Studentka 4. ročníku Všeobecného lékařství Kateřina Soubustová strávila letní stáž v Egyptě. Posílá esej a fotografie.
Už od úvodního soustředění v Dobronicích, kde nám starší studenti prezentovali, jaké všechny možnosti skýtá studentský život, mě lákala představa podívat se během studia, jak vypadá medicína v zahraničí. Kvůli pandemii musel můj sen zrát a počkat až na konec třetího ročníku, což teď zpětně vnímám jako skvělou volbu. Jako člověk, který tři roky nasával informace z preklinických, a tedy hlavně teoretických oborů, jsem si nesmírně užila pouhý fakt, že smím čtyři týdny chodit pravidelně na oddělení a aktivně se účastnit jeho chodu.
V praxi to celé vypadalo tak, že se nás do Sohagu sjelo jedenáct stážistů opravdu ze všech koutů světa, od Brazílie přes Panamu až po Španělsko a Belgii. První den jsme byli po schůzce s ředitelem nemocnice rozděleni do skupinek na jednotlivá oddělení. Já se měla věnovat především plastické chirurgii, ale jak nám řekl v úvodu ředitel, většina věcí tu byla jen otázkou komunikace, a kdo měl chuť vidět víc, vždy si mohl zjistit, jaké jsou například dnes plánované operace na neurochirurgii nebo gynekologii, a přijít se podívat. Opakovaně jsem toho využila a dostala se tak například k asistenci u císařského řezu.
Začátky pro mě byly dost náročné. Člověk si musel zvyknout na místní režim a návyky. V Egyptě je totiž přes poledne takové horko, že málokdo kromě lékařů je aktivní a většina společenských akcí a někdy dokonce náročnějších operací se odehrává až v pozdních nočních hodinách. Jednou jsem sledovala excizi meningiomu – nádoru z buněk mozkových plen – u starší pacientky a operace začínala v jedenáct večer a trvala přibližně do tří hodin ráno. Zároveň tu ale chyběl obvyklý evropský spěch a shon, takže bylo třeba si zvyknout na doby zpoždění a čekání, u vlaků naprosto běžně okolo tří čtyř hodin.
V rámci plastické chirurgie jsem chodila s lékaři na vizity a během nich někdy pomáhala s převazy ran. Mezi nejčastější příčiny hospitalizace zde patřily rozsáhlé popáleniny vzniklé většinou opařením a různé následky autonehod, od chybějících prstů po sedřené kusy tkáně, většinou v oblasti nohou, které byly určeny k transplantaci kožního krytu. Zajímavostí místní nemocnice je zaměření na dětské pacienty s rozštěpovými vadami. V průběhu vizit jsem se setkala s rozštěpy různého rozsahu od pouhého rtu a měkkého patra po komplexní vady vývoje obličeje, jakou je hemifaciální mikrosomie. V úterky a čtvrtky probíhaly plánované výkony, kde jsem měla možnost vidět zákroky vedoucí k úpravě zmíněných onemocnění, v případě rozštěpů například transplantaci svalové tkáně z oblasti tváře do místa, kde tkáň chybí.
Co si ale ze stáže odnáším, je na prvním místě spousta nových přátel. Místní parta organizátorů se nám na ten měsíc stala druhou rodinou. Společně jsme překonávali všechny těžkosti, a vždy když jsem potřebovala s něčím poradit nebo se třeba jen domluvit s prodavačem na tržišti, který neuměl anglicky, tak byli poblíž nebo na telefonu. O víkendech jsme hodně cestovali po místních památkách. Díky státnímu svátku jsme strávili jeden prodloužený víkend na Nilu na trase Asuán–Luxor a navštívili Údolí králů s hrobkami faraonů. Společenský program byl pro nás ale nachystaný každý den, takže kdo chtěl, mohl společně s ostatními jít hrát deskovky, dát si večerní piknik na kraji města, prostě co bylo ten den v plánu.
Poznala jsem spoustu opravdu inspirativních lidí, kteří mě v mnohém ovlivnili a posunuli zas o krůček dál na mé cestě medicínou. Jsem za tu příležitost nesmírně vděčná. Nejvíce si vážím neskutečné pohody, s jakou místní ke všemu přistupují a která způsobila, že jsem si během stáže odpočinula jako předtím dlouho ne.
