Healthy first degree relatives of patients with type 1 diabetes exhibit significant differences in basal gene expression pattern of immunocompetent cells compared to controls: expression pattern as predeterminant of autoimmune diabetes.

Pediatrická klinika, Interní klinika
 
Jak dopadlo srovnání genových expresních profilů pacientů s diabetem mellitem 1. typu (T1D), jejich zdravých příbuzných 1. stupně a zdravých jedinců z kontrolní skupiny, zjistíte po přečtení tohoto článku v Scandinavian Journal of Immunology. Během studie byly porovnávány genové expresní profily mononukleárních buněk izolovaných z periferní krve. Nejvíce rozdílů (547) v genové expresi bylo nalezeno mezi zdravými příbuznými s nepřítomnými autoprotilátkami proti s diabetem asociovaným autoantigenům a jedinci z kontrolní skupiny. Některé z těchto genů se podílejí na regulaci imunitní odpovědi. Podařilo se tedy potvrdit, že expresní profily zdravých příbuzných pacientů s T1D jsou odlišné od těch, které jsou přítomné u zdravých nepříbuzných jedinců.
 
Jaký přínos pro pacienty představuje zjištěný nový poznatek? O odpověď jsme poprosili hlavní autorku článku, doc. MUDr. Kateřinu Štechovou, Ph.D.:
Je známým faktem, že prvostupňoví příbuzní pacientů s DM1 mají vyšší riziko, že touto chorobou také onemocní, než běžná populace. Člověk by ale logicky předpokládal, že mnohem větší rozdíly budou v chování imunokompetentních buněk mezi pacienty s diabetem a kontrolami, a ne mezi příbuznými, kteří navíc zatím nemají ani pozitivní autoprotilátky, a kontrolami. Pokud se nad tím ale zamyslíme hlouběji – dojde nám, že to má vlastně velkou výpovědní hodnotu. Domnívám se, že je to svědectví toho, že tito jedinci jsou opravdu „nějak predeterminování“, prostě předurčeni k vyššímu riziku vzniku autoimunitní choroby. Pak je samozřejmě otázkou náhody, zda se ve svém životě setkají s nějakým spouštěcím momentem, který celý proces destruktivní inzulitidy odstartuje. Klinicky němá destruktivní inzulitida je totiž molekulárně dynamický proces, a to dokonce velmi dynamický. Pokud už má pacient klinické známky diabetu, na molekulární úrovni se situace, dá se říci, naopak již „uklidňuje“ – a tudíž tam změny ve srovnání s kontrolami nejsou již tak výrazné. Hlavním přínosem článku je tedy to, že poukazuje na to, na koho je potřeba se ve výzkumu intenzivně zaměřovat a i na jaké geny. Dále je potřeba si uvědomit, že tyto změny jsou přítomné již v klidovém stavu, kdy imunokompetentní buňky nejsou vystavovány žádným speciálním stimulům, a svědčí to tedy pro to, že buňky těchto osob mají tendenci za určitých okolností začít „zlobit“. Přínosem pro osoby ohrožené vznikem DM1 je to, že některé ze zjištěných genů představují potenciální nové biomarkery vzniku destruktivní inzulitidy, která ve finále klinickou manifestaci diabetu podmiňuje. K opravdu praktické klinické aplikaci je ale potřeba ještě hodně laboratorní práce .
 
-mk-