Student 5. ročníku Všeobecného lékařství Martin Vidlička strávil klinickou stáž v městě Surabaya v Indonésii. Píše esej a posílá fotografie.
V létě jsem se vydal do jihovýchodní Asie, mým hlavním cílem bylo indonéské město Surabaya. Měl jsem před sebou měsíční stáž plus nějaké to cestování, takže jsem si svou volbu a plán pořádně promyslel ještě dřív, než jsem dostal dopis o přijetí, protože to mohlo být třeba jen osm týdnů před odletem.
Cesta do Indonésie byla poněkud spletitá a vedla přes Thajsko, Malajsii a Filipíny. V těchto zemích jsem strávil tři týdny jen se čtyřicetilitrovým batohem jako příručním zavazadlem, než jsem dorazil do cíle.
Místní pobočka IFMSA (CIMSA) byla opravdu hodná a poslala ne jednu, ale rovnou dvě kontaktní osoby, aby mě vyzvedly z letiště, dokonce po jedenácté hodině večer. Čekali na mě se simkartou a řadou užitečných informací. Měl jsem jenom den na to, abych se zabydlel a pořídil si věci, které jsem na stáž potřeboval. Pokoj, který mi přidělili, byl na asijské poměry až podivuhodně dobrý a užil jsem si i určitého luxusu, například úklidové služby.
V indonéských nemocnicích vyžadují striktní dress code. Většinu věcí jsem s sebou netahal a musel si je pořídit na místě, naštěstí jsem ale stážoval na chirurgickém oddělení, konkrétně na neurochirurgii, a proto jsem nepotřeboval hodně oblečení, ani plášť. Většinou jsem se rovnou po příchodu do nemocnice převlékl do sálového oblečení a celý den strávil při operacích.
Co se týče indonéského zdravotnictví, jeho úroveň se od Česka radikálně liší. Spektrum nemocí, se kterými se člověk setká, je úplně jiné oproti tomu, co obvykle pozorujeme u nás. Třeba vidět masivní absces v tělech obratlů není pro neurochirurga v Indonésii nic nevídaného. Infekční nemoci byly celkově velikým problémem, pravděpodobně z důvodu neexistujícího povinného očkování. Kromě toho se člověk setká s tropickými nemocemi jako horečka dengue, kterou onemocněla i jedna ze stážujících studentek, nebo třeba malárie.
Svoje zkušenosti z operačních sálů můžu ale jenom vyzdvihnout. Rutina indonéských chirurgů je stejně precizní jako u nás, dbají o sterilitu a prevenci nosokomiálních nemocí velmi pečlivě. Pozoroval jsem menší nedostatky v přístrojovém vybavení, ale nebylo to nic zásadního. Naopak v oblasti personálu nás rozhodně předčili. Oddělení neurochirurgie mělo více než třicet rezidentů. Většina pacientů na neurochirurgii byli pacienti po traumatu, a to z prostého důvodu: v Indonésii je šílená doprava a všichni jezdí na skútrech bezohledně a často taky bez helmy.
Jako stážista na oddělení neurochirurgie jsem se setkal s velkým množstvím empatie, byli rádi, že vidí někoho se zájmem o tenhle obor. Chtěli se se mnou aktivně dělit o informace, zjistit, jaký je stav u nás, jak děláme věci a podobně. Mnozí taky navštívili konference v Praze, a dokonce i znali profesora Beneše z ÚVN.
Nejzajímavější operace, na kterou jsem se mohl podívat, byla ale z oddělení pediatrie, a to odloučení siamských dvojčat. Při téhle příležitosti nás o případech srostlých dvojčat poučil indonéský neonatolog, a dokonce mi věnoval svoji knížku na toto téma. Z operací na neurochirurgii jsem měl možnost aktivně se podílet, vyzkoušet si šití operačních ran, dokonce i operovat pod mikroskopem, což bylo pro mě osobně asi největším přínosem.
Místní studenti z University of Airlangga, kteří byli členy IFMSA a věnovali se nám, byli velmi tolerantní. Vždy se k nám chovali s respektem, až jsem měl pocit, že nás nebrali jako rovnocenné kolegy, ale něco víc. Každopádně se ale snažili poskytnout nám co nejlepší kulturní zážitek. O víkendech jsme měli možnost cestovat a poznávat krásy Indonésie. Na tohle jsem se těšil. Chopil jsem se šance a sám organizoval víkendové výlety třeba do největšího budhistického chrámu Borobudur nebo na pozorování východu slunce nad vulkánem Bromo.
Dalších pár týdnů po konci stáže jsem pokračoval v sólo cestování a navštívil řadu indonéských ostrovů, kterých mají více než 35 tisíc, takže bylo z čeho vybírat. Moje cesta vedla nejdřív na ostrov Flores, kde jsem v izolaci od jakékoliv západní kultury mohl naplno propadnout indonéským tradicím a bydlet na chvíli ve vzdálené vesnici Wae Rebo. Z Floresu jsem se dál doplavil na ostrov Komodo, podíval se na endemické plazy, dřív než se park v roce 2020 uzavře kvůli jejich ohrožení.
Pak už to byla turistická klasika: Jel jsem se na Lombok se stále aktivní sopkou Rinjani (3 726 m n. m.), na malinkaté ostrůvky Gilis, ostrov Nusa Penida, který bych přirovnal k Maltě. Poslední bylo až chronicky proslavené Bali, kde se mi upřímně moc nelíbilo. Po předchozích zkušenostech tam na mě bylo moc turistů a moc Indonésanů, kteří se snažili turisty okrást.
Navštívit Indonésii všem doporučuji. Jídlo je tam jedno z nejlepších, co jsem kdy ochutnal. Nejen jeho rozmanitost, ale naprosto jedinečné jsou i koření a styl přípravy. Oběd nebo večeře stojí asi kolem 25 korun. Takže tam asi nezhubnete. Určitě to ale stojí za to.
Taky bych chtěl vyzdvihnout lékařské zkušenosti, které jsem v Indonésii získal, i když jsem si před odjezdem skepticky říkal: „Co mi to tak asi může dát?“ Nevěděl jsem, jak moc se budu mýlit. Stáž jako taková mě posunula hodně, nejen v profesionálních dovednostech, ale i jako člověka, a pomohla mi k větší flexibilitě a toleranci. A taková stáž stojí za každou korunu a za všechny potíže!
