Doktorandka z Kliniky dětské hematologie a onkologie – CLIPu MUDr. Michaela Nováková získala na letošní Vědecké konferenci Cenu za nejlepší přednášku. Rozhovor s ní připravila Barbora Vakrmanová.
Práci Diverzita myelodysplastického syndromu u dětí: Nové imunologické a genetické subtypy se ti podařilo vydat v časopise Haematologica, vyhrála jsi s ní i letošní Vědeckou konferenci. Můžeš nám téma víc přiblížit?
Myelodysplastický syndrom (MDS) je vzácné onemocnění u dětí, jehož patogeneze ještě není zcela známa. Velkou novinkou byl objev mutace v transkripčním faktoru GATA-2, která je ale přítomna pouze u části pacientů. V rámci naší skupiny tyto pacienty studujeme a snažíme se jednak popsat nálezy v kostní dřeni a periferní krvi, ale i identifikovat další podskupiny pacientů s MDS, u kterých je podklad onemocnění jiný – např. jiná mutace nebo autoimunitní původ selhání kostní dřeně, čímž se blíží jinému blízkému onemocnění – aplastické anémii. Těmito onemocněními se zabývám prakticky již od počátku svého působení v CLIPu – po absolvování dobrovolného kroužku jsem začala spolupracovat s Ester Mejstříkovou a rovnou i pracovat na MDS, u kterého jsem pak zůstala i během doktorského studia až dodnes. Je to velmi vzácné onemocnění a Česká republika je malá země, proto trvalo poměrně dlouho shromáždit dostatečné množství dat, ze kterých bychom mohli odvozovat závěry a data publikovat.
Kdy tě napadlo pokračovat jako Ph.D. studentka a proč ses rozhodla právě pro CLIP?
Už na medicínu jsem nešla – na rozdíl od spousty mých spolužáků – s myšlenkou, že jednoznačně chci pracovat na oddělení s pacienty. Nebyla jsem si úplně jistá, co chci dělat, ale škola mě bavila, postupně jsem se dostala k vědecké práci a pak se mi zalíbilo u Ester a v CLIPu. V průběhu posledního ročníku jsem si už byla jistá, že chci jít právě sem. Neměla jsem proto dilema jestli se věnovat vědě, nebo dělat kliniku.
Právě dokončuješ doktorské studium. Už máš plány, co dál?
Ph.D. studium ještě úplně dokončené nemám – musím napsat disertační práci, a následně ji obhájit. Teď se chystám na půl roku do Německa do laboratoře v Kielu. Až se vrátím, tak budu, předpokládám, dále pracovat na MDS, nyní se stále více začínáme dívat na onemocnění i z genetického hlediska. Spolupracuji i na jiných projektech, uvidíme tedy, co bude aktuální v dané chvíli.
Uvažuješ o možnosti věnovat se někdy v budoucnu i klinice, nebo chceš zůstat čistě jen u vědy? A je vůbec atestace v laboratoři potřeba?
Já si ta dvířka nechávám stále otevřená. Teď chci dělat to, co mě maximálně baví, a to je v tuto chvíli laboratoř, analýzy, věda. Kliniku tím nezavrhuji, ale je náročné oboje časově skloubit. Kromě vlastní zkušenosti na oddělení, která je dle mého názoru pro naši práci velmi užitečná, si také neustále pokládám otázku, zda je, či není nutné si udělat atestaci. Například za výsledky vyšetření, které provádíme v laboratoři, musí zodpovídat lékař s atestací – v České republice však neexistuje atestace z laboratorní medicíny a získat atestaci pro mě znamená začít prakticky od nuly. Bohužel se čas nedá nikde koupit – když si člověk spočítá, že medicínu studujeme minimálně šest let, Ph.D. okolo pěti let, atestace trvá minimálně pět let, a pokud by do toho člověk měl ještě připočíst optimální dva roky na pozici postdoca v zahraniční a jako žena nějaký čas na mateřské dovolené, tak ta virtuální rovnice prostě nevychází (úsměv).
Co bys poradila studentům, kteří o doktorském studiu uvažují? Šla bys do toho znovu, nebo bys udělala něco jinak?
Určitě bych do toho šla znova. Člověk si rozšíří obzory, naučí se pracovat s vědeckými výsledky, číst odborné články, pozná mnoho inspirujících lidí a práci na jiných pracovištích – to vše pak využije i při návratu na kliniku. Samozřejmě to není vždycky jednoduché – ne vždycky se experimenty daří, a zatímco tvoji spolužáci se pomalu stávají očními lékaři či ortopedy, ty jsi stále „jen“ Ph.D. student. Ale pak nastane skok, kdy už začneš mít pocit, že něco umíš a je za tebou vidět nějaký výsledek – jen to trvá trochu déle. Pokud bych měla něco poradit, tak asi to, že dle mého názoru (a viz odpověď na předchozí otázku) není čas ztrácet čas (úsměv). To znamená dělat to, co člověka baví nebo o čem si myslí, že má smysl – a pokud tomu tak není, tak zkusit dělat něco jiného. A určitě se nebát zkušenosti ze zahraničí, protože tu už vám nikdo nevezme, a s vyšším věkem to bude vždycky jen složitější.
