Učitel roku 2008
RNDr. Eduard Kočárek, Ph.D., dlouholetý pracovník Ústavu biologie a lékařské genetiky UK 2. LF, se v roce 2009 umístil na jednom z předních míst ankety o nejoblíbenějšího pedagoga naší fakulty.
Rozhodli jsme se připravit s tímto Učitelem roku rozhovor, jehož cílem je umožnit všem zájemcům tohoto neobyčejného člověka a pedagoga zase o trochu blíže poznat.
Pane doktore, odkud pocházíte?
Jako mají někteří lidé dvojí státní občanství, já říkám s nadsázkou, že mám dvě rodiště. Narodil jsem se sice v Praze, ale pokřtěn jsem byl v Sušici, malém městě na pomezí jižních a západních Čech. Ze Sušice pochází naše rodina a já jsem tu měl možnost strávit nemalou část dětství. Proto jsem Pražák obrazně křtěný Vltavou a současně „Jihozápadočech“ reálně křtěný sušickou Otavou 
.
Kde jste studoval a co? (SŠ, VŠ)
Již od malička jsem tahal domů různé „živáčky“ z lesů, luk a tůní a současně systematicky demoloval zařízení bytu chemickými pokusy. Nebylo proto divu, že jsem si vybral gymnázium Botičská v Praze, které si tehdy (počátkem 80. let) jako jedno z mála v republice zachovalo rozšířenou výuku biologie a chemie. Po skončení gymnázia jsem studoval obor Všeobecná biologie na Přírodovědecké fakultě v Praze, kde jsem absolvoval i doktorské studium v oboru ekologie.
Čím jste chtěl být?
Jako genetik bych řekl, že se zájem o přírodovědné obory v naší rodině přenáší holadricky. Projevilo se to už u pradědečka, který byl zvěrolékařem , i u mého otce, který je geolog. Tak není divu, že jsem biologii propadl i já. Krátce před maturitou jsem sice zvažoval studium dějin umění nebo české literatury, ale politická situace v polovině 80. let nebyla těmto záměrům příliš nakloněna (studijní plány filosofických a pedagogických fakult byly prosáklé vládní ideologií; výběr uchazečů se zde řídil „kádrovým profilem“ – tj. tím, zda rodiče byli či nebyli členy tehdejší KSČ). Tak jsem se raději pokorně vrátil k víceméně apolitické biologii.
Co vás přitáhlo ke genetice a jaké byly začátky?
O genetiku jsem se zajímal již v závěru středoškolských studií. Na přírodovědecké fakultě podpořily můj zájem fenomenální přednášky doc. Petra Pikálka, Ing. Vojtěcha Závady a prof. Václava Kubišty. Jako student jsem využil možnosti pracovat v laboratoři buněčných kultur, která se zabývala problematikou mutageneze a regulace buněčné proliferace ve vztahu k možné etiologii nádorových chorob. Zájem o „nádorovou“ problematiku mě nakonec přivedl na Ústav hematologie a krevní transfuze, kde jsem pod vedením Dr. Kristiána Koubka sepsal diplomovou práci na téma „Imunologická diagnostika leukémií a lymfomů“. Po krátkém „ekologickém intermezzu“ jsem v roce 1994 nastoupil na Ústav biologie a lékařské genetiky 2. LF. Zpočátku jsem prováděl rutinní chromozomová vyšetření, ale poměrně brzy jsem dostal za úkol zavést (tehdy u nás nepříliš běžnou) analýzu FISH. Tak si dáma zvaná genetika získala (a já věřím, že již napořád) mé srdce .
Jak vnímáte ocenění „Učitel roku“?
Mám samozřejmě velikou radost a touto cestou mnohokrát děkuji všem studentům za jejich přízeň. Rád bych je ujistil, že pro mě osobně znamená titul učitele roku víc, než případná úspěšná habilitace . Mé ocenění by však bylo nemyslitelné bez spolupráce všech, kteří se podílejí na realizaci výuky biologie v prvních a druhých ročnících. Proto můj dík patří i ostatním pedagogům z našeho Ústavu biologie a lékařské genetiky. Vděčný jsem také svým rodičům – bývalým učitelům, kteří mi předali mnoho cenných zkušeností.
Proč myslíte, že vás ocenili?
Nerad bych se uchyloval k nějakým spekulacím, ale možná je to také tím, že se na každé praktikum či přednášku opravdu těším, výuka mě baví a se studenty se cítím dobře. Třeba to i oni (nebo alespoň někteří z nich) vnímají podobně .
Jak se vám pracuje se studenty?
Již mnoho let po sobě mám tu čest spolupracovat se studenty, kteří jsou až na výjimky velmi kvalitní. Platí to především o kruzích českých a slovenských mediků, které je radost učit. Je zřejmé, že se tu pozitivně projevuje poměrně přísný výběr, který uplatňujeme při přijímacích zkouškách. Tradičně výborní jsou také studenti fyzioterapie a osobně velmi rád vzpomínám i na dvě neobyčejné skupiny zdravotních laborantů, kteří promovali v minulých letech. Poněkud složitější bývá spolupráce s některými zahraničními studenty, ale to by bylo téma na samostatný rozhovor.
Máte pocit, že se studenti v průběhu let mění?
Mám pocit, že v poslední době k nám přichází více studentů s dobrým genetickým vzděláním již ze střední školy. Přibývá také studentů, kteří se nebojí ptát se a diskutovat. Proto bývám často potěšen velmi zajímavými a inspirativními rozhovory při výuce, v „kuloárech“ 2. LF a dokonce i na mailu. Setkání s takovými studenty mi v mnohém pomáhá.
Je zajímavé, že na Přírodovědecké fakultě, kde občas vystupuji na některých seminářích, jsem žádné takové diskuse nezaznamenal. Tamnější studenti jsou, řekl bych, lépe disponováni k vědecké práci a mají rozsáhlé znalosti, ale na to člověk většinou přijde až při závěrečných zkouškách. Při výuce jsou daleko tišší, až zařezaní, jen málokdy se někdo z nich na něco zeptá, takže zpětná vazba téměř chybí. Příčinu tak výrazného rozdílu mezi studenty dvou fakult nedokážu objasnit, snad by pomohl nějaký sociolog...
Ne všechny změny jsou ovšem pozitivní. Mám obavy, že v nejmladších ročnících přibývají mezi našimi studenty „sólisté“, kteří spoléhají výhradně na sebe, a naopak ubývají ti, kteří jsou schopni kooperovat se svými vrstevníky. Držím palce spolku Motolák, aby se mu tuto mizející sounáležitost mezi studenty podařilo opět posílit.
V posledních letech jsem u nemála našich studentů zaznamenal také zhoršení vyjadřovacích schopností. Mnozí mají tendenci odpovídat formou „klíčových slov“, tj. jednoslovnými výrazy nebo krátkými slovními spojeními bez logické větné skladby. Problém jim dělá jakýkoliv projev, kdy musí srozumitelně vysvětlit podstatu jevu, popsat proces nebo syntetizovat poznatky z více tématických celků. Přitom by vyjadřovací schopnosti měly být u mediků téměř „profilovým předmětem“. Vždyť i každý lékař je tak trochu pedagog, který musí umět jasně a přesvědčivě informovat pacienta.
Co je vaše hlavní činnost mimo výuku?
Mým výzkumným zaměřením zůstává i nadále molekulární cytogenetika. I když jsem vlivem různých organizačních změn přišel o „studentskou“ laboratoř a posléze i o další prostory, pracuji i v úsporných podmínkách, jak to jen jde. Přitom vedu dva diplomanty z přírodovědecké fakulty a snažím se vyjít vstříc i několika zájemcům o cytogenetiku z řad našich mediků.
V posledních dvou letech pořádám „Cytogenetické večery“, které se setkaly s velmi pozitivním ohlasem. Je to soubor nepovinných praktik, přednášek a seminářů určený pro všechny zájemce o cytogenetiku bez rozdílu věku a vzdělání. Často se na jediné akci sejdou medici, zdravotní laboranti, přírodovědci i postgraduanti, takže se rozproudí zajímavá diskuse napříč obory.
K mým dalším aktivitám patří příprava písemných testů z biologie pro přijímací zkoušky a spolupráce při samotných přijímacích zkouškách. Je to práce zajímavá, ale každý rok si viditelně oddychnu, když přijímačky projdou bez větších problémů . Kromě toho v současnosti dokončuji novou středoškolskou učebnici biologie. Až vyjde (doufejme, že v září), pustím se do přípravy nových skript.
Můžete uvést něco bližšího o metodách vaší výzkumné práce a o jejích cílech?
V centru mého zájmu zůstává nadále analýza FISH, i když její význam poněkud klesá v souvislosti se zaváděním nových molekulárně cytogenetických metod (zejména MLPA a array CGH). Přesto věřím, že této dnes již klasické metodě zůstanou i v budoucnosti zachovány určité domény. O to více je třeba FISH maximálně optimalizovat, aby její výsledky byly naprosto spolehlivé a reprodukovatelné. Stále otevřeným problémem je např. zdánlivě jednoduchá identifikace aneuploidií, popř. marker chromozomů v nízkofrekvenčních mozaikách. Všude se dočteme, že FISH je v podstatě jediná možná metoda umožňující přesnou analýzu chromozomových abnormalit v mozaikách, ale otázkou zůstává, jak spolehlivě a prokazatelně odlišit nízkofrekvenční mozaiku od falešně pozitivního nálezu. Vyřešení tohoto problému napomůže především při vyšetřování pacientek s Turnerovým syndromem.
V omezené míře pokračuji také v diagnostice submikroskopických aberací, což přispívá k naplnění našeho grantového projektu IGA. V současné době čeká na publikaci zajímavý soubor pacientů, u nichž byla vyšetřována mikrodelece genu STS na krátkých raménkách chromozomu X zodpovědná za X-vázanou ichtyózu. V budoucnosti bych rád pokračoval také v molekulárně cytogenetické identifikaci marker chromozomů a upřesnil prognostický význam jejich nálezů.
Čím se snažíte v životě řídit?
Francouzský geolog Pierre Termier kdysi napsal: „Každá věda vyvolává v člověku představu nekonečna a vzbuzuje v něm smysl pro tajemství.“ Pokud dovede vědec, lékař či učitel, vnímat tyto kategorie, vidí před sebou otevřený prostor, který mu nejen nabízí a otevírá cestu dál, ale také mu poskytuje potřebný nadhled, z něhož může své konání hodnotit. Vnímání „nekonečného tajemství“ má však ještě hlubší význam. Vyvolává pokoru před tím, co člověka přesahuje.
Jaké vlastnosti by měl vyučující mít kromě samotné odbornosti?
Dovolím si pár čistě subjektivních poznámek. Pedagog by měl svoji práci vnímat jako službu, nikoliv jako pouhý prostředek k naplnění osobních ambicí. Mám také za to, že výuka je do jisté míry formou umění. Proto by měl mít každý pedagog určité schopnosti dramatika, spisovatele, herce a snad trochu i „šoumena“ . Jen fantazii musí (na rozdíl od ostatních umělců) stále držet na uzdě. Myslím si také, že individualitu pedagoga je třeba respektovat a nelze ji vtěsnat do krabiček všelijakých rádoby „kvantitativních“ hodnocení. Počet titulů, počet impaktovaných publikací, citační ohlasy a další takové parametry jistě vypovídají o vědecké erudici, ale neprozradí, zda člověk umí či neumí učit. Sám jsem poznal pedagogy, kteří byli známi jako dobří odborníci, ozdobili se tituly před jménem i za jménem, ale přesto učit neuměli. Kvantitativně lze možná hodnotit pracovní výkon dělníka ve šroubárně, ale nikoliv učitele. Je to stejné, jako bychom tvrdili, že Karel Hynek Mácha byl horší umělec než Vítězslav Nezval, protože napsal méně básní.
Máte ještě jiné zájmy než genetiku?
Ačkoliv práci věnuji hodně času i o víkendech, je občas třeba vykročit do jiných sfér. Můj koníček je ryze postmoderní: zajímám se o vše, co vypovídá o minulosti krajiny, v níž žijeme: tj. především o geologii, regionální geografii, historický místopis a trochu i o kunsthistorii. Za tím účelem se s oblibou přehrabuji ve starých mapách, prvorepublikových turistických průvodcích a dalších místopisných publikacích, z nichž některé spatřily světlo světa ještě za „c.k. mocnářství“. Občas se vydávám pěšky hledat „duši krajiny“ do zamilovaných míst, k nimž patří např. Šumava, Novohradské hory, Chebsko, střední Polabí nebo Český kras. Osobně raději putuji po Zemích koruny české, ale mám i pár nezapomenutelných vzpomínek z cest do vzdálenějších destinací. Tak bych rád závěrem popřál stejně krásné zážitky i svým kolegům a studentům.
Děkuji za rozhovor
jk
