Intensive physical activity increases peripheral blood dendritic cells.

Tato deskriptivní studie hodnotila vliv akutní intenzivní fyzické zátěže na zastoupení subpopulací dendritických buněk (myeloidních a plasmocytoidních) a jejich maturační status v periferní krvi u vrcholových sportovců. Její autoři popisují, že v rámci bežně pozorované pozátěžové leukocytózy vykazovaly právě dendritické buňky (obzvlášť plasmocytoidní) největší relativní nárůst počtu v periferní krvi v porovnání s ostatními leukocytárními subpopulacemi. Vyplavené dendritické buňky měly přitom převážně nezralý charakter. Zvýšení počtu dendritických buněk korelovalo s nárůstem tepové frekvence a u plasmocytoidních dendritických buněk také silně s nárůstem plazmatické koncentrace noradrenalinu. Tato práce rozšířila současné poznatky zátěžové imunologie o chování buněčné populace, která hraje zásadní úlohu jak v antigenní prezentaci a následném spuštění adaptivní imunitní reakce, tak v udržovaní periferní tolerance.
 
Fyzická aktivita se ukázala být příznivým modulátorem řady fyziologických a patologických procesů (např. hypertenze, inzulinové rezistence nebo dyslipidémií). Lze podobný efekt vysledovat i v imunitním systému? Odpověděl nám MUDr. Ondřej Suchánek:
Současné studie ukazují, že tělesná zátěž může působit na imunitní systém jak pozitivně, tak i negativně, přičemž výsledný efekt je dán zejména jejím charakterem – intenzitou, trváním a frekvencí opakování. Na základě několika epidemiologických studií byl vytvořen model tzv. „J“ křivky, popisující vztah mezi charakterem fyzické zátěže a stavem imunitního systému v podobě pozátěžové náchylnosti k infekcím. Křivka vyjadřuje, že zatímco pravidelná mírná tělesná aktivita (30–60 minut na hladině 60–75% VO_2max 3krát týdně) v porovnání se sedavým životním stylem obranyschopnost posiluje, déletrvající tělesná zátěž vysoké intenzity působí opak. Imunosupresivní efekt takové zátěže je dnes již běžně zvažován například při plánovánování tréninkových a nutričních strategií u vrcholových sportovců. Intenzivní fyzická zátěž se navíc zdá být dobrým modelem pro studium vlivu řady klinicky relevantních stresorů na imunitní funkce (např. náročnější chirurgický zákrok, popáleniny, sepse apod.). Benefit mírné pravidelné aerobní zátěže zřejmě nespočívá jen v nižší náchylnosti k infekcím, ale také v poklesu prozánětlivých markerů (např. CRP, IL-18, IL-6), což může příznivě ovlivnit mortalitu cvičících v dlouhodobém časovém horizontu. Mozaika reakcí jednotlivých složek imunitního systému na fyzickou zátěž je postupně skládána s přibývajícími dílčími studiemi, avšak naše komplexní porozumění složitým neuro-endokrino-imunitním regulacím je bohužel stále ještě v plenkách.

Plasmocytoidní dendritické buňky vykazovaly nejvyšší relativní pozátěžový nárůst počtu v periferní krvi vyšetřovaných sportovců. Jakou úlohu by tato buněčná populace mohla v rámci akutní fyzické zátěže hrát?
Zátěžová leukocytóza mediovaná plasmatickými katecholaminy je patrně fyziologickou reakcí, kterou se organismus připravuje na potenciální „nebezpečí“ – například úraz nebo infekci, na které musí imunitní systém promptně odpovědět. Plasmocytoidní dendritické buňky jsou speciálně vybaveny toll-like receptory pro virové nukleové kyseliny (zejména TLR 7 a 9) a v případě aktivace produkují relativně velké množství interferonu alfa s anti-virovým účinkem.