaký lék do klinické fáze testování na dětech, tak velmi často se opírají o naše experimentální výsledky. I když pochopitelně je nutné velmi pečlivě srovnávat výsledky u lidí a výsledky u experimentálních zvířat, v našem případě u laboratorních potkanů. Mají s člověkem společné to, že se rodí s mozkem nezralým, který dozrává až v průběhu postnatálního období. Mají období, kdy jsou mláďata zcela závislá na matce, což je pro lidi a potkany společné. Jenom běh života je jiný, protože průměrné dožívání potkanů jsou dva roky. Když má někdo potkana jako domácího mazlíčka – jsou takoví, protože to jsou zvířata velmi chytrá a učenlivá – tak tam se může potkan dožít až tří let.
Vývoj u potkanů běží daleko rychleji než u lidí, takže je nutné to srovnávat. V literatuře jsou dvě velmi kvalitní práce, které tohle dělají. My to srovnáváme na základě vývoje mozku. Víme, že potkaní mozek dozrává do situace, ve které je mozek plně donošeného novorozence, přibližně dvanáctý den po narození. A pak už to běží daleko rychleji než u lidského novorozence, kojence a batolete.
Proč vás nezlákaly farmaceutické firmy, abyste pracoval pro ně?
Oproti kolegům, kteří šli k farmaceutickým firmám pracovat, jsem měl podstatně jinou pozici. Mám jednu hezkou historku, kdy mě určitá farmaceutická firma pozvala na firemní sympozium, kde jsem mluvil o preklinických výsledcích s jejich novým lékem. Zástupce jiné farmaceutické firmy za mnou přišel celý zděšený, jestli pro ně můžu ještě něco dělat, když si mě tahle první firma koupila.
Tak jsem ho ujistil, že si mě ta firma nekoupila a že si sám sebe cením na peníze, které zdejší zastupitelstva farmaceutických firem nemají. Možná by mě zlákala centrála, kde jsou ty peníze poněkud jiné a taky se tam dělá něco jiného. Tam už zástupce farmaceutické firmy není jen cesťák s určitým lékem. Tím jsem ho silně udivil.
I tak ale farmaceutické firmy nabízejí obecně vyšší výdělky. To vás nelákalo? Vás víc lákalo být v laboratoři a dělat si své?
Mě to baví. A jak to kdysi dávno řekl doktor Bureš: v experimentální práci zůstávají ti lidé, pro které je větší odměnou, že si celý život můžou hrát, než to, že dostanou větší peníze. A má v tom pravdu, protože tahle motivace je silná.
Jak dlouho se ještě plánujete věnovat své výzkumné činnosti?
Doufám, že ještě nějakou dobu v laboratoři budu. Genetický podklad bych k tomu měl. V rodině mé matky, do které typově patřím, se věk devadesáti let v plné fyzické i psychické čerstvosti vyskytoval relativně často i v době, kdy stoletých u nás bylo pět a půl. Už jako dítě jsem si naplánoval, že se dožiju 100 let, což v té době bylo velmi troufalé. Teď už to tak troufalé není. Stoletých je hodně. Tak doufám, že to dotáhnu minimálně těch čtrnáct let, co mi do té stovky chybí.
Vy jste byl ale aktivní i na mezinárodní epileptologické scéně…
Poprvé jsem se do Spojených států dostal v prosinci 1989, abych přebral cenu Americké epileptologické společnosti, kterou mně udělili už na podzim, tedy v době, kdy mě mohli znát jenom z mých publikací, ale ne osobně.
V tom prosinci 89 jsem se tam cítil trochu jako v Jiříkově vidění. Najednou jsem potkával lidi, jejichž jména jsem znal jenom z publikací a kteří se mnou, pokud byli starší, hovořili jako rovný s rovným. Pokud byli mého věku nebo mladší, tak měli vysloveně kamarádský přístup. Tam jsem se taky setkal s řadou klasiků experimentální i klinické epileptologie a vešel jsem do povědomí epileptické společnosti jako reprezentant toho, že něco je i v Československu.
Potom jsem mohl bojovat za naši epileptologii na nejrůznějších mezinárodních fórech. Díky tomu se podařilo prosadit pořádání Světového epileptologického kongresu v Praze v roce 1999. To byl druhý kongres v Evropě po sobě, což bylo zvláštní. Ale tehdejší velmi vlivný generální sekretář mezinárodní ligy profesor Avanzini z Itálie (stejný ročník jako já, tudíž vztah velmi kamarádský, tykali jsme si) na té schůzi, kdy se o tom rozhodovalo, mi vysvětlil: ‚Vy vlastně nejste Evropa, takže to není dvakrát po sobě v Evropě.‘
Jak se první velký epileptologický kongres v České republice povedl?
Tenhle kongres jsem organizoval společně s Vladimírem Komárkem. Byl osmičlenný přípravný výbor, kde Vladimír Komárek udělal tak šedesát procent práce, já třicet a zbývajících šest členů se podílelo na těch deseti. Někdo více, někdo, řekl bych, vůbec ne. Kongres se nám podařilo zorganizovat a byl velmi úspěšný. Tam si udělal Vladimír Komárek mezinárodní jméno. Předtím byl známý jenom ve východním Německu.
Do vědeckého výboru jsem přibral Ivana Rektora, který měl mezinárodní kontakty, ale omezené jenom na Francii. Čili tihle dva se etablovali v Evropě a bylo to príma, protože jsme společně pracovali na jménu české epileptologie.
Tehdy jsem taky zorganizoval Sborník, do kterého přispěli všichni, co v České republice něco rozumného v epileptologii dělali. Vyšlo to v mezinárodním časopise, kde jsem měl dobré přátelské vztahy se šéfem nakladatelství. Vzniklo tak suplementum Epileptologie v České republice, což byla další propagace.
Jak epileptologické kongresy vypadaly?
Nejrůznější čeští epileptologové sice jezdili na mezinárodní kongresy, ale drželi se tam obvykle pohromadě v houfu. Říkali jsme tomu, že se tam vyskytuje motolská svatba. To říkala i Adélka, že před Vladimírem Komárkem ta klinika za moc nestála, že ji Vladimír velmi pozvedl. A tím taky začal konec motolské svatby.
Já jsem tehdy mluvil s Petrem Marusičem, kterého jsem dovedl k obhajobě Ph.D., ať nesedí v tomhle houfu, ale ať si jde sednout kamkoliv jinam. Že devětkrát z deseti případů to bude jenom společenská záležitost, ale jednou z deseti natrefí na někoho, kdo mu bude moc užitečný. Petr se podle toho začal chovat a začal si budovat své vztahy.
Měl jste podobný vliv ještě na někoho?
Totéž byl Pavel Kršek. Dělal celou Ph.D. práci u mě v laboratoři. Vybudoval si dobré mezinárodní vztahy v Evropě a pak si vyjednal stáž na Floridě, kde je jedna z nejlepších neurologických klinik zaměřených na epilepsii ve Spojených státech.
A pak jsem odchoval ještě další dva současné motolské přednosty. Profesor Jiruška byl student mého kamaráda, profesora Brožka, který dost nečekaně zemřel. Přemek Jiruška tehdy přišel za mnou, jestli bych se ho ujal a dotáhl do konce jeho Ph.D. studium, což jsme společně udělali.
Současný šéf zdejší patologické fyziologie Jakub Otáhal byl jako Ph.D. student na biomechanice a tam po něm jeho školitel chtěl, že musí mít vedlejšího školitele z medicíny. Jakub přišel za mnou, a tak jsem se stal jeho, tehdy už se tomu říkalo vedlejší školitel. Předtím to mělo krásný název pomocný školitel, což poněkud evokovalo pomocnou školu.
Mám na svědomí čtyři motolské přednosty. Teď už pro ně jsem vlastně jenom takový ten dřevěný svatý, jehož sochu používají, když se to hodí.
Za svou práci jste byl mnohokrát oceněn. Zmínili jsme cenu Americké epileptologické společnosti v roce 1989. Jaké další byste jmenoval?
V prosinci 89 jsem převzal tu velmi výraznou poctu od American Epilepsy Society. Tehdy to vedli ve dvou kategoriích klinická a experimentální. Můj klinický spoluvyznamenanec byl jedním z naprosto předních amerických epileptologů profesor Kellaway z Texasu.
Tím jsem se zabydlel v mezinárodní společnosti. Mezinárodní vyznamenání přišla ještě dvě. V roce 1995 jsem dostal čestný titul Ambassador for Epilepsy, který se dává zasloužilým pracovníkům. Uděluje ho společně Mezinárodní liga proti epilepsii, jakožto profesionální organizace, spolu s organizací pacientskou Bureau for Epilepsy.
Ještě v roce 2016 u příležitostí konání Evropského epileptologického kongresu v Praze si na mně mezinárodní výbory vzpomněly a byl jsem jako experimentální pracovník poctěn Evropskou cenou epilepsie. To jsou tři velká mezinárodní uznání, která jsem dostal.
Kromě toho mám pochopitelně celou řadu tuzemských vyznamenání. Od akademie mám nejvyšší možné vyznamenání Purkyňovu medaili za zásluhy v oblasti lékařských věd. Od České lékařské společnosti mám Zlatou medaili.
Vždycky, když velmi slušně poděkuji, tak cituji jednoho olomouckého pana profesora, gynekologa a porodníka, který při příležitosti svých 80. narozenin pronesl, že moc za všechny medaile děkuje, ale že si je vědom lidového přísloví, že když prší medaile, tak je válka prohraná. On to řekl trochu jinak. Já necituji klasika doslova, nejsem příznivcem používání sprostých slov.
Studia jste končil počátkem 60. let, kdy to tady se trošku pootevíralo. Lákalo vás vyjet na zkušenou do světa?
Tehdy se to skutečně otevíralo. Já jsem po promoci v roce 1961 nastoupil do Ústavu výzkumu vývoje dítěte. Profesor Jílek, který mezitím absolvoval roční stáž ve Spojených státech na velmi renomovaném neuroontogenetickém pracovišti, začal organizovat neuroontogenetická sympozia v Praze. Já jsem se od prvního sympozia účastnil. Seznámil jsem se s řadou zahraničních kolegů.
Pravidelně tam byli ruští neuroontogenetičtí pracovníci, řada z nich výborných a oni obvykle neuměli jiný jazyk než ruštinu. Tak jsem na druhém nebo třetím sympoziu uplatnil své jazykové schopnosti a ujal se tlumočení. Jejich projev jsem převáděl z ruštiny do angličtiny. To byl základ mých velmi dobrých vztahů s nimi.
V Moskvě byla moc dobrá skupina vedená paní profesorkou Šulejkinou. Seznámil jsem se tam dobře s doktorem Rajevským, který asi neměl nejlepší kádrový posudek. Jeho prapraprapředek velel Kutuzovovu dělostřelectvu v bitvě u Borodina, takže doktor Rajevský dělnický kádr samozřejmě být nemohl. Velmi jsme se skamarádili. On pak přijel sem do Prahy, byl tu dva měsíce. Vznikly z toho dvě společné publikace, jedna z Prahy, druhá z Moskvy, kde jsem já na oplátku byl v jejich laboratoři.
Paní profesorka Šulejkina kromě toho, že byla dobrá vědkyně, tak měla velmi dobré společenské postavení, neboť její manžel byl sekretář ruské akademie věd. Protože bylo její společenské postavení velmi pevné, mohl pod ní vyrůst Voloďa Rajevský, potomek šlechtického rodu.
Zažil jste i vy, že se někde podařilo udržet kvalitní lidi navzdory společenské situaci za vlády KSČ?
Profesor Jílek se stal šéfem Fyziologického ústavu Fakulty všeobecného lékařství, kde se mu podařilo udržet I některé ohrožené činitele: tehdejšího docenta, pozdějšího profesora Mourka. Docent Sedláček byl převeden na psychiatrickou kliniku, ale Lubor Jílek mu zachoval laboratoř na Albertově v budově Fyziologického ústavu. Takže nedopadli jako profesor Mysliveček v Plzni, kterého převedli na psychiatrickou kliniku a všechno, co měl, byla místnost, stůl a židle. Experimentálně pracovat už nesměl. Utekl do Prahy a tehdejší ředitel ústavu za mnou jako za vedoucím laboratoře přišel, že má prosbu, jestli bych do laboratoře profesora Myslivečka nepřijal, což jsem samozřejmě udělal. On se mohl znovu vrátit i k experimentální práci. To byla jedna z mých zásluh.
Druhá zásluha mohla být v tom, že když hrozilo docentu Sedláčkovi na fakultě velké nebezpečí, tak jsem mu nabídl, aby formálně přešel k nám. To uvítal, ale pak se poměry na fakultě uklidnily, takže nemusel jít do dalšího exilu.
Byla to dost divoká léta.
Pokud se vrátíme ke sbírání zahraničních zkušeností. Jak to s vámi vypadalo potom, co se změnila situace společenská, to znamená po roce 1989?
Lákalo mě to. Měl jsem velkou šanci získat dvouleté stipendium do Spojených států. Byl bych ho určitě dostal, ale znamenalo by to, že v laboratoři už by nezbyl nikdo, kdo by byl schopen samostatného programu. Takže jsem to zamítl s tím, že jsem laboratoř uvedl do života.
Jaká byla vaše učitelská dráha?
Já učím skoro odjakživa. Když jsem začal dělat pomocnou vědeckou sílu u profesora Jílka, tak tehdy vedli praktika asistenti, kteří byli většinou dosti líní. Přišli na praktikum, udělali úvod a pak nechali studenta - pomocnou vědeckou sílu nebo demonstrátora - aby praktika odvedl. Když jsem byl ve 3. ročníku, tak jsem poprvé vedl praktika 2. ročníku z fyziologie.
O rok později, kdy už jsem byl ve 4. ročníku, jsem vedl praktika celá. Tam už mě nechali dělat i ten úvod, neboť jsem se osvědčil.
ak jsem vedl jedna praktika, kde mezi studenty seděl Bohuslav Ošťádal. Tam jsme se pořádně seznámili a skamarádili.
Pak jsem vedl jedna praktika, kde mezi studenty seděl Bohuslav Ošťádal. Tam jsme se pořádně seznámili a skamarádili.
Praktika jsem vedl i po promoci na patologické fyziologii Fakulty dětského lékařství.
Úplně náhodou jsem se v únoru 1969 potkal na nějakém divadelním představení se Standou Trojanem, tehdy asistentem na Fyziologickém ústavu Fakulty všeobecného lékařství, později docentem, profesorem a přednostou tohoto ústavu. A Standa, se kterým jsme kamarádili z různých sportů, říkal: 'Prosím tě, nechceš v nadúvazku jít k nám učit? My máme problémy, protože několik asistentů emigrovalo a my horko těžko zajišťujeme praktika.' Řekl jsem, že ano, protože učil jsem vždycky rád. Kontakt se studenty se mi líbil a líbí dodnes. Tak jsem začal jako externista učit na Fakultě všeobecného lékařství fyziologii.
Učil jsem tam prakticky až do doby, kdy se osamostatnily fakulty hygienická a pediatrická.
Tehdy na hygienickou fakultu jako šéf fyziologie přešel docent Stoilov, což byl velice slušný mužský, mimochodem plukovník bulharské armády, který se zúčastnil bojů ve druhé světové válce.
K němu nás tři externisty převedli, protože on měli jenom jednoho spolupracovníka, který s ním přešel na hygienickou fakultu. Rok jsem učil tam. Mezitím se z absolventů hygienické fakulty postupně vybudoval kádr, který byl schopen učit praktika, a já jsem se vrátil na 1. lékařskou fakultu.
Tam jsem učil vlastně až do roku 1987. Tehdy se šéf ústavu profesor Trojan dohodl s profesorem Rokytou, který vedl katedru fyziologických oborů, čili fyziologii, patofyziologii a klinickou fyziologii, že já přejdu jako externí šéf patologické fyziologie na fakultu hygienickou.
Jinak Richard Rokyta byl taky můj dlouholetý sportovní kamarád. Musím říct, že kamarádství vzniklá ze sportu, jsou velmi pevná a bez toho, že by ti kamarádi na sebe koukali, jestli ten či onen z toho má víc nebo míň.
Takže jsem tam přešel. Vzal jsem to i z toho důvodu, že jsem si chystal únikovou cestu z akademie. Bylo mi jasné, že jakmile dovrším penzijní věk, tak mě profesor Radil bez milosti vykopne. Udělal jsem tu chybu, že jsem párkrát ukázal na něco, co neudělal správně a to se neodpouští. Takže jsem šel do náhradního útulku.
Jaké to v azylu bylo?
Nebylo to jednoduché, protože na patologické fyziologii byla jedna soudružka asistentka, která udělala kandidaturu na jediný abstrakt. Odborně nestála za nic, ale její manžel byl subalterní úředník na ústředním výboru, takový ten podržtaška. A to jí opravňovalo k tomu, že se domnívala, že novou šéfkou má být ona.
A tak na tom začala silně pracovat. Udělala jednu velmi taktickou chybu. Já jsem byl coby vyškrtnutý člen partaje velmi zranitelný. Uvědomila si, že kdyby útočila přímo proti mně, lidi by si okamžitě uvědomili, z jakého důvodu to dělá. Zaútočila tedy na Richarda Rokytu. Ten už byl zpátky v partaji, vzali ho tam po nějakém milostivém létě. Na fakultě měl velmi dobrou pozici. Děkanem byl tehdy internista profesor Víšek, který byl vynikající lékař, mimochodem byl osobní lékař Jaroslava Seiferta. Nemusel se nějakého podržtašky z ÚV bát. Richarda Rokytu, a tím pádem i mě, podržel, takže jsem tam mohl fungovat dál.
Musel jsem si zopakovat řadu věcí z patologické fyziologie. A protože existovaly nejméně dvě slušné učebnice patofyziologie, jedna česká a jedna slovenská, tak jsem nedělal systematickou přednášku od obecné až po nervový systém. Ale zval jsem své známé a kamarády, který pracovali v jednotlivých oborech, aby přenesli určitou kapitolu ze své oblasti.
Jak to probíhalo?
Když člověk přednáší něco, na čem sám pracuje, tak přednáška je daleko kvalitnější. To je první věc. Druhá věc: já jsem je neměl, jak motivovat. Mohli dostat děkovný list od děkana fakulty, ale to bylo všechno. A ačkoliv za to nebyla ani koruna, tak nikdo z mých kamarádů a známých tuto pomoc neodmítl.
Zdeněk Deyl tam přednesl moc hezkou přednášku o patofyziologii vaziva, kterou by si kosmetické firmy za rámeček nedaly. Odhalil tam řadu triků, které kosmetické firmy používají. Měl to striktně na základě toho, že věděl, co se děje a co se neděje. Že třeba potravinové doplňky, které se prodávají, jsou dobré, můžou nám dodat kolagen. Ale už dodávají jenom nějaký kolagen, kdežto když pojídáme živočišný kolagen v sulcu, v tlačence a podobných věcech, tak je tam je přirozené složení mnoha variant kolagenů, které potřebujeme. Takže je to lepší než platit firmám vyrábějícím potravinové doplňky. Velmi mě tím potěšil, protože já jsem zastával názor, že kližky jsou lepší zdroj kolagenu než placené potravinové doplňky.
Já jsem si odseděl všechny přednášky, co tam mí kamarádi a známí říkali. Z těch asi osmi lidí, které jsem pozval, jsem nahradil jenom jednoho výborného odborníka, ale naprosto nezkušeného pedagoga, který svou přednášku odmumlal otočen k tabuli, na kterou čmáral jeden vzorec za druhým. Takže to byla přednáška na dvě věci. Poděkoval jsem mu a víckrát už jsem ho nezval.
A jaká je vaše učitelská stopa na 2. lékařské fakultě?
Když se osamostatnila patologická fyziologie, tak tam neuro přednášel docent Šmejkal, což byla tragédie. Hodný, slušný člověk, ale odborně bída s nouzí. Vašek mi odpustí.
Jakmile se tam ujal šéfování Martin Vízek, opět můj kamarád hlavně z basketbalu, tak mě pozval, abych tam přednášel neuro.
Prvně to byla celá neuropatofyziologie, pak se to omezovalo, až mi zůstaly dvě přednášky české a dvě anglické. Tak to trvalo až do doby, kdy Martin Vízek odešel do penze a vedla to paní docentka Maxová. Tehdy jsem de facto ze dne na den skončil.
To si musím na fakultu trochu postěžovat. To, že už nemám přednášky, jsem se dozvěděl z rozvrhu přednášek na další semestr. A protože už několik málo let předtím mě Martin Vízek dohodil k Pavlovi Kolářovi, tak jsem měl na této fakultě kam se uchýlit.
Vy jste mnohokrát zmínil sportovní přátelství. Jaký sport vás uchvátil?
Já jsem nijak extra rád neprovozoval běh jako takový, mně tam vždycky museli hodit nějaký míč, abych se rozeběhl. A těch míčů jsem zažil velké množství od stolního tenisu až po fotbal s medicinbalem jako součást tréninku.
Byly to ale hlavně tři sporty. V první řadě basketbal. Ten jsem hodně miloval a moc let jsem ho hrál. Pak to byl fotbal. Hrál jsem ho vždycky na amatérské úrovni. Na rektorských dnech jsem obvykle reprezentoval 3. lékařskou fakultu, protože tam byl můj fotbalový kamarád Richard Rokyta. Reprezentoval jsem ale jednou také 1. lékařskou fakultu. V obou zápasech proti 2. a 3. lékařské fakultě jsem dal gól. Pak jsem se jim posmíval, že na to, aby dávali nějaké góly, musejí mít externisty.
Ten třetí sport byl tenis, který jsem hrával už jako student. Po skončení studií jsem toho nechal, protože to byl sport finančně nákladný. Vrátil jsem se k němu až po řadě let, kdy jsem chodil hrát s profesorem Trojanem.
Mělo to jednu velkou výhodu, že jsem neztratil úplně návyky. Ale nevýhodu, že Standa Trojan hrál spíš takový ten ženský tenis. Měl velmi chytře umisťované údery, ale v žádném případě nebyl ranař, ať už při servisu nebo v rámci hry. Takže já jsem se nacvičil na tenhle měkčí tenis.
A potom úplnou náhodou můj bývalý aspirant a spolupracovník, který odešel k farmaceutické firmě, chodil do Kunratic na tenis se svým tchánem a dalšími dvěma lidmi na čtyřhru. Vypadl jim jeden hráč a Michal si vzpomněl, že já jsem tenis hrával. Zeptal se mě, jestli bych se k tomu nechtěl vrátit. Tak jsem se vrátil. Začátky byly krušné. Ale co se člověk naučí v mládí, tak se velmi rychle vrátí. Plnohodnotně jsem se zapojil do jejich deblu. Ten debl v naprosto změněné sestavě trvá dodnes. Chodívali jsme tehdy v neděli dopoledne, teď chodíme v pátek v podvečer. Zůstali tam z té původní sestavy jenom Michal Pohl a já, další dva spoluhráče máme zbrusu nové. Jsou to Michalovi známí z farmaceutických firem.
