V září 2009 vyšla ve vydavatelství Cambridge University Press diagnostická monografie s názvem „Cambridge Illustrated Surgical Pathology – Nervous System“, jejímž spoluautorem je docent Zámečník z Ústavu patologie a molekulární medicíny UK 2. LF.
Docent Zámečník je vedle svých pracovních úspěchů znám také svým velkým talentem zaujmout posluchače velice zajímavými, vtipnými a důkladně připravenými přednáškami z nelehkého oboru, jakým patologie bezesporu je. Přestože se netají tím, že jeho primárním cílem není spokojený student, ale spíše v budoucnu spokojený pacient těchto studentů, pravidelně se umisťuje na předních příčkách v anketě Učitel roku.
Povězte nám něco o zmíněné monografii. Pro koho je určena, jak dlouho jste na ní pracovali?
Monografie je určena hlavně pro diagnostikující patology a s mým učitelem ze Stanfordovy univerzity prof. Hannesem Vogelem jsme jí věnovali dva roky skutečně intenzivní práce. Není to jen učebnice, měla by být i jakousi diferenciálně-diagnostickou příručkou třeba pro situace, kdy je před vámi případ, se kterým si nevíte rady. Kniha, jak už napovídá název, obsahuje kromě textu i stovky mikrofotografií nálezů nejen ze standardní histopatologické, ale i peroperační a cytologické diagnostiky. Největší část knihy je věnována nádorům nervového systému, věnuje se ale také epileptopatologii, neuroinfekcím a dalším kapitolám z oblasti bioptické neuropatologie.
Připravujete i něco podobného pro české čtenáře?
Ani ne 
. Českých lékařů, kteří by se těmito tématy zabývali, totiž není mnoho. Patologů je i tak málo, a z toho mála se opravdu jen minimum zabývá neuropatologií. Pětisetstránková kniha plná barevných obrázků v nákladu pro pár lidí by byla i extrémně drahá. Navíc, s angličtinou dnes v medicíně snad nemá nikdo příliš velký problém.
Čím se v oboru hlavně zabýváte?
Neuropatologií. V zahraničí je běžné, že neuropatologie je samostatný medicínský obor. To v Česku není, takže tak, jako každý patolog, dělám vše, co obor přináší. Specializuji se ale hlavně na mozkové nádory, neuromuskulární choroby a velmi mě baví i epileptopatologie. Motolská nemocnice je skvělá v tom, že se zde relativně často setkáte i s jinak raritními a komplikovanými případy. Jen je škoda, že nás množství práce občas nutí omezit se na stanovení správné diagnózy s následnou léčbou pacienta, což je samozřejmě nejdůležitější, ale mnoho případů by zasloužilo hlubší analýzu a pak třeba i publikaci pro poučení všech. Na to už mnohdy čas nezbývá a velmi mě mrzí, že nám takové případy někdy tak trochu „protékají mezi prsty“. To bych moc rád napravil... Až budu mít čas .
Jaké máte vzpomínky na svá medicínská studia a na studia patologie?
Na studium medicíny vzpomínám opravdu rád, byla to velice dobrá léta. Současní studenti by si ten volný čas a nezávislost měli užívat, seč to jde. V pracovním životě se na ně totiž brzy začne valit jedna pracovní povinnost za druhou. Učit se patologii mě moc bavilo. V době, kdy jsem studoval, byly přednášky – tehdy ještě docenta Kodeta – mimořádné svým obsahem i formou a pro mě velmi motivující. A osobnost profesora Kodeta sehrála významnou roli i v mém rozhodování o dalším profesním směřování. Pamatuji si třeba, jak během toho, když mě tehdy ještě na Albertově zkoušel, provedl peroperační vyšetření dětského nádoru, který přivezli sanitkou z Motola. To mě strašně ohromilo. Pravda je ale taková, že jsem ke konci studií už měl rozjednaná místa na gynekologii a pediatrii. Při jednom sezení v hospodě s kamarády jsem ale došel k tomu, že mě stejně úplně nejvíc bavila ta patologie. Chvíli trvalo, než jsem si to v hlavě uspořádal, a protože nejsem z lékařské rodiny, měl jsem i trochu obavy oznámit doma, že budu zrovna patologem . Ale vyplatilo se, svého rozhodnutí jsem nikdy nazalitoval. Patologie je obor kouzelný pro šíři svého záběru. Musíte zvládnout diagnostiku bioptických případů prakticky všech klinických oborů, na druhou stranu obor sahá od klinických příznaků pacienta na lůžku přes mikroskopické změny v jeho tkáních až po molekulární úroveň. To je ideální prostor pro medicínský výzkum a hledání odpovědí na dosud nezodpovězené otázky.
Musíte lidem často vysvětlovat, že být patologem neznamená trávit čas na pitevně, ale že je to spíše práce u mikroskopu a s moderními diagnosticko-analytickými metodami?
Lidem ve své blízkosti už dávno ne – doma cítím velikou podporu. Když poznávám nové lidi, občas se vyděsí, když jim řeknu, že jsem patolog. Ale pak, když vysvětlíte, o co jde, jsou většinou mile překvapeni. Za to si ale zčásti můžou patologové sami tím, že se málo věnují osvětě. Dnes už to neřeším – jak říká české přísloví: Když ji miluješ, není co řešit . Na druhou stranu, protože patologové nejsou v ohrožení komplexem velikášství z toho, jak je stále někdo obdivuje, jsou to většinou skromní lidé, které ta práce upřímně baví a zajímá. I proto jsem tady na našem ústavu ve velmi dobré společnosti.
Nevadí vám nedostatek kontaktu s pacienty?
Nedostatek kontaktu s pacienty necítím – i patologové občas hovoří s pacienty, protože dnes už si šikovný pacient umí najít i svého patologa . A dostatek pracovních mezilidských interakcí mi krom kolegů přinášejí i studenti... Někdy až moc...
Uměl byste ještě dnes vyšetřit živého pacienta?
No, občas to musím praktikovat na svých příbuzných, ale snažím se držet svého kopyta, takže se klinikům raději do práce nepletu.
Jste workoholik?
Víte, ta práce mě opravdu moc baví. Občas mě za to doma kárají, že bych mohl pracovat méně. Jsem noční sova, rád pracuji doma, kde mám na rozdíl od prostor, kde teď sedíme, i klid. Myslím, že opravdový workoholik v tom patologickém smyslu slova ale nejsem – když je potřeba, umím vypnout a mám mechanismy, jak si odpočinout...
Jaké třeba?
Hodně čtu – poslední dobou hlavě knihy o výtvarném umění, to mě opravdu hodně baví. Díky tomu, že dost cestuji, tak hodně navštěvuji galerie – baví mě koukat se na obrázky nejen v mikroskopu, ale i na stěně . Snažím se i trochu hýbat. Fyzická aktivita mi ale bohužel nevyplavuje žádné endorfiny, takže se do toho musím nutit. Jediná příležitost, kdy se proběhnu v práci, je, když chvátám na peroperační biopsii. Ale těch není zas tolik, aby se to dalo považovat za sportovní zážitek . Osvědčený relaxační recept však je sklenka bílého vína při poslechu dobré opery.
Na konci vašich prezentací se často objevuje váš pes a „Děkujeme za pozornost!“ Jak se pejsek jmenuje? Podílí se nějakým způsobem na vzniku přednášek?
Jmenuje se Kryšpín a je to dnes už starší pán. Samozřejmě se podílí úplně na všem – je to čivava, která ovládla můj život . S čivavou je to jako s patologií – všichni tvrdí, že to není pořádný pes... Ale kdo nepozná, nepochopí. Je to velmi sebevědomé, chytré a vnímavé zvíře. A výborně hlídá... Tedy, když se mu chce. Nikdy jsem vlastně čivavu nechtěl, ale tehdy deseticentimetrové štěně ke mně jednou na návštěvě přiťapkalo, sedlo si mi na nohu a od té doby si mě nechalo. No, a k tomu „děkujeme“ na konci přednášek: to není, jako že děkujeme s Kryšpínem. Na vzniku těch přednášek se v širším slova smyslu kromě mě podílí spousta lidí – kolegové patologové i klinici, pracovníci v laboratořích i mimo ně, bez kterých by ty materiály a fotky pro přednášku nevznikly. Takže to poděkování je i za ně.
Můžete jmenovat úspěchy, kterých si za poslední dobu vážíte nejvíce? Jistě jich od „České hlavy“ hodně přibylo.
Každá práce, která člověku vyjde a dobře dopadne, mu udělá radost. Zrovna za pár dní si jdeme pro čestné uznání ministryně zdravotnictví za výzkumný projekt s myasthenia gravis. Ale upřímně, mám spíš než z nějakého diplomu větší radost z toho, co se nám fakticky podařilo zjistit a že výsledky, které jsme publikovali, mají ve světě dobrý ohlas. Velkou radost mám i z prvních výsledků nového projektu, který řešíme společně s Ústavem neurověd a našimi neurology a který se zabývá mezibuněčným prostorem fokálních kortikálních dysplazií mozku pacientů s farmakorezistentní epilepsií. A těší mě i plno dalších věcí...
Často se mluví o odlivu hlav z České republiky, zejména kvůli nedoceněnosti práce. Vy umíte perfektně jazyk, publikujete v impaktovaných časopisech, jste váženým odborníkem v oboru. Co vás drží v České republice?
Čechy samy o sobě a hlavně Praha – mám to tady prostě rád. V USA jsem nějakou dobu pobýval a nedokázal jsem se tak úplně smířit s tamní „estetikou“ ani životním stylem. Jak je Praha krásná, jsem si uvědomil, když jsem si po několika měsících ve státech prohlížel knihy fotografií Prahy, které jsem tam přivezl jako dárky. Spousta věcí je tam prostě jinak a já jsem dost konzervativní člověk. Já třeba moc rád učím studenty a musím říci, že v porovnání s tamními poměry se tady v Čechách pregraduálním studentům relativně hodně věnujeme. A absence „kontaktní výuky“ by mi hodně chyběla, nejsem velkým příznivcem odosobnělých internetových kurzů. Na druhou stranu, když chci dnes s kolegy v zahraničí spolupracovat, nemusím tam hned bydlet. Důkazem budiž nejen tato nová monografie, ale řada našich starších společných projektů a publikací. Ohledně toho odlivu mozků – to, že mladí kolegové, bohužel často i ti perspektivnější, odcházejí za vidinou většího výdělku do zahraničí, mě samozřejmě mrzí, ale nezlobím se. Tedy zlobím se, ale ne na ně. Pokud odejde mladý odborník dočasně načerpat zkušenosti, aby se pak vrátil a rozdělané projekty posunul o kus vpřed, jsem všema deseti pro. To by mělo být povinné. Pokud je však hnacím motorem odchodu jen ta finanční stránka, je tu něco moc špatně.
Máte nějaké poselství na závěr?
Ne , to si budete muset pár let počkat do doby, až mě přepadne životní moudrost... Ale možná, spíš než poselství, mám takový vzkaz staršího kamaráda mladším kolegům, kteří někdy pod tlakem nepříznivých zpráv nebo pocitu nejistoty pochybují, zda má ta velmi náročná investice do medicínského vzdělání smysl: Nebojte se, má!
Děkuji za velmi příjemné povídání!
-md-
Již dříve publikovaný medailonek docenta Zámečníka naleznete na této adrese: www.lf2.cuni.cz/fakulta/clanky/rozhovory/doc-mudr-josef-zamecnik-phd
