Rozhovor před jmenováním profesorem
V následujícím rozhovoru bychom rádi představili pana doktora Komárka, přednostu Kliniky dětské neurologie. V minulých měsících úspěšně prošel profesorským řízením a letos v březnu bude prezidentem jmenován profesorem v oboru neurologie. K jeho dalšímu nedávnému úspěchu patří Cena ministra zdravotnictví za rok 2008, kterou obdržel 15. prosince za práci svého týmu na grantovém projektu.
Pár slov o doktoru Komárkovi:
Pan doktor Komárek se narodil v Praze, kde vystudoval Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici a poté Fakultu dětského lékařství University Karlovy. Po promoci nastoupil jako dětský lékař do Teplic a později do Prahy na místo dětského neurologa v Praze 4. Dvacet pět let (od roku 1984) pracuje na Klinice dětské neurologie UK 2. LF a FN Motol a od roku 1991 je přednostou kliniky. Atestoval v oboru pediatrie a v nadstavbovém oboru dětská neurologie. V roce 1993 byl jmenován docentem v oboru neurologie. Podílel se mimo jiné na vytvoření Vládního programu péče o občany se zdravotním postižením a na vzniku Nadace Dětský mozek, poskytující tzv. respitní péči nejen dětem, ale i dospělým a seniorům s neurologickým postižením. Díky profesoru Komárkovi dnes funguje v motolské nemocnici Centrum pro epilepsie, vytvořené podle holandského vzoru a poskytující komplexní péči o dětské i dospělé pacienty s epilepsií. V rámci pedagogické činnosti přednáší nejen studentům 2. LF, ale studentům na katedře dramatické výchovy DAMU a na FHS, jíž je spoluzakladatelem. Je ženatý (manželka pracuje v motolském dětském kardiocentru), má dceru, která pracuje v oblasti rehabilitace, syna, jenž se věnuje sociální problematice, a dvě vnoučata – Filipa a Adélku, na což je patřičně hrdý. Velmi rád hraje sportovně šachy a rekreačně basketbal. Účastní se vodáckého triatlonu a prozradil, že příležitostně píše texty pro hudební skupinu svého zetě.
Můžete stručně říci, o čem jste přednášel na své profesorské přednášce?
Profesorská přednáška byla věnovaná především problematice epileptologie a elektroencefalografie. Prezentoval jsem výsledky prací věnovaných nelineárním („chaotickým“) EEG analýzám, s jejichž pomocí jsme se snažili najít známky blížícího se záchvatu. Podařilo se prokázat, že pokles entropie předchází o 5–7 minut vzniku fokálního epileptického záchvatu. Cílem tohoto výzkumu je vytvoření dostatečně citlivého a spolehlivého čipu, který by byl implantován do oblasti vzniku záchvatů a mohl by pacienta na přicházející záchvat upozornit nebo dokonce záchvat elektrickým impulsem či uvolněním inhibičního neurotransmiteru zastavit. Další část přednášky byla zaměřená na odhalení příčiny refrakterních epilepsií. Týkala se protonové magneticko-rezonanční spektroskopie, kterou jsme s Ing. Hájkem z pražského IKEMu jako první v ČR zaváděli do předoperačního vyšetřování. Tato metoda může ukázat, kolik je N-acetylaspartátu (NAA), cholinu a kreatininu v určitém objemu mozku (např. v hippokampu), a udělat si takovou biochemickou mapu mozku. Dysplázie, která je zodpovědná za epileptický proces, se může projevit snížením NAA na MR spektroskopii, přestože není vidět na magnetické rezonanci. Dále jsem na přednášce přednášel studii, která zdánlivě vypadá méně vědecky než špičkové matematické EEG analýzy a spektroskopické zobrazování, ale byla velmi zajímavá. Udělali jsme anketu u dětí léčených pro epilepsii. Asi dvanáct set dětí odpovědělo v roce 1995 na třicet čtyři otázky týkající se kvality jejich života, tedy nejen toho, jak těžkou mají epilepsii, ale také toho, jak ovlivňuje jejich školní výkony i mimoškolní aktivity. Za deset let, v roce 2004, jsme anketu zopakovali. Získali jsme téměř osm set odpovědí od stejně starých dětí s epilepsií a ukázalo se, že projekty orientované na zlepšení diagnosticko-léčebné péče se signifikantně odrazily na zlepšení jejich kvality života. Děti z druhé skupiny jsou lépe soustředěné, mají více volnočasových aktivit a jsou lépe akceptované společností. Potěšilo mě, že profesorská přednáška na 1. lékařské fakultě i v pozdním horkém červnovém odpoledni vyvolala bouřlivou diskusi zahrnující jak matematické aspekty teorie chaosu, tak psychosociální aspekty epilepsie.
Být jmenován profesorem znamená splnit veliké množství požadavků na různorodou činnost. Dá se říci, čemu ze své práce se nejraději věnujete?
Někdy říkám, že přednostenská židle má čtyři nohy, z nichž jedna je medicínská (pacienti a jejich léčení), druhá pedagogická (študenti a jejich učení), třetí je věda, výzkum a publikace a samozřejmě ve fakultní nemocnici je čtvrtou nohou řízení pracoviště včetně ekonomie. Ta mě baví relativně nejméně a přiznám se, že mě sice baví bádat a vymýšlet nové věci, ale nejvíc (a to mi studenti musejí odpustit) mě těší léčit, a to jak hospitalizované pacienty, tak na ambulanci... baví mě prostě víc léčit než učit. Ale baví mě i to učení.
Jak se vám učí v zákulisí? (pozn. autorky: pan doktor přednáší na pražské DAMU předmět Vývojová neuropsychobiologie)
Na DAMU? Ze začátku jsem si na to nemohl zvyknout, protože jsem měl pocit, že věci, které jim člověk sděluje o tom, jak se vyvíjí mozek a jak vypadá limbický systém, cingulum a hippokampus, jsou pro ně strašně těžká věc, ale zjistil jsem, že jsou schopní to pochopit a že se vlastně učím učit se, když učím někoho jiného než jsou medici. Přeci jenom my se musíme držet suchých fakt a konkrétních věcí. Na divadelní fakultě si může člověk dovolit tvořivější výuku a experimentovat.
Kdybyste byl zase na začátku své kariéry, volil byste podle svých zkušeností stejnou profesní dráhu, nebo byste raději využil možnosti vydat se na cestu do hlubin jiného medicínského oboru nebo dokonce úplně jiné profese?
Asi jsem rád, že jsem se, do určité míry vědomě, ale do určité míry i někdy náhodně, dostal tam, kde jsem dnes. To, co mě nejvíc bavilo na gymnáziu, byly na jedné straně přírodovědné obory, ale na druhé straně psychologie a filosofie – obory úplně jiné. Nakonec se ukázalo, že dětská neurologie mnohem více než jiné obory proplétá čistou biomedicínu s tou méně uchopitelnou psychologicko-socio-filosofickou rovinou. Vlastně i o tom jsem mluvil v závěru druhé inaugurační přednášky na Karlově Univerzitě, když jsem byl dotazován na perspektivy oboru a zdůrazňoval jsem, že neurologie se bude prolínat nejenom s genetikou a s nanotechnologiemi či jinými novými medicínskými technikami, ale určitě i s filosofií, sociologií a psychologií... Kdyby mi někdo zakázal medicínu, protože nesmím podruhé v dalším životě dělat totéž, tak bych se možná zaměřil spíše do nějakých literárních oblastí.
Děkuji mockrát za rozhovor a přeji hodně radostí s vnoučaty, s pacienty i se studenty!
-az-
