Jiří Lorenc, student 4. ročníku Všeobecného lékařství, strávil letní stáž v Čcheng-tu v čínské provincii Sečuán. Píše esej a posílá fotografie.
Ni hao, wo jiao Jirka. Tato věta se stala základem mého cestování v Číně – bohužel další pokračování konverzace pokračovalo stylem usmívat se a mávat, usmívat se a mávat… Po mých velkých vzorech v cestování jako Marco Polo nebo Tomáš Ferra Jelínek jsem se i já vydal do nejlidnatější země světa. Plán psát si deník vzal za své kvůli mojí lenosti a plnějšímu programu. Celkově jsem strávil v Číně čtyři týdny na praxi v čínské nemocnici v Čcheng-tu a další tři týdny cestováním.
Nejdříve malý návod, jak v Číně přežít. V této době je to, podle mého názoru, velice jednoduché. Hlavní věci, které musíte mít neustále u sebe, jsou kopie pasu (plus pas schovaný v zavazadle), mobil s externí nabíječkou a staženými aplikacemi, off-line překladačem a off-line mapami, peníze v hotovosti a spousta trpělivosti. Ačkoliv jsme v této době vyzbrojeni moderní technikou, někdy jsem se musel uchýlit ke starému osvědčenému stylu dorozumívání rukama nohama.
Pokud zvládáte cestování po Praze, což pravděpodobně ano, tak by vám nemělo dělat problém cestování po této zemi. Systém je stále stejný – letiště, nádraží, metro –, jen trochu ve větším. Rozdíl je pouze v tom, že je zde vše napsáno krásnými obrázky, doplněné (naštěstí) i anglickým překladem. Pokud se i přes tento návod náhodou ztratíte, vždy jsem potkal velice milé lidi, kteří byli nápomocní při hledání cesty. (Ano, ne každý mluví anglicky, ale vždy najdete někoho, kdo ano. Lidí je tam víc než dost, tak se nevzdávejte.)
První týden v Čcheng-tu se konal tzv. UIP (university international program) pro studenty z celého světa, kterého jsem se s radostí zúčastnil. Zde jsem poznal skvělé lidi a přátele opravdu z celého světa – od Kanady a USA přes Anglii, Libanon až po Čínu a Austrálii. Cílem bylo poznat tradiční čínskou kulturu a seznámit se se studenty, což se více než zdařilo. S těmito lidmi jsem také uskutečnil mnoho výletů po okolí a prožil spoustu bujarých nocí. Je opravdu nezapomenutelné jezdit taxíkem v ranních hodinách po městě s 11 miliony obyvatel, které vůbec neznáte. S lidmi, o kterých jste ještě před pár dny nevěděli, že existují, a zachraňovat opilého čínského studenta, který, bohužel, nevydrží tolik co ostatní (deficit acetaldehyd dehydrogenázy se může opravdu vymstít…).
Samotná stáž probíhala ve West China Medical Center of Sichuan University. Je to druhá největší nemocnice v Číně, disponující asi 4 300 lůžky. Já jsem si vybral oddělení neurochirurgie a nemohl jsem udělat lépe. Dostal jsem za mentora mladého profesora (37 let), který se specializuje na operace zadní jámy lební. To, co dokáže, je velice obdivuhodné. Asistoval jsem u operace vestibulárního schwannomu, která mu trvala asi hodinu a 40 minut. (Jen pro pořádek, průměrný čas je kolem šesti až osmi hodin). A jeho osobní rekord je padesát minut…
Na sálech mi dovolili dělat opravdu mnoho věcí. Hned u druhé operace mě profesor nechal asistovat a zašívat ránu. Nezůstalo ale jen u toho a dále mě nechával samotného dělat přístup k lebce a odebírat likvor. Učení praxí po malých krůčcích – nejlepší, co může být. Jinak jsme na ranních hlášeních probírali nové případy a diskutovali nad snímky. Hlášení byla samozřejmě v čínštině, takže bez překladu bych z toho moc neměl. Někdy jsme strávili v nemocnici opravdu celý den, jindy jsem odcházel již dopoledne, když nebyl operační den. Po práci mě vždy odvezl profesor autem až k hotelu, kde jsem bydlel. O víkendech mě dokonce (s jednou další studentkou) bral na návštěvu ke svým přátelům a chodili jsme společně na hodiny badmintonu. V Číně je stále aktuální tento vztah „mistr a učeň“, který mně osobně velice vyhovuje.
O Číňanech se tvrdí, že jsou velice pracovití, ale méně kreativní. Opravdu, všichni studenti lékařské fakulty velice tvrdě pracují. A chirurgové jsou zde (nejspíše) nejrychlejší na celém světě. Systém funguje většinou tak, že si pozvou věhlasné profesory z jiných částí světa, aby zde přednášeli a předali znalosti místním doktorům. Domnívám se ale, že vynalézat nové postupy se jim již tak nedaří. V tom naopak vidím velkou sílu v Češích, kteří jsou vynalézaví značně. Například v tom, jak vyrobit návykové drogy za zlomek ceny nebo jak ušetřit i poslední korunu při nákupu – teď už jen tu kreativitu využít ve správném směru.
Čínské zdravotnictví je téma na samostatný článek. Minimálně musíte vědět, že je velice efektivní (aby ne, při tolika lidech). Zasílání zpráv, souborů, výsledků, domlouvání schůzek – to vše funguje přes velice propracovaný zdravotnický systém, který pracuje jak on-line na internetu, tak jako mobilní aplikace. Nejen že se zkrátí čekací doba v ambulanci, ale pacienti tam ani někdy nemusí chodit. Výsledek dostanou ihned jako zprávu do mobilu, jakmile je k dispozici.
Přes veškerou efektivnost a rychlost je tu však stále vztah lékaře a pacienta, který by měl být, dle mého názoru, trochu hlubší než jen sdělení diagnózy. K práci lékaře patří i sdílet emoce s pacientem po zdařilé operaci nebo při nepříznivé diagnóze. Neléčíme pouze fyzické tělo pacienta, ale i jeho psýché (která je na konci dne stejně nejdůležitější).
A jaké jsou mé názory na Čínu po tom všem? Rozhodně pozitivní. Ale je tu i pár diskutabilních otázek, které nemohu a nechci soudit, jako je její vztah k Tchaj-wanu a Tibetu, nezávislost Hongkongu nebo zprávy o politických vězních. Velikým problémem je nedostatek informací. My je přijímáme hlavně ze Západu (USA, Německo, Británie), nikoli ale z Východu. Bohužel v důsledku neuspokojivých vztahů mezi Spojenými státy a Čínou jsou tyto zprávy většinou negativní.
Hodně představ se mi nepotvrdilo, ba naopak vyvrátilo. Jejich systém komunismu není vůbec srovnatelný s komunismem, jaký existoval v Československu. Jejich systém funguje, nebojím se tvrdit, v mnoha ohledech lépe než systém náš. Je to ovšem jako porovnávat myš a slona – každý má jiné potřeby a jiné možnosti. Přesto tvrdím, že nad některými věcmi u nás mnoho diskutujeme a málo konáme. Některé věci opravdu nejsou tak těžké, jak vypadají, a mohly by být vyřešeny mnohem rychleji a lépe, kdyby se o tom pouze nepovídalo.
Rozhodně jsem zde nevyjádřil vše, co bych si přál, a vše, co by mohlo být řečeno. Je toho zkrátka příliš. Kdyby někoho zajímala ta hlavní „take-home message“, pak bych řekl: „Jeďte, rozhodně to musíte vidět…“ Čína je bohatá snad po každé stránce: od kultury přes jídlo až po náboženství a přírodu. Rozhodně se nemusíte bát o bezpečnost, protože slovy mého čínského mentora „Čína je jedna z nejbezpečnějších zemí na světě“. A já s ním nemohu než souhlasit. Za doby mého pobytu snad nenastala ani jediná chvíle, kdy bych se cítil v nebezpečí.
Kdyby se někdo chtěl dovědět více informací o této zemi, stáži nebo o čemkoli jiném – neváhejte se na mě obrátit, velice rád vám pomohu.
