Ve dnech 22. a 23. 4. 2009 se naše fakulta proměnila v konferenční centrum. Stoly před posluchárnou dostaly bílé ubrusy, na chodbách se objevily stojany s postery a mezi nimi se bavili lidé často v oblecích a kostýmcích nebo v jiném formálním outfitu. To všechno proto, že se v těchto dnech konala na 2. LF „Vědecká konference 2009“. V následujícím příspěvku vám přinášíme retrospektivní ohlédnutí za konferencí diváckýma očima a dále postřehy několika návštěvníků formou ankety. O vítězích všech soutěžních kategorií se dočtete zde.
Mezi doprovodnými akcemi figurovala tradiční Motolská míle a letošní akce studentského spolku Motolák „HELP Aquila 2009“. Pod oběma odkazy lze nalézt také výsledky obou akcí, tedy pořadí závodníků v běhu a číslo finančního výtěžku akce pomoci univerzitě v italské Aquile.
Jak Vědeckou konferenci vidím retrospektivním diváckým pohledem?
Letos jsem prvně měla možnost užít si Vědeckou konferenci pořádně, a tak jsem se nakonec rozhodla na ní strávit oba celé dny. Určitě bylo pro mě lákadlem autorské čtení spisovatele Jaroslava Rudiše, zajímavý program prezentací, přednášky vyzvaných řečníků, ale hlavně to, že se jedná o jedinečnou a velikou společenskou událost. Zkusím krátce zmínit to nejdůležitější – hlavně to, co bylo letos na konferenci nové a co mě zaujalo.
Atraktivita celé konference nabyla na svém rozměru pozváním spisovatele a scénáristy Jaroslava Rudiše. Nejsem sama, kdo se na něj těšil a kdo odešel ze čtení s opravdu dobrou náladou a zážitkem. O čem to vlastně bylo? Možná o tom, jak se dá uspět v Americe, proč obdivovat Berlín, kdo je Alois Nebel a jak se vyslovuje, ale také o tom, proč nebýt mladým, ale ani „středněvěkým“ učitelem, co jsou zač literárně-hudební EKG kabarety a tak...
Další body v programu patřily přednáškám vyzvaných řečníků. Pro spoustu lidí byly právě ty „konferenčním magnetem“. Já jsem si osobně užila nejvíc přednášek o výkvětech na naší fakultě (prof. Bartůňkové, dr. Chlumského, doc. Strnada, doc. Zámečníka a doc. Zuny). O historii a atraktivitě svého adrenalinového oboru povídal s nadšením a vtipem dr. Marek Slabý, šéf záchranné služby jihočeského kraje. Zkouška kapacity posluchárny pak probíhala při přednáškách hlavních hostů konference, prof. Höschla a dr. Fulky jr.
Hlavním na konferenci byl ale skutečně její vědecký program. Příjemně mě překvapilo, že to, zda pochopím přednášku, spíš záviselo na tom, jestli se já snažím, protože přednášející se snažili skoro vždy – je to možná tím, že je laťka úrovně standardního příspěvku na VK nastavená docela vysoko a nikdo ji už nechce podlézt, ale jedině přeskočit a zabodovat. Abych ale jen nechválila, tak zmíním i to, co by se pro diváky ještě dalo zlepšit. Myslím, že někdy toho přednášející řekli v krátkém čase spoustu, ale toho nejzajímavějšího – smyslu, cíle, pointy a přínosu práce jsme se nemohli dočkat nebo jsme si ho nevšimli (ale vždy jsme vše pak našli v brožurce v abstraktu, ne, že by příspěvkům tohle chybělo). Zkrátka, povídejte s nadšením a skromně se chlubte tím, co je na vědecké práci nejlepší a nejzajímavější 
. Je to však připomínka diváka, který by nejraději všechno popularizoval a význam práce by raděj zopakoval několikrát – tak si, přednášející, vyberte, koho chcete zaujmout, protože porota je možná zvědavá právě na spoustu grafů, textu a tabulek, i když o tom přesvědčená rozhodně nejsem – měli jste vidět, koho nakonec nejvíc ocenili. Jejich odborné posouzení nakonec vyneslo nade všechny ostatní přednášku K. Turnovcové o vytváření a charakterizaci buněk bezpečně použitelných k transplantaci do mozku pokusných zvířat po cévní mozkové příhodě. 
Oproti vítězným přednáškám z minulých let byla tato vyloženě nenápadná a její autorka zbytečně skromná, tak jsem se musela pořádně zamyslet... Když si ale vzpomenu na diskusi, která následovala po prezentaci, a přečtu si znova abstrakt v brožurce, tak je to jasné. Oceněná byla práce, za kterou je vidět neskutečné úsilí, čas a především hodnotné výsledky, takže vybráno bylo určitě dobře.
Večer u Vojáka jsme kromě opět skvělé organizace a excelentního hudebního a tanečního programu mohli oceňovat opečené klobásy a v neposlední řadě taky získat obrázek o tom, co je známé jako „neskutečný ročník“ – tím myslím letošní prváky... Není ale nad vlastní zážitek , pokud byste chtěli vědět ještě něco dalšího. Proto na závěr částečně opíšu pozvání: „Letoškem to nekončí, přijďte příští rok (zase)!“
