10 dní v patách lékaře: reportáž na pokračování

 
 
 
 
 
 
 
 

10 dní s medičkou v patách

 

 

2. lékařskou fakultu absolvoval MUDr. Karel Švojgr, Ph.D., nyní lékař Kliniky dětské hematologie a onkologie, před osmi lety, studentská léta má tedy stále v živé paměti. „Byl bych šťasten, kdybych si něco takového za studií prošel,“ říká o K10. Více o jeho pohledu na nový předmět Klinických 10 dní (nejen) v kontextu studia medicíny přinášíme v rozhovoru, který uzavírá reportáž na pokračování z uplynulých týdnů.

 

Den desátý: Rekapitulace

 
Poslední den by si zasloužil aspoň trochu povyprávět o tom, co jsme se všechno během K10 dozvěděli. Zjistili jsme, že lékař musí vstávat brzo (bohužel), že toho přes den hodně napíše, vytiskne a podepíše. Poznali jsme, že po noční se musí do práce a že každý den v nemocnici má pevný řád. Užili jsme si mezioborové vizity, kde jsme se my z KáDesítky potkávali, každý v patách svého lékaře, zdravili se a culili se na sebe, jako kdybychom už spolu vyřešili desítky případů. Před pacienty jsme byli už téměř lékaři a naši lékaři nás brali jako kolegy – mladé, někdy k ruce, jindy v cestě, ale přesto kolegy!
 
Největší dík patří mému lékaři Karlu Švojgrovi, který se mi maximálně věnoval a od prvního dne mě zapojil do chodu oddělení. „Medicína mě naučila pokoře. Rodiče dětí, o které budeš jednou pečovat, ti budou důvěřovat a ty jim musíš dát záruku, že důvěřovat můžou, že se o ně postaráš. K sobě potom musíš být upřímná a pracovat s pacientem a všemi jeho údaji ne jako pán tvorstva, ale jako lékař, který udělá maximum,“ zdůrazňoval v pauzách, když jsme společně psali dekurzy. Moje přítomnost v něm vyvolala i vzpomínky na vlastní studentská léta, vždycky ale rychle dodával, jak je rád, že má zkoušky už za sebou.
 
Právě všechny ty zkoušky a zápočty a testy a absence a docházky nás občas odtrhávají od toho, proč jsme se na medicínu hlásili a kým vším jsme během přijímacích pohovorů slibovali, že budeme. Myslím si, že všichni víme, proč studujeme, ale čas od času na ten důvod zapomínáme. Je milé, že nám to K10 opět připomněla.
 
Danka
 
P. S.: K10 je věnován i jeden díl Motolkomixu: http://www.motolkomix.cz/komix.php?id=235

 

Den devátý: Houstone, máme problém!

 
Každý se někdy dostal do situace, kdy si neví rady. Ale nevědět si rady v nemocnici je jiné než nevědět si rady s tím, co si ráno vzít na sebe. Zodpovědnost za zdraví druhého člověka je tak obrovská, že i když se dostanete do stavu, kdy nevíte, je nutné vědět, co musíte. Musíte se poradit s dokumentací pacienta, s jeho lékaři, se svými kolegy z oboru i s dalšími specialisty a společně vytvořit plán péče.
 
A jelikož žijeme v době, kdy dálky jsou už tak krátké, že komunikovat s kýmkoliv, i kdyby byl na druhé straně planety, je jen otázka mikrofonu a počítače, stává se, že si o radu můžete zavolat i přes oceán.
 
Je za pět minut dvě. S mým lékařem běžíme z pravidelného odpoledního hlášení do dospělé části nemocnice, výtahem vyjíždíme až úplně nahoru a tam, v malé místnosti za rohem, kde je už připravené plátno a počítač, společně s pár dalšími lékaři z kliniky čekáme na spojení s nemocnicí v Houstonu. V Houstonu tou dobou totiž právě začíná tumor board – setkání místních radiologů, onkologů, patologů a chirurgů, kteří společně hledají řešení pro své pacienty. A jelikož my máme také jednoho pacienta, kterého bychom s nimi rádi probrali, jsme na horké lince a voláme „o pomoc“.
 
Zní to jednoduše, ale celý ten proces je fascinující: od občasného výpadku obrazu, praskání v malých reprobednách, k atmosféře celého tumor boardu v malé místnosti v nejvyšším patře, která vypadá spíš jako uklizené skladiště. Pár lékařů sedí tady, pár lékařů za oceánem, komunikují spolu a společnými silami a sdílením zkušeností se snaží najít řešení pro své pacienty.
Jsem medik, divák v úžasu, posluchač, budoucí lékař, a tohle je perfektní vystoupení, perfektní ukázka toho, jak by to v ideální medicíně mělo fungovat!
 
Danka (cítí se plná obdivu)

 

Den osmý: Volno

 
I lékaři mají volné dny.
Mám volno, protože můj Zbyšek má promoci!
 
Zbyškova Danka

 

Den sedmý: O rutině

 
Zatím jsem popisovala převážně „highlighty“ dne, věci, které mě překvapily, nebo má velká poprvé s vizitou a infúzí. Ještě jsem ale ani jednou nenapsala, jak to u nás běžně chodí, a tak to teď napravím!
 
Každý den na Klinice dětské hematologie a onkologie začíná ranním hlášením v 7.45. Lékaři ve službě hlásí, co se stalo během jejich strážení oddělení, a ošetřující lékaři bedlivě zaznamenávají informace o „svých“ pacientech. Následuje vyvolávací otázka, jestli někdo nemá něco do různého, a když ne, jde se na oddělení. Pardon, jde se na kafe, a pak hned na oddělení.
 
Začíná moje první velká role, protože jako předpaťák (vysvětlení odborného termínu viz Den druhý) vyrážím s náskokem. Půjčím si dokumentaci a obejdu všechny pacienty. Můj lékař vyráží za mnou s odstupem pár taktů a jako v polyfonii se proplétáme mezi sebou, až se zase oba setkáme na lékařském pokoji u dvou počítačů. Já píšu dekurzy, připravuji terapeutické listy, rozepisuji infúze (protože to už umím, viz Den třetí) a strkám to, co mám předpřipravené, svému lékaři pod nos, aby to přehlédl svým odborným okem, korigovaným brýlemi.
 
Můj lékař vše překontroluje, doplní, vysvětlí, proč tohohle léku teď víc a tamtoho míň, co nového přidáme a co „vyEXujeme“. Vypíšeme všechny potřebné žádanky, propustky, naplánujeme odběry. V žáru administrativní vášně produkujeme papír za papírem. Ťukání do klávesnice by mnohého postmoderního skladatele inspirovalo k napsání nějakého veledíla.
 
Po obědě, přesně ve 13.45, probíhá odpolední hlášení. Tentokrát hlásí ošetřující lékaři své pacienty těm, kteří právě nastupují do služby. Po závěrečné otázce, má-li někdo něco do různého, se vracíme na oddělení dodělat zbylé resty a opět obejít pacienty.
 
Takovýto koloběh je každý den opepřen o nějakou specialitu, jako jsou například rentgenové vizity, vizity s chirurgy, semináře, velké vizity, transplantační indikační semináře, tumorboardy a další.
Dny tu utíkají rychle, člověk se ani nenaděje a už je čas jít domů. Bohužel, noci utíkají ještě rychleji, a tak je už zase čas jít do práce...
 
aKnaD

 

Den šestý: Už zase pondělí

 
Minulé pondělí, úvodní den mojí KáDesítky, jsem jela na kliniku s trochu sevřeným žaludkem. Je to už takový tradiční pocit, když mám jít někam poprvé. Měla jsem strach, že zaspím (naštěstí jsem nezaspala), že přijdu pozdě (nepřišla), že na mě na klinice budou koukat jako na cizí (koukali, ale jenom trochu) nebo že něco hned první den kruciálně zkazím (protože na to jsem expert).
 
Druhá pondělní cesta na kliniku byla ve srovnání s tou před týdnem velká pohoda. Nezaspala jsem (i když s ranním vstáváním stále bojuju), nepřišla jsem pozdě (naučila jsem se skládat oblečení a převlíkat se ultrarychlým způsobem) a cizí si nepřipadám už vůbec, jsem naše!
 
Můj lékař mě vítal s úsměvem. Byl právě po službě a úsměv mu zůstal nejspíš od večera, kdy měl ještě sílu měnit výraz tváře. Teď po ránu už to šlo asi dost ztuha, veškerou energii věnoval tomu, aby udržel v ruce hrníček s kávou a v hlavě několik vět pro mě.
„Dneska to uděláme tak, že budete pracovat za mě. Číslo na lékařák znáte, že?“ ujistil se. „Tak se zatím mějte, a kdyby cokoliv, nevolejte,“ dodal z legrace.
Odhodlaná nevolat vyrážím na moje 5C.
 
Danka z pátého patra

 

Den pátý: O nezbytnosti kávy

 
„To už je pátek?“ říkám svému lékaři, který na mě vytřeští oči a odpoví: „Ženská, ještě že UŽ je pátek!“
Po chvíli ovšem dodává: „Jenže mně to může být jedno, protože dneska sloužím. A v neděli taky.“
Žasnu, jak jsou ti lékaři odolní. To, že lékař slouží, a někdy slouží i dost často, není samozřejmě žádná velká novina, ale pořád nemůžu uvěřit, že je fyzicky vůbec možné, aby někdo zvládal držet ochranou ruku nad oddělením (nebo dokonce více odděleními), nezamhouřil oka nebo se budil ze spánku a zase šel spát.
„Však to poznáte. Přijdou děti, hypotéky, leasingy na rodinná auta, půjčky na hudební nástroje, domácí mazlíčky a školy vašich dětí, a pak, nedej bože, přijde krize středního věku a s ní leasingy a půjčky na motorky a sportovní auta. Uvidíte, že budete sloužit ještě ráda.“
...
„Mně třeba pomáhá kafe. Kafe je na všechno. Kafe nesmí chybět. Pamatujete si, co jsem vám řekl v pondělí, když jste tady byla první den?“
„Že je škoda, že nejsem helikoptéra?“
„A jo vlastně, tak tedy pamatujete si, co jsem vám řekl hned potom?“
„Pak jste se mě zeptal, proč tu jsem.“
„A proč tu jste?“
„Abych poznala, jak to v klinické medicíně chodí.“
„Správně. A chodí to tu mimo jiné tak, že první, co si ráno nebo večer uděláme, je KAFE!“
 
DanKafová

 

Den čtvrtý: Sdělování zážitků

 
Znáte nás. Sedíme na sedačkách u vchodu do dětské části nemocnice, sedíme kdekoliv, kde je místo alespoň pro tři z nás. Každý den od půl jedné do jedné. Sedíme tam a v té půlhodině se snažíme sdílet všechny naše zážitky z celého dopoledne na ambulancích, na odděleních, na sálech a všude tam, kam se dostaneme svému doktorovi v patách. Jsme si najednou vzácní a radujeme se z každého nového zážitku.
 
Eva je na očním, Hanka a Petr na dětské neurologii, Marťa na novorozencích, Honza na zubním, Andrea na dospělé neurologii, Míra na dětské gastroenterologii, Terka na psychiatrii, Filip na Áru, Kryštof na kardiologii, Majka na interně, Zuzka na onkologii, Lenka na plicním a Martin na ORL. Společně tvoříme vlastně skoro celou nemocnici!

 
Hanka běží po chodbě, už nás vidí, jak s nezbytnou kofolou v ruce oddechujeme a svačíme. Vrazí mi do ruky nějaké papíry a beze slova utíká na toaletu. Za pár minut je zpátky a jedním dechem vysvětluje, že tohle je její dnešní první pauza, první odskok na toaletu, první občerstvení. Jelikož máme plnou pusu svačiny, tak jen pokyvujeme a očima se snažíme vyjádřit, že u nás je to taky tak! „Chápete to? Od rána hlášení a pak hned vizity a pak na ambulance a na konsilia a pak...“ povídá a kouše, povídá a kouše a natahuje se pro papíry, které mi prve vrazila do ruky. Podávám jí je. Jsou to všechno články z dětské neurologie a je jich pěkná zásoba. „To mám na doma!“ vysvětluje. Říká, že je unavená, že už nemůže, ale vypadá spokojeně, jak jsem ji snad ještě neviděla.
 
Danka z kruhu č. 7

 

Den třetí: Moje první rozepsaná infúze

 
Dnes jsem zaspala. O hodinu! Ujela mi tramvaj. O minutu! A dva ze čtyř pacientů se ukrutně rozplakali hned, jak jsem vkročila do jejich pokoje, a přestali, až když jsem jim vytáhla ohrádku postýlky zase zpátky nahoru. Proto když můj lékař přišel s nápadem, že bychom si dnes mohli ukázat, jak se rozepisují a připravují infúze, a něco si k tomu spočítat, měla jsem dost jasnou představu, co si o mně bude myslet, až ukončí svoji maximální snahu mi cokoliv vysvětlit.
 
Teď budeme znít jako ostudy, ale my medici rozepisovat infúze opravdu moc neumíme. Absolvovali jsme na ně přednášku, ale skutečnost, že taková přednáška byla, je jediný fakt, který si o infúzích pamatujeme.
 
A světe div se, ono je to docela jednoduché, a dokonce se mi i podařilo ututlat, že mé matematické minimum končí někde mezi sčítáním přes dvacítku a dělením násobky deseti. Zatím mám dvě hypotézy, proč se mi to tak zdá: buď je to prostě jednoduché, jen nám to nikdy nikdo prakticky neukázal nebo nás to nenechal napsat, anebo je můj lékař geniální. Osobně se kloním k druhé možnosti – zejména proto, abych si trochu šplhla.
 
MUC. Humlová

 

Den druhý: Moje první vizita

 
Když máte štěstí, tak se u nás na fakultě podíváte na vizitu už v prváku během ošetřovatelství. Nejdřív je to raritní zážitek, ze kterého se s postupem let stává běžná každodenní povinnost. Jsou vizity velké, které probíhají dvakrát za týden, vizity malé, které si dělá ošetřující lékař i několikrát denně, a pak jsou takové previzity malé vizity, které dělám já u pacientů svého lékaře. Pracovně je nazývám „předpaťácké obchůzky“. Když totiž svému lékaři nejsem v patách, jsem před jeho patami, jsem předpaťák!
 
Každá taková předpaťácká obchůzka začíná vypůjčením dokumentace pacienta u sestřiček, kontrolou všeho nového, co se událo během noční služby, a připomenutím toho, co jsme plánovali, že dnes uděláme. Vybavena vším, co jsem schopná udržet v hlavě, vyrážím na pokoj.
 
Na pokoji zní znělka včelky Máji a už teď je moje role těžká, protože soupeřit o pozornost s kreslenou postavičkou není jednoduché. Ptám se své dětské pacientky, jak se jí daří, jestli spala dobře a kolik snědla k snídani. Souboj o pozornost většinou vyhrává Mája, takže s odpovědí spěchá maminka. Všechny děti přiláká fonendoskop, ten můj je navíc transparentně fialový – v módní barvě letošního jara, což každá holčička nad tři roky zaznamenává s velkým uznáním a obdivem. Když k tomu připojím i informaci, že díky té šik fialové věci v uších jsem schopná slyšet kručení v bříšku, srdce bijící na poplach i každý její nádech a výdech, je v úžasu a já zažívám svou chvilku slávy. Rychle využívám její pozornosti a prohmatávám bříško a nechám na sebe vypláznout jazyk, a to už je skoro všechno, co potřebuji. Domluvím s maminkou, jak bude dnešní den probíhat, a ještě jí vysvětlím, že jsem vlastně teprve předpaťák a že lékař na vizitu přijde každou chvíli. Rozloučím se s maminkou, rozloučila bych se i s malou pacientkou, ale ta už se opět plně věnuje Máje a dávno neví, že jsem ještě v pokoji.
 
Předpaťák Danka

 

Den první: Škoda, že nejste helikoptéra

 
Ranní hlášení na Klinice dětské hematologie a onkologie začíná v 7.45. Na mě je to teda dost brzo, na svou obranu ale dodávám, že bydlím na Lehovci a každodenní dojíždění do Motola mi trvá 50 minut. Tím jsem se automaticky zařadila do kategorie vstávajících před šestou. Zatímco já jsem na hlášení přítomna ve stavu polobdělém, ostatní kolem mě vypadají, že stihli ranní plavání, snídani a práci za půl dne. Odhodlaně si říkám, že dnes půjdu spát brzo, protože chci zítra taky tak vypadat, a v myšlenkách místo ranního hlášení myslím na ustlané peřiny a na to, jak už půjdu spát.
 
Na konci hlášení přednosta vítá i dvě nové K10 (KáDesítky, protože takhle se další dva týdny budeme jmenovat), které přibyly na kliniku. Jedna z nás bude na hematologii a druhá na onkologii. Pro představení se já i moje spolužačka, která vyhrála horké místo na hematologii, postavíme, rozhlížíme se po ostatních sedících a pátráme po náznaku pohybu či mimiky v obličeji, které by nám mohlo napovědět, kdo je ten lékař, jemuž budeme v patách. Moc to nepomohlo, nikdo se nepohnul. Naštěstí se vyplatila taktika počkat po skončení hlášení jako poslední v místnosti. Každá jsme svého lékaře a lékařku nakonec našla.
 
Můj lékař je sympaťák od pohledu. „Víte, že když mi oznámili, že budu mít od pondělka K10, že jsem si myslel, že mi přidělili osobní střelnou zbraň? Říkal jsem si buď zbraň, nebo helikoptéru. Staniční si dokonce myslela, že na nás přišla další akreditace. A jste to vy. Škoda, že nejste helikoptéra,“ vítá mě a dodává: „Dnes spolu projdeme moje pacienty, uděláme vizitu, napíšeme dekurs a od zítřka to budete všechno dělat vy.“
„Tak jo,“ přikyvuju a podle zásad asertivní ženy po dvacítce na sobě nedávám znát špetku pochybnosti. Samozřejmě nemám naprosto tušení, co si zítra počnu...
 
KáDesítka (dřív Danka)

 

Jak to všechno začalo

 
Všechno začalo emailem ze Studijního oddělení, oznamujícím, že v následujících týdnech bude náš kruh absolvovat klinických deset dní v patách lékaře. Odkaz na lékaře – asistenty či sekundáře, mezi kterými můžeme volit, byl přiložen v emailu. „Výsledek vám bude oznámen do konce týdne. Záleží jednak na vašem výběru, ale také na vašem studijním prospěchu,“ stojí na konci.
 
Povzbuzena myšlenkou, že kdybych se tehdy v prváku, druháku, třeťáku a čtvrťáku bývala líp učila..., se vrhám do práce. Úkol je jasný: vybrat si lékaře, popřípadě kliniku, o kterou mám zájem, a vybrat si i několik navíc, protože něco určitě požerou chroničtí jedničkáři.
 
Uznávám, že je jedno, koho mi osud (v podobě počítačem automaticky vygenerovaného pořadí – více zde) přidělí, protože deset dní těžko rozhodne o tom, kolik hvězd v budoucím oboru člověk nasbírá, ale proč se nestresovat?
 
O týden později:
Martina od nás z kruhu píše, že už by měly být výsledky na netu, ale nejsou.
 
O hodinu později:
Martina od nás z kruhu píše, že už by měly být výsledky na netu, ale pořád nejsou.
 
O další hodinu později:
Martina od nás z kruhu píše, že už by měly být výsledky na netu, ale pořád nejsou, zatraceně. Zároveň dodává, že je to prý jako čekání na porod. Jasně, s jejím průměrem jedna celá nula nula chápu její velké obavy.
 
V jednu hodinu ráno následujícího dne:
Martina od nás z kruhu píše, že výsledky už jsou na netu! Dostala svoji první volbu. Je překvapená. Doopravdy, výsledky už jsou! Taky jsem dostala svoji první volbu. Jsem taky překvapená, ne překvapenější než Martina, ale narozdíl od Martiny k tomu mám důvod. Tak to jsem na K10 zvědavá!
 
-Danka-
 
P. S.: Osoba jménem Martina opravdu existuje, snad jsem ji tím pobavila a neurazila!

 

O přihlašování na K10

 
Přihlašování na předmět K10 funguje podobně jako přihlašování na volitelné předměty. Studenti obdrží v dostatečném předstihu ze Studijního oddělení informaci, kdy se mohou začít přihlašovat, a příslušný odkaz, kde lze vše po přihlášení provést on-line. K dispozici je studentům seznam lékařů z různých pracovišť, z něhož si mohou pro absolvování Klinických 10 dnů vybírat. V určeném období (obvykle 7 až 14 dní) si student očíslováním seznamu lékařů zvolí své preference. Po skončení lhůty pro výběr pak počítač automaticky vygeneruje pořadí, resp. přiřadí každému studentovi „jeho“ lékaře. Počítačový systém přitom kombinuje preference studentů a jejich prospěch (podklady dodává Studijní oddělení ze SISu). Téměř tři čtvrtiny studentů dostanou obvykle svoji „první volbu“.