Váha v rukou lékaře

Víte, co znamená termín fat-shaming? Máte s touto problematikou osobní zkušenost? Z pozice medika a lékaře se nad tématem zamýšlí studentka 4. ročníku Všeobecného lékařství Jitka Ludvíková. Článek zveřejňujeme ve spolupráci s redakcí Motoláku.

„Pane Novotný,  máte zvýšenou hladinu cukru, jestli nezhubnete, můžete se dopracovat až k inzulinu.“ Pan Novotný odchází z ordinace s receptem na Metformin a v hlavě se mu honí, jak zítra poprvé obuje běžecké boty. Raději možná poprosí manželku, ať si k večeři dají jen salát, a možná si přidá trochu ořechů na přilepšenou. Zdá se vám to jako utopie? Mně ano…

Téměř každý den výuky interny jsem slyšela, že obezita je rizikový faktor pro velkou spoustu onemocnění. Zdravý životní styl je nejlepší prevence i léčba. To je přece skvělé, máme jednoduché řešení, které pojišťovnu nebude stát vlastně nic, a naši pacienti se již nebudou vracet. Jenže osob s nadváhou a obezitou v České republice neustále přibývá (podle SZÚ bylo v ČR v roce 2014 osob s nadváhou nad 15 let 31%, osob s obezitou 18%)^[1]. Tak čím to je? Měli bychom více říkat pacientům, ať hubnou? Je hmotnost opravdu to, na co je máme upozornit?

Lékař často zváží pacienta, zamračí se a začne mu dávat rady o jeho životosprávě. Zjednodušená rada „méně jezte a více se hýbejte”, obvykle nepomáhá. Pacient většinou sám moc dobře ví, že by měl žít zdravěji, jenže se mu to i přes dobře míněné rady nedaří.  Často bojuje s nadváhou již dlouhé roky, ne-li od dětství, a podobné rady slyšel už nesčetněkrát. Jejich opakováním v něm lékař pouze prohlubuje pocit vlastního selhání. Vždyť je to přece tak jednoduché, a i přesto to nezvládám. Jenže situace není tak jednoduchá. Lékař často nevnímá celou situaci komplexně, často na to ani nemá čas. Roli zde hraje socioekonomický status, rodina, genetika, ale třeba i pacientova psychika. Ostatně tímto tématem se zabývá celý obor: psychologie zdraví. Zároveň ani se stravou to není tak jednoduché, kdyby bylo, nepotřebujeme nutriční terapeuty, kteří pečlivě sestavují klientům stravovací plán tak, aby byl dlouhodobě udržitelný a postupně se stal součástí klientova života.

Fat-shaming je kritizování a dorážení na lidi s nadváhou právě kvůli jejich zvýšené hmotnosti. Někdy je myšleno v dobré víře motivovat dotyčného ke zlepšení jeho zdraví, často pouze k změně jeho vzhledu a někdy tam již není ani ten dobrý úmysl. Poznámky, které přinutí dotyčného se stydět za vlastní tělo, vedou k sebeopovržení, snížení sebevědomí, frustraci a stresu.^[2] To následně, může vést k dalšímu přejídání a přibírání na váze. Pokud jsou zraňující slova navíc z úst lékaře, tedy autority, může to vést k tomu, že se pacient již nevrátí. A nejen to, pacient už nebude chtít navštívit jiné lékaře právě z obav další stigmatizace. Slovy odborníků – sníží se pacientova compliance a jeho adherence k léčbě.^[3] Někdy se bohužel pacienti setkávají až s diskriminací a podceňováním jejich příznaků. Například kanadské modelce Elly Mayday bylo řečeno, že její bolesti zad a břicha jsou výsledkem její váhy. Elly Mayday byla po opakovaných návštěvách lékaře diagnostikovaná s high-grade serózním karcinomem vaječníku.^[4]

Moderní koncept Fat but fit proniká postupně do světa medicíny. Tento koncept říká, že pokud je pacient s vyšším BMI dostatečně fyzicky aktivní, je na tom ze zdravotního hlediska podobně jako pacient, který má normální BMI, ale nemá dostatečnou fyzickou aktivitu unfat but unfit. ^[5] To však neznamená, že nadváha nezvyšuje všechna ta rizika^[6], o kterých se učíme celé studium medicíny. Znamená to, že dostatečná fyzická aktivita může být podobně významná pro zdravotní rizika jako BMI. Proč se tedy často zaměřujeme pouze na váhu fat a opomíjíme fyzickou zdatnost fit?

Někdy mi přijde, že si mnoho lékařů přeje jasný vzorec příčiny a důsledku. I mně by se to líbilo, svět by byl tak jednoduchý. Bohužel lidské tělo je velmi komplexní, to už nám ostatně dokazují některá psychosomatická onemocnění. Tím, že se budeme tvářit, že to tak není, možná uklidňujeme sami sebe, ale ubližujeme tím ostatním. Nezjednodušujte, projevte respekt, pochopení a soucit a nabídněte podporu. Tím můžete udělat víc, než si myslíte. A i když váš pacient udělá jen 100 kroků navíc, tak ho pochvalte. Jak říká doc. Radvanský: „Chválit, chválit, chválit!”