Recessive mutations in the INS gene result in neonatal diabetes through reduced insulin biosynthesis.

Tato studie sledovala 10 různých případů recesivních mutací INS genu u 15 probandů s neonatálním diabetem. Heterozygotní mutace genu INS, který kóduje preproinsulin, hrají důležitou roli v rozvoji novorozeneckého diabetu. Tyto dominantní mutace znemožňují normální skládání proinsulinu, což vede ke smrti beta buněk. Recesivní mutace způsobují diabetes vyvolaný poklesem syntézy insulinu různými mechanismy, mezi něž patří genová delece, nedostatek iniciátorů translace a snížená stabilita mRNA. Důsledkem je abnormální transkripce. V souladu s dřívejším a závažnějším defektem beta buněk, měli pacienti s recesivní mutací INS genu nižší porodní hmotnost a byli dříve diagnostikováni v porovnání s pacienty, kteří měli dominantní INS mutaci.
 
Jaká je v dnešní době prognóza pacientů s neonatálním diabetem, nám prozradil doc. MUDr. Zdeněk Šumník, Ph.D.:
Mluvit o prognóze dětí s neonatálním diabetem (NDM) je velmi problematické, a to ze dvou důvodů. Zaprvé jde o velmi vzácné onemocnění, jehož incidence se odhaduje na 1 : 200–400 tisíc živě narozených dětí. Ani v mezinárodním měřítku tedy neexistuje dostatečně velká kohorta pacientů k tomu, aby bylo možné posoudit dlouhodobé výsledky. Dále je třeba si uvědomit, že novorozenecký diabetes je velmi heterogenní onemocnění, jehož léčba (a potažmo též prognóza) primárně závisí na etiologii. Nejčastěji se jedná o geneticky podmíněné defekty funkce beta buněk, mezi kterými dominují mutace genů kódujících kaliový kanál beta buňky. Za přibližně polovinu případů NDM jsou zodpovědné mutace genu pro Kir6.2 podjednotku tohoto kanálu, u přibližně 20 % případů jsme schopni prokázat mutaci genu pro SUR1 podjednotku (zkratka pro sulfonylureový receptor 1). Pozitivní zprávou je, že drtivá většina těchto pacientů reaguje na léčbu deriváty sulfonylurey vyplavením inzulínu, a je tedy možné u nich léčbu inzulínem (pokud byla zavedena před potvrzením diagnózy) ukončit. To vede nejen ke zlepšení kvality života těchto diabetických dětí, ale podle rozsáhlé multicentrické studie také k lepší kompenzaci diabetu. I naše zkušenosti ukazují, že pomocí perorálních antidiabetik je možné u nich poměrně snadno dosáhnout dlouhodobé normoglykémie. Proto se lze domnívat, že prognóza těchto dětí je příznivější než dětí s diabetem 1. typu.
 
Zcela rozdílná situace je ale u dětí s NDM vzniklým na podkladě mutace genu pro inzulín, resp. preproinzulín. V těchto (vzácných) případech je nutná celoživotní léčba inzulínem se všemi negativy a riziky, která s sebou tato terapie nese. Osobně se domnívám, že prognóza této skupiny dětí se nebude velmi lišit od dětí s diabetem 1. typu manifestovaným v prvních letech života.
 
-mk-